Lekce z Ukrajiny: Bůh války zůstává, tanky nezestárly a pohyb je klíč

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už od počátku ruské invaze na Ukrajinu se mluví o tom, jak válka přepisuje pravidla moderního válčení, předznamenává konec důležitosti jistých vojenských prostředků a strategií, či naopak potvrzuje důležitost jiných. Některé z těchto úvah se časem ukázaly být unáhlené, a ani nyní nelze vynášet konečné soudy.

Deset měsíců trvající boje Ukrajiny proti ruskému agresorovi jsou nicméně pro vojenské teoretiky, a možná i samotné generály, dostatečně dlouhá doba na to, aby si z pozorování odnesli několik (ač ne úplně definitivních) ponaučení.

Když začneme od země, nelze si nevzpomenout na první měsíce války, kdy se hojně diskutovalo o konci éry tanků. Všichni sledovali ruské neúspěchy a záplavu zpráv i videí ukazující likvidaci ruských tanků a obrněnců přenosnými raketovými systémy (například Javelin) a drony. Mnozí tak mohli podlehnout přesvědčení, že tank je na moderním bojišti spíš snadným a pomalým cílem pro menší, levnější a přesto smrtelné zbraně než nezbytnou oporou pozemních sil.

Tak tomu ale není.

Ukázal to další průběh války i podrobnější (ač stále zdaleka ne kompletní) informace o tom, jak vlastně vypadaly první dny a týdny ruské invaze. V článku publikovaném na začátku září to podrobně rozebral analytik a bývalý americký mariňák Rob Lee.

Na „odepsání“ tanku je podle Leeho ještě příliš brzy, protože válka na Ukrajině nic takového jako jeho zastaralost neukázala a neukazuje. Toto tvrzení Lee dokládá několika argumenty.

Zaprvé je podle něj potřeba vzít v potaz specifické podmínky a způsob, jakým byly tanky Ruskem v první fázi invaze využity. „Konkrétní zbraňový systém se může jevit jako neefektivní i kvůli způsobu jeho použití, nikoliv nutně kvůli jeho inherentním nedostatkům,“ napsal Lee. Konkrétně tím myslel nasazení tanků bez odpovídající podpory pěchoty a dalších složek.

Rusko se pro takový způsob zřejmě rozhodlo, protože neočekávalo silný odpor a jeho hlavní prioritou byla rychlost postupu. Útok podle Leeho nebyl dobře naplánován zřejmě i proto, že na plány nebylo dost času, protože se akce do poslední chvíle tajila a vědělo o ní minimum lidí. Kreml podle Leeho obecně rezignoval na použití tzv. vševojskového boje, kdy se všechny složky armády vzájemně doplňují, což jde proti zásadám ruské armádní doktríny.

Tohle všechno podle Leeho potvrzují i statistiky ztrát. Čísla určitě nejsou kompletní, ale trend je zřejmý – momentálně (aktuální k prosinci, ne září) podle nezávislého webu Oryx ruské ztráty tanků šplhají k 1600 kusů, z čehož minimálně téměř 600 kusů bylo „opuštěno“ Rusy nebo „obsazeno“ Ukrajinci. Na začátku invaze, kdy byly ztráty tanků nejvyšší, se navíc procento opuštěných tanků pohybovalo i kolem 50 %. Lee také uvádí, že poměr zničených nebo poškozených tanků je ve statistikách jistě nadhodnocen, protože Ukrajinci určitě mnohdy z různých důvodů likvidovali i opuštěné ruské tanky.

To znamená, že Rusko tanky neztrácelo nejen kvůli nedostatečné podpoře, ale velmi často je i čistě kvůli logistickým problémům (došlo palivo, náhradní díly atd.) prostě nechalo na bojišti. Případně mohlo jít o souhru obou faktorů – tanky prolomily obranu a dostaly se hluboko do území nepřítele. Obránce, kteří za nimi zůstali a nestihli se zapojit do prvních přímých bojů, by měla při dobře koordinované bleskové ofenzivě zlikvidovat další vlna, či ideálně několik vln, útoků. Ty ale nepřišly a tanky tak zůstaly bez podpory s Ukrajinci před sebou i za sebou.

