Něco takového se dalo čekat, zní z místa atentátu

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Půl jedenácté v noci. Před domem kultury v centru Handlové není po atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica už skoro ani památky. Až na pár detailů. U stěny budovy jsou složené policejní zátarasy, na zemi leží kus policejní pásky a do kůry stromu někdo vyřízl hluboký čtverec. „Tam se zaryla střela. Technici ji vydloubli,“ vysvětlují nám policisté procházející kolem.

U lavičky, přes niž přepadl postřelený premiér, si dělají stand-up reportérky dvou polských televizí. Poté jedou pryč. Náměstí horníků je pusté. Jen dvě ženy sedí na schodech domu a potichu si povídají.

„Nemůžeme usnout, tak jsme šly ven na cigaretu,“ říká starší z nich. Jemně se třese. Prý zimou a stresem. „Mám z toho všeho takové zvláštní pocity. Ještě to zpracovávám. Nemám totiž ráda násilí,“ dodává. Zvlášť když se to prý stalo před jejím domem.

Společnost jí dělá její dcera. Je oblečená v županu a prožívá prý stejné pocity.

„Jsem taková rozhozená. Nevím, jestli se tu můžu stále cítit bezpečně. Prostě nevím,“ krčí rameny. Ona u útoku nebyla, měla pohovor v nové práci, její maminka však ano.

„Seděla jsem tamhle na lavičce a sledovala dav příznivců premiéra. Pak najednou slyším výstřely. Čtyři. Pak jsem zahlédla na zemi toho pána, toho útočníka. Ležel na boku a měl spoutané ruce za zády,“ popisuje. Policie prý zakročila ihned, pána zpacifikovala a místo, včetně vchodu do jejího domu, zapáskovala.

„Chtěla bych říct, a to tam napište, že je úplně jedno, jak politicky smýšlím, ale ze všeho nejvíc si přeju, aby byl pan premiér živý a v pořádku,“ zdůrazňuje.

Její dcera souhlasně přikyvuje. Ji navíc mrzí, že její rodná Handlová je opět spjata s tragickou událostí. Před 15 lety tu oplakali největší důlní neštěstí v zemi. V nedaleké šachtě zemřelo 20 horníků a báňských záchranářů, když se 300 metrů pod zemí snažili uhasit požár a následná exploze je pohřbila pod zemí. Už tehdy se pietních akcí účastnil Robert Fico, tehdejší předseda vlády.

„Handlová je jeho srdcovka. K horníkům měl vždycky blízko. Byl tu už tolikrát. Hlavně během slavností a normálně tu chodil na tomto náměstí mezi lidi, mluvil s nimi, vůbec ničeho se nebál,“ vysvětluje mi čtyřiapadesátiletý Roman, zaměstnanec domu kultury, před nímž byl ve středu premiér postřelen. SMER tu získával vždy nejvíc hlasů. Nechápe, co útočníka vedlo k tomu, že se k odhodlal k tak odpornému, nelidskému činu.

Nočním náměstím se nesou kroky jednadvacetileté Juliany Daubnerové. Vrací se domů od kamarádky a prohlíží si místo činu.

„Já jsem pana premiéra nevolila, s jeho politickými názory se neztotožňuji, ale na politickém názoru v tomto případě vůbec nezáleží. Je to člověk a takovou věc si rozhodně nezaslouží,“ říká. Zklamalo ji, že se bezprostředně po útoku na sociálních sítích vyrojily desítky nenávistných komentářů. Média proto rušila diskuze pod články a policie žádala lidi, aby nepřilévali benzin do ohně.

„Lidé psali nenávistné komentáře, navzájem se obviňovali, že za to oni můžou. Bylo to hrozné,“ přibližuje atmosféru ve virtuálním světě, která se leckde přelila i do toho reálného.

V boční ulici u náměstí stojí obchoďák s potravinami. Před ním malé parkoviště a na něm je kolem půlnoci naopak velmi rušno. V centru dění stojí stříbrný Opel Agila. Svítí na něj silná lampa a kolem vozu se pohybuje nejméně dvacítka policistů v uniformách i bez ní. Včetně dvou ve speciálním overalu – policejní technici. Z automobilu vynášejí v průhledných pytlících různé předměty.

Policisté nám potvrzují, že se jedná o pachatelovo auto. Až druhý den ráno se dozvídáme, že kolem půl jedné ráno k němu přivedli i pachatele osobně. Poté jeho i automobil převezli kamsi do jiného města.

Než kolem půlnoci z centra Handlové odcházíme, hovoříme ještě s dalšími obyvateli. Všichni jsou činem otřeseni, odsuzují ho a komentují různé aspekty. Zhruba třicetiletý muž má za to, že pochybila ochranka. „Stoprocentně. Stačil pětkrát vystřelit? Od čeho tam byli, sakra,“ chrlí ze sebe v emocích. Jeho přítelkyně mu oponuje, že takový útok nemohl nikdo čekat. „Vždyť to bylo hrozně rychlé,“ míní.

Devětadvacetiletá Miriam je prý opravdu smutná. Premiéra Fica má ráda. Čekala na něj před domem kultury, ale po hodině musela dojít pro dcerku do školky a propásla ho. Zpětně nelituje.

„Je to můj názor, ale něco takového se dalo čekat. Lidé jsou hloupí, nervózní, podráždění. Není divu. Ceny jdou nahoru, tady není žádná práce, mladí odcházejí do zahraničí. Je to katastrofa,“ uzavírá a zvedá telefon od kamarádky a vypráví jí o celé události.

Ráno sedíme v kavárně. Hosté si povídají o včerejšku. Událost viděli na vlastní oči. Jsou kritičtí a mají celou řadu otázek.

„Padlo pět výstřelů, nejméně tři do premiéra. Sledovala jsem tu následnou paniku. Policisté vůbec nevěděli, co mají dělat,“ říká svědkyně útoku. Zdůrazňuje nekoordinovanost složek. „Až po několika minutách jim to docvaklo a začali něco řešit. Co kdyby těch střelců bylo víc?“ pokládá řečnickou otázku.

Paní ukazuje fotku, kterou pořídila bezprostředně po střelbě. Je na ní spoutaný útočník. „A teď se podívejte, co se dělo kolem. Lidé normálně sedí na lavičce, děti na to všechno koukají a panuje těžká pohoda. Policisté nedělali těch několik minut nic,“ popisuje.

Muže u vedlejšího stolku zaujala jiná věc.

„Po celou dobu tu nebyla sanitka. Jak je možné, že ho při výjezdech nedoprovází?“ zajímá ho. Padá více a více otázek. Odpovědí je zatím málo.

„Doufáme, že se to všechno pořádně vyšetří a premiér se uzdraví,“ shodují se hosté u kávy. „Ale ať se vrátí do naší země respekt, tolerance a zklidnění,“ dodávají.