Letecká havárie ve Washingtonu: Potápěč líčí největší rizika zásahu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Komerční letadlo s 60 cestujícími a čtyřmi členy posádky na palubě se ve středu večer místního času srazilo u washingtonského letiště s vojenským vrtulníkem a spadlo do řeky Potomac. Američtí záchranáři nepředpokládají, že by někdo přežil.

Šance na přežití v tomto případě výrazně snížilo i počasí. Řeka Potomac měla teplotu jen mírně nad nulou, případní přeživší tak neměli šanci v ledové vodě vydržet příliš dlouho.

Faktor ledové vody zmiňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Marek Schober, vedoucí instruktor potápěčské skupiny Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy.

„V ledové vodě reálně člověk může vydržet plus minus 20 minut. Někdo víc, nikdo méně. Já bych kalkuloval s tím, že to je těch 20 minut a pak bohužel člověk přechází do bezvědomí a následně utone,“ vysvětlil Schober.

Vedoucí instruktor popisuje i to, jaká pravidla musí potápěči dodržovat při hledání a jak se v takové situaci chovat.

Když zásah ve Washingtonu srovnáte se svou zkušeností a výcvikem, jak náročné jsou takové nehody pro potápěče, kdy je velké množství lidí pod hladinou?

Zkušenosti s hledáním desítek osob najednou nemáme, většinou se jedná o jednotlivce, maximálně dvě až tři osoby. Samozřejmě ta práce by byla stejná jako u menšího počtu, jen musí na místo přijet dostatečný počet lidí a prostředků. To je jediný rozdíl.

Je nějaký proces, jak v takových situacích postupovat. Co všechno potřebujete vědět, než jdete na ponor?

Když je taková mimořádná událost, jde to vždycky přes operační středisko, které zjistí veškeré informace, kde se to stalo a co se událo, a předá nám je. Další informace se upřesňují cestou k případu. Na místě se snažíme být ve spojení s očitým svědkem a znovu se ho snažíme vytěžit a upřesnit si ty jeho informace.

Oni tu situaci popisují z jiného místa, a to je na vodní ploše dost zkreslující. Když pak začneme vyhledávat, byť třeba o desítky metrů někde jinde, je to ztráta času.

Co je nejtěžší při samotném ponoru, když jdete pro ty lidi?

To se nedá přesně definovat. Pro každého zasahujícího potápěče je to vždycky něco jiného. Většinou jde o zkušenosti, jaké má a co ho stresuje. Z mého pohledu je nejvíc stresující ten stres, koho tam člověk jde zachraňovat. Co mám zkušenost od kolegů, nejvíc stresující je to, když zasahujeme u dětí.

Podívejte se na fotogalerii z místa zásahu ve Washingtonu.

Ve Washingtonu potápěči hledají v nízkých teplotách, bylo málo světla a vítr. Jak dlouho potápěči pod hladinou vydrží a jak komunikují?

Při běžných ponorech je nejvíc omezující hloubka ponoru. Čím jsme hlouběji, tím tam můžeme trávit kratší čas. Jsou to prostě otázky fyziologie a fyziky. V tomto případě (Washingtonu) zasahují v poměrně malých hloubkách, takže se neřeší dekompresní nemoc a nelimituje to v práci.

Nejvíc limitující je v ten moment ta zima, chlad z té studené vody, ale na to my jsme poměrně připravení, protože i v našich podmínkách je teplota vody stejná. Když se potápíme tady na přehradách pod dvacet metrů, i v letních měsících, kdy je 30 stupňů, jsou na dně přehrady čtyři nebo pět stupňů, takže jsme na to připravení materiálně i mentálně a nezaskočí nás to.

Ale limit toho, jak dlouho tam vydržíte, tady ze zkušenosti je. Pokud něco děláme, máme vybavení, jsme ve vodě aktivní, ne statičtí, jsme schopní tam vydržet hodinu, ale to je hraniční. I po té hodině jsme zmrzlí a musíme z vody, protože pak už je to pro nás nebezpečné. Dochází k prochladnutí a ani ten potápěč není efektivní, protože už přestává mít cit v rukou a podobně.

A ta komunikace probíhá jak?

Komunikace je různého druhu. V našem případě potápěči pod vodou komunikují mezi sebou nejčastěji, tzv. znakovou řečí nebo znaky, které jsou obecně v potápění známé. Pak u zásahu nejčastěji komunikujeme mezi sebou a s břehem nebo s hladinou pomocí lana a jednoduchými domluvenými signály. Samozřejmě máme i fonetickou komunikaci buď kabelovou, nebo ultrazvukovou, takže se dá domluvit i vysílačkou.

