Článek
Studie, v níž se lidé dobrovolně nakazí nemocí, může být pro vědce zkoumající danou chorobu velmi cenná. U nemocí, které se špatně léčí, je ale její provedení ze zřejmých důvodů velmi komplikované. Přesně to byl i případ covidu-19. Nápad studovat novou nemoc touto formou se objevil hned, odvaha na provedení studie ale přišla až s objevením a ověřením prvních léků a monoklonálních protilátek.
Studie se i přes obavy vědců dala do pohybu 21. března roku 2021 ve Velké Británii.
Celkem 18 z 36 neočkovaných dobrovolníků ve věku 18 až 30 let se nakazilo a mělo jen mírné až střední příznaky. Účastníci studie za pobyt v nemocničních pokojích pod dohledem a za vstříknutí malého množství viru do nosu dostali v přepočtu zhruba 130 tisíc korun. Věda na oplátku dostala velmi zajímavá data.
První várka výsledků byla v předběžné studii zveřejněná už loni v únoru a přinesla například zjištění, že virus se v těle šíří velmi rychle a že respirátor pod nosem je k ničemu (podrobně jsme tyto výsledky popsali zde). Nyní vyšla v časopise Lancet Microbe další část studie, která se zaměřila na otázku takzvaných superpřenašečů.
Případy „superpřenašečských událostí“ nebo samotných „superpřenašečů“ jsou už dlouho dobře známé a o existenci lidí, kteří sami dokázali nakazit mnoho dalších a významně tak podpořit šíření viru třeba i v celé zemi, vědci nepochybují. Proces superšíření ale dosud není dobře znám.
Studie, v jejímž rámci se pravidelně měřilo množství viru v místnostech nakažených, naznačila, že superšiřitelé nešíří nemoc tak moc jen kvůli tomu, že se setkají s mnoha lidmi, ale i kvůli tomu, že do okolí uvolňují abnormálně velké množství viru.
Takoví „chrliči“ byli mezi 18 nakaženými v rámci studie dva. Sami dokázali vyprodukovat 86 % z množství viru zachyceného ve vzduchu během celého výzkumu. Vážnost jejich příznaků přitom nic zvláštního nenaznačovala, protože obě osoby pociťovaly jen mírné symptomy.
Výsledky podle časopisu Nature ukazují, jak výrazně a nepředvídatelně se liší vážnost průběhu nemoci a nakažlivost u různých lidí. „Je to právě tato variabilita mezi lidmi, co dělá virus tak těžce kontrolovatelný,“ okomentovala výzkum pro Nature Monica Gandhiová, odbornice na infekční onemocnění z University of California v San Franciscu, která se na studii nijak nepodílela.
Další část publikace popisuje zjištění týkající se funkčnosti antigenních testů na covid-19. Všichni účastníci si jeden test udělali každý den a zjistilo se, že v jejich případě testy zafungovaly dobře.
Nikdo z dobrovolníků „nevypustil“ změřitelné množství viru do vzduchu před tím, než mu vyšel pozitivní test. Jen malá část z nich za sebou ještě před pozitivním testem zanechávala stopy viru na rukou, roušce, které si střídavě nasazovali, nebo površích v pokoji. V době, kdy vyšel pozitivní test, většina dobrovolníků už pociťovala mírné příznaky jako například únavu nebo bolest svalů. To podle experta na infekční onemocnění z University of Illinois Christophera Brookea znamená, že antigenní testy „mohou být mocným nástrojem“ v boji proti šíření viru.
Ozvaly se nicméně i hlasy, podle nichž by se výsledky této studie neměly automaticky brát jako platné pro prostředí v reálném světě. Kromě toho, že šlo o velmi malý vzorek, vědci upozorňují na skutečnost, že všichni účastníci dostali jen malé množství viru nosním sprejem, zatímco v reálném prostředí dochází k nákazám jinak. Podle Donalda Miltona z University of Maryland mohlo být proto i následné šíření viru účastníky studie jiné než v reálném světě.
I přes tato omezení nicméně podle jiné expertky Aniky Singanayagamové z Královské univerzity v Londýně studie „přináší opravdu užitečné informace“, které jsou navíc v souladu s tím, co ona a její kolegové dosud zjistili v rámci vlastních výzkumů zaměřených na sledování přirozeně nakažených lidí.