Velmi podobně se k otázce tanků vyjadřovali v podcastu Net Assessment na webu War on the Rocks analytička a analytici Melanie Marloweová, Christopher Preble a Zack Cooper. Odborníci se shodli, že válka na Ukrajině „jen připomněla“ slabé stránky tanků, které jsou nicméně pořád stejné – náročnost na logistiku a potřebu podpory dalších složek v nepřehledném terénu – obzvlášť ve městě. Tank je podle nich „když ne nezbytný, tak zcela kritický pro každého, kdo chce obsadit a udržet nějaké území“.

Svědčí o tom i fakt, že už od jara Kyjev řadí tanky v seznamu proseb o podporu Západu na přední příčky. Od té doby chce totiž získávat zpět okupovaná území, což jde bez tanků těžko.

Další lekce, kterou si svět z války na Ukrajině může vzít, spočívá opět v potvrzení starých pravidel – artilerie, tedy různé druhy houfnic i raketometů s příslušnou municí, je naprosto klíčová.

Pravidelně to potvrzují opět ukrajinské požadavky na pomoc od Západu a v poslední době i stále naléhavější a viditelnější volání po zvýšení produkce munice do artilerie v zemích NATO. Platnost pravidla se potvrdila už i na samém začátku války. Jen to nebylo hned vidět.

Zatímco podle záběrů šířících se na sociálních sítích a v médích to mohlo vypadat, že hlavní roli v zastavení ruského postupu na Kyjev hrály protitankové střely nebo drony Bayraktar TB2, důležitější byla ve skutečnosti právě artilerie, neboli takzvaný bůh války.

„Protitankové střely zpomalily ruský postup (na Kyjev v úvodní fázi – pozn. red.), zničila je (ruské kolony tanků a obrněnců – pozn. red.) ale naše artilerie,“ řekl k tomu na začátku května nejmenovaný poradce vrchního velitele ukrajinských ozbrojených sil Valerije Zálužného.

Podrobněji to ve studii hodnotící dopady války na budoucnost válčení rozebrala skupina analytiků z think tanku Royal United Services Institute (RUSI). Čtveřice vojenských expertů v ní uvádí, že Rusko mělo v úvodní fázi války v artilerii přesilu „jen“ dva ku jedné, což Ukrajinu dost možná zachránilo. „I přes prominenci protitankových naváděných střel ve veřejném prostoru Ukrajina ruský pokus o obsazení Kyjeva otupila pomocí masivní palby svých dvou dělostřeleckých brigád,“ uvádí výzkumníci RUSI.

Z dat poskytnutých ukrajinským generálním štábem podle odborníků také vyplývá, že už v červnu kvůli nevelkým zásobám munice na straně Ukrajiny mělo Rusko v dělostřelecké palbě přesilu až deset ku jedné. V poslední době se mimochodem uvádí, že ruská artilerie – ač třeba méně přesná – vypálí asi 20 000krát, každý den, zatímco ukrajinská maximálně 7000krát.

Pro NATO z toho podle studie vyplývá následující ponaučení: „Žádná země kromě USA nemá dostatečnou počáteční zásobu (munice) pro válku nebo průmyslové kapacity pro zásobování rozsáhlých operací. Má-li být strategie odstrašení věrohodná, musí se to napravit.“

Uznávaný americký expert Michael Kofman k tomu nedávno na twitteru dodal, že potřebu kvant munice do artilerie lze snížit díky naváděným granátům a střelám – díky přesnosti se jich na zničení cíle použije méně. Platí to podle něj ale jen do „určité míry, a proto se dostupnost munice do artilerie (raketometů MLRS) ukázala být jako jedna z nejdůležitějších faktorů v této válce.“

Další lekce, která se prolíná rovnou dvěma závěry studie RUSI, zní: schopnost rozprostřít se a být co nejvíc v pohybu je klíčová.

Podle odborníků britského think tanku se letos ukazuje, že v konfliktu 21. století není bezpečného místa. Nepřítel může zasáhnout v celé operační hloubce. „Schopnost přežít“ tak podle expertů RUSI závisí na rozprostření skladů munice, míst, kde se opravuje technika, letadel i samotných velitelství, které vše řídí.

