Lavrov hovoří o světové jaderné válce. Jaký je Putinův ministr?

„Všichni dobře vědí, že je to naše území, naše zem.“ Typická slova Sergeje Lavrova. Muže, který je už téměř osmnáct let tváří zahraniční politiky Vladimira Putina. Přesvědčuje svět, že Rusko chce jen dosáhnout spravedlnosti, naplňovat svoje historická a legitimní práva. Spravedlnost pošlapal Západ. Práva zcizilo NATO. A svět si v posledních dnech stále naléhavěji klade otázku, co Sergej Lavrov nepovažuje za „ruskou zem“.

„Naše území, naše zem.“ Myslíte si, že jde o Lavrovův výrok k Ukrajině? Jistě i o ní mnohokrát mluvil podobnými slovy. Ale ta citace je z minulého roku a týká se, pozor: Arktidy!

Arktida se má podle Lavrova už ve velmi blízké budoucnosti stát hlavním zdrojem ropy a plynu pro Rusko. Takže: Západ a NATO by měly dát od Arktidy ruce pryč.

V těchto dnech Arktida málokoho zajímá. Pozornost je upřena na Ukrajinu. Ale válka na Ukrajině jednou – doufejme, že co nejdřív – skončí. A jakkoli nepravděpodobným novým bitevním polem se může stát Arktida.

Komentátoři mluví o nové nikoli studené, ale „ledové“ válce.

Nepůjde o zapichování vlajek na důkaz prvenství. Nebude to soupeření ve stylu Scotta s Amundsenem. Bude to boj velmocí o velmi bohaté zdroje surovin.

A Lavrov jako Putinův ledoborec říká: „Je to naše zem, ruce pryč!“

Podle zprávy americké geologické služby z roku 2008 může být na území Arktidy až 13 % světových zásob ropy a 30 % světových zásob plynu. A většina – 84 % – tohoto nerostného bohatství leží na územích, na něž si dělá nárok více států.

A zdá se, že iniciativu ve svých rukou drží Rusko. Postupuje tradičním způsobem: Příliš nevyjednává. Demonstruje sílu. Vznáší územní nároky. A obviňuje Západ.

Už v roce 2007 Rusko zaskočilo ostatní arktické státy, když na dno severního pólu umístila ruská miniponorka titanovou státní vlajku. Nebyl to pochopitelně oficiální územní nárok. Ale nepochybně to bylo silné gesto.

Důležitější je, že Rusko má zřejmě ze všech zúčastněných států nejpropracovanější „arktickou strategii“. A především, že Rusko nejvíce investuje do vojenských základen v oblasti. Před pěti lety představilo moderní základnu Arktický trojlístek na ostrově Alexandřina země.

Rusko posiluje svoji vojenskou přítomnost v Arktidě masivněji po roce 2014. A Sergej Lavrov nabízí typický obrázek: Západ běduje nad ruskými aktivitami, přitom Rusko se pouze stará o bezpečnost v regionu.

Navíc za problémy v komunikaci může zase a pouze Západ. „Přeje-li si někdo větší předvídatelnost a snížení vojenských rizik, pak navrhuji vrátit se k našemu dávnému návrhu, abychom obnovili činnost mechanismu pravidelných setkání náčelníků generálních štábů členských zemí Arktické rady,“ řekl loni Lavrov.

Tento mechanismus podle Lavrova fungoval. Ale západní partneři jej ukončili po roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a bojovalo po boku ukrajinských separatistů.

Taková je mezinárodní politika podle Sergeje Lavrova: Když se Západ pokusí Rusko trestat za jeho „legitimní“ územní nároky, dosáhne jen toho, že Rusko zaměří svoji pozornost na další region. Západ Rusko nezastaví. Dějiny a pravda jsou na jeho straně.

Vzorem je pro Sergeje Lavrova úspěšný ruský diplomat, kníže Gorčakov. Ten dokázal obnovit ruský vliv v Evropě, vzkřísit ruské velmocenské ambice po drtivé porážce v Krymské válce v polovině 19. století.

Svůj úkol vidí Lavrov obdobně. Vytvořit silné Rusko, které se vrátí na pozice ztracené po rozpadu Sovětského svazu a krizi v 90. letech minulého století.

Lavrov to dokáže podat kultivovaně. Každopádně z toho ale mrazí: „Rusko se opět může cítit asertivně, nikoli agresivně, ale asertivně. A dostáváme se ze situace, ve které jsme byli v 90. letech po rozpadu Sovětského svazu, kdy se Rusko ocitlo bez hranic, bez peněz a se spoustou problémů,“ vysvětluje Lavrov. „Teď jsme velmi odlišnou zemí. A samozřejmě nyní také můžeme zaměřit pozornost na naplňování našich zájmů v oblastech, které jsme načas museli opustit.“

Lavrov je ministrem zahraničí od roku 2004. Putin vládne Rusku v podstatě od roku 1999, kdy se stal premiérem. O rok později byl zvolen prezidentem. A prezidentem je dodnes, se čtyřletou formální přestávkou, kdy ho nahradil Dmitrij Medveděv.

Představa, že Putin je pragmatik a Lavrov dokonce kultivovaný pragmatik, vydržela západním politikům poměrně dlouho. Možná to bylo spíš přání, aby oslabené Rusko realisticky uznalo změněný poměr sil ve světě. Nenaplnilo se.

Putin a Lavrov zpočátku nenápadně a trpělivě, později už otevřeně a agresivně obnovují Rusko jako velmoc.

„Oblasti, které jsme museli načas opustit.“ Které všechny to jsou?

Komentátoři se neshodnou v tom, jaký je Lavrov osobně. Někteří zdůrazňují, že je vzdělaný a kultivovaný. Jiní, že je obhroublý, mužský šovinista a že „pije jako ryba a kouří jako komín“.

Bezesporu je to ale talentovaný světák a zkušený diplomat.

10 let zastupoval Rusko v OSN, nyní je nejdéle sloužícím evropským ministrem zahraničí.

Andrej Kozyrev, ruský ministr zahraničí v době vlády Borise Jelcina, ovšem připomíná, že i Lavrov „je diplomat zrozený sovětskou érou. Všichni jsme byli vychováni v sovětském systému a zanechalo to v nás určitou ideologii konfrontace se Západem.“

Za komické Kozyrev považuje vzývání knížete Gorčakova: „Všichni se tváří, že dělají reálnou politiku, ale je to reálná politika dvě stě let stará,“ vysvětluje. „To je ruský problém. Svět se změnil. Evropa není ve válce a nikdo s námi nechce vyjednávat. Svět se změnil, ale Rusko předstírá, že k tomu nedošlo.“

Jenže Evropa už je ve válce. A s Ruskem, které válku rozpoutalo, o to víc nikdo nechce vyjednávat.

Sergej Lavrov dnes připomněl jeden důvod, proč Rusko musí „chránit“ své zájmy na Ukrajině: Ukrajina se snaží získat jaderné zbraně. A kdyby se jí to povedlo, bylo by to pro Rusko kriticky nebezpečné.

Je to smyšlený důvod pro rozpoutání války. Nicméně Lavrov téma jaderných zbraní hned tak neopustil. Varoval Západ, že „třetí světová válka by byla jaderná a ničivá“.

Je to v posledních dnech často opakovaný vzkaz: Ruce pryč od Ukrajiny! Ruce pryč od našich legitimních zájmů! Jsme znovu tady. Jsme znovu silní. A nehodláme se podřizovat…

Taková je zahraniční politika podle Sergeje Lavrova.