Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Můžete světovou veřejnost ujistit… že nepoužijete vojenské či ekonomické síly k ovládnutí Panamy nebo Grónska?
„Ne, nemohu vyloučit ani jedno… potřebujeme Grónsko pro naše bezpečnostní účely.“
Úryvek z tiskové konference Donalda Trumpa ze 7. ledna. Zatím nevíme, co se přesně odehrálo v jeho hlavě. Možná se jen zadíval na glóbus a konstatoval existenci obrovského, doslova a do písmene bílého místa na mapě v americkém sousedství, a coby developer si položil otázku, proč mu tenhle pozemek vlastně nepatří.
Dost možná si ale vyslechl některou ze seriózních diskuzí bezpečnostních odborníků, ve které zaznělo racionální konstatování: Grónsko je stěžejní místo pro americkou bezpečnost.
Ponechme stranou, že používat tento argument pro územní expanzi tak, jak to Donald Trump udělal, se blíží rétorice Vladimira Putina, který podobně zdůvodňuje své útočné války.
Zapomeňme také pro tuto chvíli, že Donald Trump de facto pohrozil vojenskou silou Dánsku, pod jehož suverenitu Grónsko spadá, a které je nejen členskou zemí NATO, ale historicky také patří k nejvěrnějším spojencům USA v Evropě.
V jednom má ale Donald Trump naprostou pravdu: Spojené státy mají v Grónsku své bezpečnostní zájmy. A Trumpova vyjádření odrážejí stupňující se napětí v oblasti, kterou často přehlížíme – v Arktidě.
V cestě jaderným střelám
Na šest set raket. Několik tisíc odpalovacích pozic, ukrytých nejméně osm a půl metru pod zemí, pokrytou ledem a sněhem. Na čtyři tisíce kilometrů tunelů. To jsou ve zkratce rozměry amerického projektu s názvem Ledový červ, který zamýšlel Pentagon uskutečnit v Grónsku v 60. letech. Oblast, kterou měly Spojené státy v jeho rámci spravovat, měla svou rozlohou zhruba odpovídat grónské metropolitní mocnosti, tedy Dánsku.
Stavba základního tábora projektu americké armády s názvem Ledový červ. Ten ale kvůli extrémním podmínkám v Grónsku ztroskotal.
Projekt sice zkrachoval, mimo jiné kvůli extrémním klimatickým podmínkám. Napovídá ale, jakou roli američtí stratégové už dlouho největšímu ostrovu světa přisuzují.
„Význam Grónska se ukázal už za druhé světové války. Je to oblast klíčová pro kontrolu lodí a letadel v prostoru severního Atlantiku. A jeho důležitost ještě vzrostla s příchodem strategických bombardérů a raket,“ říká politický geograf Michael Romancov. „Na běžné mapě to vypadá, že ze Sovětského svazu do USA to bylo daleko. Jenže přes oblast Severního pólu byly vlastně blízkými sousedy. Při pohledu na mapu, v jejímž centru je Severní pól, je jasné, kudy by byly vedené raketové údery u obou stran.“
Grónsko: Základní fakta
- S rozlohou asi 2,17 milionu kilometrů čtverečních je Grónsko největším ostrovem světa.
- Geograficky náleží k Severní Americe, ale politicky, historicky a kulturně má blíž k Evropě.
- Žije tam asi 56 tisíc lidí, z toho 20 tisíc v hlavním městě Nuuku na jihozápadě ostrova.
Cesta raket by v okamžiku jaderného armagedonu vedla z části právě nad Grónskem. Spojené státy proto dlouhodobě usilovaly o grónské přístavy, radarové stanice, které by dokázaly sovětský úder včas detekovat, a v neposlední řadě také o odpalovací základny, které by zkrátily dobu doletu raket nad cíle v Sovětském svazu.
Grónsko se kvůli své poloze ocitlo v centru soupeření velmocí i na trase možných odpalů jaderných raket.
Svou základnu v Grónsku mají Spojené státy už od druhé světové války. „Vesmírná stanice Pituffik“, známá spíše jako letecká základna Thule, je nejenom nejsevernějším opěrným bodem americké armády, ale také jedním z nejvýznamnějších.
Celkový pohled na vesmírnou základnu Pituffik (dříve letecká základna Thule) v severním Grónsku, 4. října 2023.
Donald Trump ostatně není prvním americkým prezidentem, který usiluje o převzetí ledové pustiny na severovýchod od USA. Koupi Grónska nabídl Dánskému království už v roce 1946 demokratický prezident Harry S. Truman, byť šlo o pokus spíše platonický. Navíc s jedním obrovským rozdílem oproti bojovným fanfárám současného nastupujícího prezidenta: za Trumana se vše odehrálo na utajené diplomatické úrovni a bez vydírání přes média. V utajení akce zůstala až do roku 1991.
Grónská samostatnost – 12. největší stát světa?
V mediálním ohňostroji, který vyjádření Donalda Trumpa odpálila, tak trochu zanikl další vzkaz ohledně budoucnosti severského území. Premiér grónské autonomní vlády nejenže ostře odmítl myšlenku, že by ostrov byl na prodej, byť by kupcem byla nejsilnější mocnost světa. Oznámil také úmysl zrychlit na cestě k získání úplné nezávislosti ostrova na Dánsku.