Analytici k tomu zmiňují i zajímavou statistkou – Rusové v prvních 48 hodinách invaze podle dat Ukrajinců obsadili až v 75 % statických pozic ukrajinské obrany. To opět ukazuje, jak důležitá byla schopnost přesouvat se.

Zásada nutnosti rozprostřenosti a pohybu platí podle RUSI víc než kdy dřív i pro pěchotu. „Na moderním bojišti je mimořádně těžké skrývat se. Přežití je často podmíněno schopností rozprostřít se dost na to, aby se z vojáků stal neekonomický cíl,“ uvádí experti.

Mělké zákopy a narychlo vybudované obranné pozice podle nich kvůli přesnějším moderním zbraním už nepředstavují dobrý úkryt. Do jisté míry sice poskytují ochranu, ale na druhé straně zvyšují riziko zásahu zejména různými druhy naváděné munice. Spolehnout se tak dá jen na opevněné struktury. Kritická pro přežití pěchoty je pak i zmiňovaná mobilita.

Jak podotýká v prosincovém článku americký deník The Washington Post, válka na Ukrajině je mimo jiné prvním velkým konfliktem, kde obě strany masivně využívají dronů a zahrnují je do všech fází boje.

Potvrdilo se, že drony dokáží ničit i obrněné cíle nebo kritickou infrastrukturu. V těchto disciplínách, hlavně v počáteční fázi, kdy Rusko nemělo dobře připravenou protivzdušnou a elektronickou obranu, excelovaly zejména turecké Bayraktary ve službách Ukrajinců (později už byla jejich efektivita výrazně nižší), na podzim se zase nejvíc mluvilo o íránských kamikadze dronech Šahídech-136, jež Rusko úspěšně využívá v disciplíně druhé.

Možná ještě důležitější a určitě ve větší míře využívané jsou ale v této válce o hodně menší a levnější drony a kvadrokoptéry. Washington Post (WP) jejich důležitost přiblížil popisem fungování ukrajinských průzkumných týmů zvaných „oči“, které díky dronům s kamerami mohou téměř neustále sledovat nepřítele a zároveň koordinovat palbu artilerie. Klíčovou roli to podle WP sehrálo i při bleskové ukrajinské ofenzivě v Charkovské oblasti.

Kromě kamer a dalších sledovacích prostředků jsou tyto drony často v hodnotě pár tisícovek dolarů schopné nést menší granáty a spouštět je přímo na hlavy nepřátel. Sice nezničí obrněný cíl ani nezlikvidují větší skupinu vojáků. I těm, které přímo nezasáhnou, ale doručí velmi nepříjemný pocit neustálého ohrožení a fungují tak i jako psychologická zbraň.

Americký deník píše, že zpočátku byli ukrajinští i ruští velitelé k důležitosti těchto malých dronů skeptičtí. Teď jich ale chtějí mít co nejvíc – Ukrajina má podle WP odkazujícího se na výrok ukrajinského ministra pro digitální transformaci s firmami vyjednanou objednávku tisícovky těchto průzkumných dronů. Cílem je ale mít jich na bojišti až 10 tisíc, což by zajistilo „nepřetržitě přenášení záznamu všech bojů.“

Právě těmto dronům se ostatně primárně věnuje i studie RUSI. Autoři v ní uvádějí, že tito elektroničtí létající průzkumníci musí být v první řadě levní a snadno nahraditelní, protože zpravidla nevydrží dlouho. Co se týče obrany proti nim – stejně jako ostatním dronům –, měly by se podle RUSI armády soustředit především na elektronický boj.

Když shrneme hlavní lekci, není pochyb, že malé drony s kamerami na Ukrajině potvrdily pozici nezbytné součásti průzkumných oddílů armád 21. století.

Na závěr se dostáváme od lekcí a ponaučení k dosud nevysvětleným překvapením. Jedním z nich je otázka, proč Rusko ve válce, a opět zejména na začátku, nepodniklo devastující kyberútok.

