Článek
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov podle státní agentury TASS v rozhovoru pro televizní stanici Al Džazíra mluvil o důvodech ruského vpádu na Ukrajinu. Zopakoval plány na „demilitarizaci“ a „denacifikaci“ země, o nichž mluvil už prezident Vladimir Putin, když ohlašoval svou invazi.
Lavrov nevyloučil, že „někdo chtěl, aby Rusko zabředlo do Západem uměle vytvořeného konfliktu“ na Ukrajině. „Západní političtí analytici nyní píší, že to umožní rozvázat Američanům ruce a pracovat na zadržování Číny,“ nechal se slyšet.
Seznam Zprávy se proto spojily s politologem Janem Šírem z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, aby výroky šéfa ruské diplomacie vysvětlil.
Jak máme chápat Lavrovovo tvrzení, že Rusko mohlo být do konfliktu vmanipulováno?
Je to součást whataboutismu, kdy Rusko vymyslí imaginární problém nebo hrozbu, na který reaguje reálnými zločiny. Ale protože jsou to zločiny, musí je nějak odůvodnit. Třeba těmi vymyšlenými důvody, že Západ někoho někam vtáhnul, že jsou na Ukrajině podle nich nacisté, že chce Ukrajina vyrábět jaderné zbraně a že se Rusku ubližuje a že se ignorují ruské návrhy na bezpečnost. Nehledejte za Lavrovem nic víc, on není placený za to, aby mluvil pravdu.
Poslechněte si rozhovor se šéfkou ukrajinského média Kyiv Independent:
Rusko páchá zločiny – a nejde jen o zločin agrese, ale i o válečné zločiny, zločiny proti lidskosti. A když vidíme, jak Vladimir Putin pohrdá Ukrajinci a odmítá, že by měli právo na existenci, je otázkou, jestli za tím ještě není i genocida. To uvidíme.
Ale protože Rusko páchá tyto zločiny, doprovází to i informační kampaní, jež spočívá v přehazování viny a zodpovědnosti na někoho dalšího. To je model jejich komunikace, do něhož spadá i Lavrovův rozhovor pro Al Džazíru – padla řada obvinění na Ukrajinu a Západ, ale ani slovo o tom, že Rusko započalo útočnou válku.
Pokud Rusko bude i nadále živit tento narativ, kam by to mělo vést? Tedy podle plánu Moskvy.
Plán je maximálně poškodit Ukrajinu a vojensky ji dobýt. Demilitarizace je eufemismus pro zničení Ukrajiny. A denacifikace zase pro svržení vlády a dosazení ruské loutky. Je ale důležité se na takový slovník nefixovat, protože je nástrojem jejich ovlivňování veřejné debaty. A od počátku je pokřivený – Rusové jsou nejgeniálnější a nejdokonalejší v tom, čemu se říká terminologická substituce. Slovo agrese nahradí obranou, ruskou okupační armádu nazvou separatisty…
Nyní jde o to, jestli dobytí Ukrajiny pomůže vyřešit i politické cíle, které s tou kampaní souvisí. Tím si jistý nejsem. Vojáci jsou nicméně na Ukrajině od toho, aby válčili – takže válčí tak, jak umí, bez respektu k pravidlům a zákonům válčení. Prostě tak, aby napáchali co největší škodu a zlomili odpor ukrajinské strany. A vůli k odporu.
Jak funguje Putinův kruh?
Zmiňujete politické cíle. Jaké máte na mysli?
Jednak jsou vztažené k Ukrajině – tedy záměr totálního podřízení Ukrajiny. Aby k tomu došlo, musí ji Kreml rozparcelovat. Ukrajinci dali jasně najevo, že se dobrovolně nepodřídí. A ve vztahu k Západu jde o rozbití mezinárodního systému a systému evropské bezpečnosti. Hraje-li se totiž podle pravidel mezinárodního práva, Rusko je nekonkurenceschopné a zaostává. Aby se prosadilo, musí tento systém rozbít a nahradit jej sférami vlivu. To by Kremlu umožnilo dělat si ve svém okolí, co uzná za vhodné.
A podaří se mu to?
Jde o to, jestli sankce Rusko porazí na kolena dříve, než Ukrajinu dobude. A pak je otázka, jestli na Putina vůbec může zapůsobit argument, že zemi škodí.
Jakou roli v rozhodování o dalších krocích hrají lidé z Putinova okolí, z jeho úzkého kruhu?
Jde o uzavřený systém – vůdcovskou diktaturu, myslím si tedy, že za klíčová rozhodnutí nese ruský lídr zodpovědnost sám. Nevěřím, že by podléhala nějaké větší debatě. Ta skupina nejbližších může čítat do dvaceti lidí – ti z bezpečnostní rady státu plus pár lidí z prezidentské kanceláře. Ale to, jak mezi nimi funguje skupinová dynamika? To nikdo neví.
Třeba Sergej Lavrov přeměnil ruskou diplomacii v nástroj propagandy, ale myslet si, že sám o něčem rozhoduje? To je hodně optimistický pohled na jeho roli v celém systému.
Jaké jsou potom – v kontextu invaze na Ukrajině – role například ministra obrany Sergeje Šojgua a náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova?
Oni o ní formálně rozhodují, vojenská rozhodnutí je vzhledem k jejich funkcím nemůžou obcházet. Zda jsou to ale ti, kteří se podílejí na formování politiky, ne pouze na jejím provádění, tím bych si už jistý nebyl.