Tamní obyvatelé po ní jdou už dlouho. Ostrov má autonomii od roku 1979. V roce 2009 získal právo vyhlásit suverenitu v referendu. A předloni tamní úřady přišly s prvním návrhem grónské ústavy.
Definitivně odhodit zbytky dánského koloniálního panství sice nebude snadné – už proto, že polovinu veřejných rozpočtů Grónska tvoří subvence z Dánska. Jenže touha osamostatnit se roste, i kvůli postupnému odkrývání ostudných přešlapů, kterých se Dánové coby vládci ostrova dopustili. Patří mezi ně odebírání dětí místním rodinám nebo program nucené sterilizace inuitských žen, který byl ukončen až v 70. letech 20. století.
Definitivní termín konání referenda o samostatnosti je sice ve hvězdách. Co by však následovalo, připomíná vzrušující geopolitickou rozcvičku.
Rezivějící sudy na ropu v donedávna panenské Grónské přírodě. Klimatická změna odkrývá obrovské nerostné bohatství země.
Vznikl by 12. největší stát světa. Zároveň ale také stát z drtivé části neobydlený, kde na území, jež odpovídá velké části západní Evropy, žije na 57 tisíc obyvatel. Nová země by byla v podstatě bez armády a námořnictva. Zároveň změna klimatu na území potenciálního nováčka světového společenství postupně odkrývá cestu k bohatým nalezištím ropy, plynu nebo třeba uranu.
Samostatné Grónsko by patřilo k největším zemím světa.
Jedno by se samostnatností nezměnilo: Grónsko by zůstalo součásti tzv. GIUK. Pod zkratkou, která vychází z prvních písmen Grónska, Islandu a Spojeného království, se skrývá soustava úžin, které kontrolují vstup do severního Atlantického oceánu a tvoří tak klíčovou oblast pro zadržování ruského námořnictva. To vše za situace, kdy je v oblasti okolo severního polárního kruhu stále více horko nejen kvůli klimatickým změnám.
Vojenské závody v Arktidě
„V posledních letech můžeme mluvit o nové fázi militarizace Arktidy. S tím, že všechny západní státy využily konce studené války k oslabení své přítomnosti v oblasti. V Rusku se začal dít pravý opak zhruba před patnácti lety,“ říká Michael Romancov.
Kdo kontroluje Grónsko, má částečnou kontrolu i nad pohybem válečných lodí v Atlantiku.
Už zmiňované globální změny klimatu jsou jedním z hybatelů soupeření velmocí. Jen co se týče ropy, tající led postupně odkrývá podle odhadu Geologické služby Spojených států bohatství v řádu sedmi bilionů dolarů.
Když ruská speciální ponorka v roce 2007 umístila titanovou ruskou vlajku na dno moře přímo pod Severním pólem, ruské úřady to označily za symbolickou tečku za vědeckou expedicí a odmítaly, že by signalizovaly teritoriální expanzi. V současnosti ale probíhá intenzivní snaha vykolíkovat si v Arktidě tzv. „výlučné ekonomické zóny“ – a některé ruské nároky se kříží s nároky Grónska.
Rusko je na tyto závody připraveno lépe než Západ. Jedno číslo tento rozdíl ilustruje: podle serveru Defense One má k Rusko k dispozici 41 ledoborců, z toho šest nukleárních. USA jich mají 12, jen dva jsou ale schopny operovat v arktických podmínkách. Žádný z nich nemá nukleární pohon. Ve snaze dohnat tento hendikep uzavřely USA v létě loňského roku „ledoborcovou alianci“ s Kanadou a Finskem.
Ruský jaderný ledoborec si razí cestu ledem přímo na Severním pólu. Západ srovnatelnou technologii k dispozici nemá.
Rusko také dává spektakulárně najevo, jak moc posiluje své arktické vojenské základny. Oblast severních moří zůstává klíčovou pro ruské námořnictvo, včetně jeho jaderných ponorek.
Maurizio Geri, bývalý analytik NATO, dokonce tvrdí, že to bude právě klimatická změna v arktických oblastech, co nakonec zažehne válku mezi Ruskem a Západem.
Rusko spřádá plány v Arktidě
Nové satelitní snímky ukazují, že Rusko i přes válku na Ukrajině pracuje na stavbě dalších základen ve strategicky klíčové Arktidě. Píše to televize CNN, podle které to potvrzují i její armádní zdroje.
„Otřást architekturou světa“
Jiný, ale neméně důležitý aspekt grónských snů Donalda Trumpa odhalují reakce z Moskvy. Zdá se, že Kreml dostal – spolu s útokem vítěze amerických prezidentských voleb na spojence z NATO – předčasný dárek k pravoslavným Vánocům. Moskevská mocenská elita se zjevně ani tak moc nebojí rizika militarizace severského ostrova pod případnou americkou nadvládu. Spíše má nelíčenou radost z napětí, které Trumpovy expanzivní ambice zasely do západního společenství.
„Zarazí to klín mezi něj a Evropu. Otřese to světovou architekturou. A otevírá to jisté možnosti pro naši zahraniční politiku,“ pochvaloval si ve vysílání Vladimira Solovjova, dvorního propagandisty Kremlu, politolog Sergej Michejev.
Stanislav Tkačenko, další prominentní propagandista a politolog, projevoval nemenší spokojenost. Moskva by prý měla „poděkovat Donaldu Trumpovi, že nás učí novému jazyku diplomacie“.
Jinými slovy jazyku síly, který naprosto vyhovuje současným vládcům Kremlu.