Nedá se sice ani zdaleka říct, že by Moskva masivní kybernetické útoky na ukrajinskou infrastrukturu necílila, nebo že by byly neúspěšné.

Zpráva Microsoftu nebo například britských specialistů na kyberbezpečnost uvádí, že Rusko před a při invazi úspěšně útočilo v několika vlnách na ukrajinské vládní agentury a úřady. Jak ale shrnuje článek novin The Japan Times, ke „kybernetickému Pearl Harboru“ nedošlo. Rusko jinými slovy zkrátka nedokázalo pomocí hackerů ochromit Ukrajinu natolik, aby znemožnilo armádě koordinovat obranu a znemožnit tak její akceschopnost.

O Moskvě se přitom soudí, že má pro tento boj jedny z nejlepších prostředků na světě. A navíc právě na Ukrajině si je Rusko v posledních letech úspěšně zkouší. Proto se očekávalo, že důsledky ruského kyberútoku budou podstatně tvrdší.

Překvapilo to i analytičku Marloweovou, která v podcastu Net Assessment řekla následující: „Myslím, že je úžasné, že se doslýcháme příběhy, kdy se například nějaký ukrajinský voják obsluhující raketomet HIMARS dostane někde uprostřed ukrajinských polí do technický problémů, vezme telefon, zavolá technikovi do Británie a za 20 minut už dává věci dohromady. Tohle se pořád může dít a Rusko tomu nedokázalo zamezit.“

Ukrajině k vyhnutí se devastujícím následkům útoků ruských hackerů podle The Japan Times jistě pomohla například decentralizace a přesunutí klíčových serverů a sítí na uložiště mimo její fyzické hranice.

Kromě toho svou roli, jak jsme už rozebrali dřív, určitě sehrálo i poskytnutí satelitní internetové sítě Starlink. Lépe, než se očekávalo, zafungovala obecně i celá ukrajinská kyberobrana, se kterou pomáhali i západní spojenci. Přesný důvod, proč ruští hackeři neskórovali víc, zůstává přesto neznámý a spekuluje se i tom, že totální paralýza infrastruktury možná ani nebyla v plánu.

Nezodpovězená zůstává i otázka, proč se Rusku nepodařilo dosáhnout naprosté kontroly nad ukrajinským vzdušným prostorem, či proč Moskva zkrátka v boji od samého začátku nevyužívala svého letectva podstatně víc.

Od party analytiků z podcastu Net Assessment zazněla hypotéza, že se Rusko mohlo bát ztrát obzvlášť drahé techniky i obzvlášť ceněných pilotů, protože nebylo jasné, co mají Ukrajinci k obraně k dispozici. Možná se podle nich také prostě ukazuje, že získání absolutní kontroly nad vzdušným prostorem nepřítele je v moderním konfliktu až příliš těžké.

Tuto myšlenku podrobně rozvedla v článku další dvojice expertů ve složení Maxmilian Bremer a Kelly Griecová. Ukrajina podle nich odepřela Rusku kontrolu nad vzdušným prostorem především díky vysoké mobilitě protileteckých raketových systémů sovětské výroby. Taktiku „vystřel a ujeď“ v souladu s tím v oficiálním prohlášení už v květnu chválil i Pentagon, když ocenil „mrštnost a úspěšnost“ ukrajinské protiletecké obrany.

Podle dvojice expertů díky ukrajinské obraně Rusko svých stíhaček a bombardérů využívalo jen málo, a když ano, létaly stroje zpravidla nízko, aby se vyhnuly radarům. Tam na ně ale čekalo další nebezpečí v podobě takzvaných manpadů – Stinger a další.

Výsledkem je tak podle autorů článku situace, kdy se až dosud ruští piloti musí při operacích na ukrajinském nebi obávat o svou bezpečnost i přesto, že ukrajinské letectvo a protivzdušná obrana operují s omezenými zdroji.

Pro NATO je to podle Bremera a Griecové signál, že západní doktrína zahrnující „absolutní vzdušnou kontrolu“ už možná není udržitelná. NATO by se proto podle expertů mělo místo toho zaměřit na to, jak co nejvíc vytěžit snadnější a levnější strategie „odepření vzdušné kontroly“.