Voda v řece je většinou kalná oproti moři. Jak v takových podmínkách můžete něco hledat?

V podmínkách České republiky se většina zásahů odehrává v téměř nulové viditelnosti, ať jsou to v létě rybníky nebo řeky, kde je viditelnost také buď minimální, nebo nulová.

Samotné vyhledávání je po hmatu. A to zmíněné lano slouží i jako orientační prostředek. Potápěč má za úkol mít to lano neustále napnuté. Ty signály si představte v podobě trhnutí, kdy se domluví, kolik trhnutí co znamená. A zároveň samozřejmě podle toho, kam lano vede, se potápěč orientuje, kde je břeh a kde je jeho návodčí.

Je to jediné směrové vodítko. Pokud se pohybujete ve vodním prostředí, kde je nulová viditelnost, tak poměrně rychle nebo záhy v tom prostředí ztratíte smysl v orientaci, kde je vpravo a vlevo.

Jak je to s riziky pro samotné potápěče? Na co musíte pod vodou dávat největší pozor, když jdete pro někoho uvázlého například ve voze?

Musíte dodržovat základní principy potápění. Dát si pozor, neskočit do neznámé vody. Když se bavíme o malých hloubkách, kde je nějaký vrak materiálu, ať je to auto nebo letadlo, tak si musíte dávat pozor i na nějaký klasický úraz v podobě tržné rány a podobně. Zaprvé si poškodíte oblek, ten se zatopí, ztrácíte kompenzátor, který ten oblek vytváří, a dochází k prochladnutí.

Nesmíte se nikde zamotat, to je jedno z nejčastějších rizik. Pak není potápěč schopný se z toho dostat, proto chodí minimálně ve dvou, aby se mohli navzájem jistit, nebo jsou v kontaktu pomocí toho lana.

Američtí potápěči zprvu hledali přeživší. Jak dlouho člověk dokáže vydržet uvázlý ve studené vodě a ve vzduchové kapse s minimem vzduchu?

Vzduchová kapsa, která by teoreticky při takové havárii mohla vzniknout, by mohla těm pasažérům dát naději. Ten čas se může prodloužit, protože člověk má co dýchat. Ale v momentě, kdy se prostor bude zatápět ledovou vodu, tak se ten čas zase začne zkracovat. V ledové vodě reálně člověk může vydržet 20 minut, plus minus. Někdo více, nikdo méně. Já bych kalkuloval s tím, že to je těch 20 minut a pak bohužel člověk přechází do bezvědomí a následně utone.

Studená voda má do jisté míry i výhodu v tom, že dává určitou naději ještě v řádech pár minut či desítek minut. Když je tělo podchlazené, tak v případě, že bychom ho brzy našli, je tam naděje na oživení. U podchlazených těl je větší šance na oživení než třeba u utonutí v teplé vodě. Jsou případy, kdy se to povedlo, právě víceméně díky podchlazení celého těla.

Jak je pro potápěče psychologicky náročné, když je šance na přežití velmi nízká a spíše hrozí, že bude vytahovat mrtvé?

To je psychicky náročné. Naším úkolem jako hasičů potápěčů je samozřejmě záchrana lidských životů. Dokud je aspoň trošku naděje, přistupujeme k tomu tak, že hledáme osobu, které jsme schopni pomoct.

Realita je taková, že v těchto případech je čas neúprosný a většinou dochází k úmrtí. A pokud potápěč nalézá nebo vytahuje z vody těla, tak to samozřejmě psychicky náročné je. Proto spolupracujeme v rámci našeho sboru s psychologickým oddělením, kdy se snažíme sami pracovat na tom, abychom byli připraveni na tyto situace a byli schopni zvládat podobné zásahy.

Cvičí hasičští potápěči situace, kdy by mohlo dojít k podobné hromadné nehodě, například autobus plný lidí ve Vltavě?

Modelujeme si to v rámci nějakých reálných situací. V rámci kurzu si tam dáme figuríny, ale není jich 15 nebo 20, ale třeba dvě. Zadáním je co nejdřív najít v lokalitě vůbec ten autobus a pak simulujeme zásah. Po nálezu udělat průzkum, jestli jsou tam osoby a v jakém stavu. A pak se pokusit zachránit přeživší a potom vytahovat těla.

Další věc je domluva a zásady mezi potápěči hasičského záchranného sboru a Policií České republiky. Máme pravidlo, že do hodiny se počítá s tím, že zachraňujeme osoby. Pokud je to přes hodinu, tak naděje už je nulová, protože nejsou případy, kdy by někdo přežil víc než hodinu pod vodou. V tu chvíli se to překlápí na vyhledávání těl a dokumentaci toho případu.