Lampový olej na vaření, maso je zbytečný luxus. V Asii prudce zdražuje jídlo

Extrémní počasí, prasečí chřipka, rostoucí ceny energií, nedostatek pracovních sil, narušení dodavatelského řetězce pandemií. Jen stručný výčet faktorů ženoucích ceny potravin na desetileté maximum.

Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) lidé za potraviny zaplatí největší částky od roku 2011. Od října minulého roku vzrostl potravinový index o ohromujících 31,3 procenta. Vzhledem k neuspokojivé sklizni v zemích velkých exportérů jako Kanada, Rusko, USA či Malajsie se zdražování citelně promítá do cen rostlinných olejů i obilovin. Na vině je i zdražování ropy a odliv migrujících pracovníků v důsledku pandemie.

Dvojciferný nárůst cen potravin řeší části Jižní Ameriky, ale i Rusko či Turecko. Z obliga nejsou ani bohatší státy OECD, kterých se nárůst dotkl v průměru o 4,5 procenta.

V případě Asie se nejdříve zdálo, že se podaří vyhnout nejhoršímu. Povaha asijských ekonomik se však liší napříč kontinentem od bohatého Singapuru či Hongkongu po Indii a Filipíny.

V každé zemi se tak liší i signály dokazující, že s cenami potravin není něco v pořádku. Zatímco lidé z bohatších zemí začínají utahovat opasky a potravinové banky hlásí enormní zvýšení zájmu, obyvatelé na opačném konci měřítka blahobytu si vaří večeře v lampovém oleji a stávají se nedobrovolnými vegetariány. V této krizi existuje jistota jen jedna – na rostoucí ceny potravin nejvíce doplácí nejchudší.

Lai Chin Hooi vlastní stánek se zeleninou v rezidenční čtvrti východního Singapuru. Poslední dobou si všímá, že davy na mokrém trhu řídnou. „Nyní je všechno drahé a podnikání je čím dál těžší,“ řekl novinářům This Week in Asia 56letý Lai.

Náklady na zeleninu dováženou z Číny, jako je kai lan (čínská brokolice), v posledních týdnech vyskočily o 30 až 40 procent, což Lai přičítá extrémnímu počasí a vyšším sazbám za přepravu. Zatím ho zachraňuje dovoz zeleniny z Malajsie, Indonésie a Thajska. „Za šest až sedm let co jsem tady, je letošní zvýšení cen nejstrmější,“ dodal.

Například za kilogram hroznů, který v červnu stál asi 11,06 singapurských dolarů (asi 182 korun), lidé v září zaplatili 15,73 (260 korun). Za stejné období kilo špenátu zdražilo asi o 15 procent. Za situaci v Singapuru může primárně pandemie, která narušila dodavatelský řetězec, ale také záplavy v Číně a Indii, které omezily produkci plodin.

Singapur v tom ale není sám. Existenční problémy pociťují také distributoři potravin a restaurace v Hongkongu.

Hongkongský McDonald's v září sdělil svým zákazníkům, že kvůli problémům s dopravou brzy dojdou smažená kuřecí křidélka. Na poplach bijí také dodavatelé varující před rostoucími cenami dovážené mouky, ovoce, zeleniny, mléčných výrobků, vína a likérů. Vláda upozornila, že rostoucí inflace může zhatit snahy o postpandemické oživení ekonomiky.

Díky možnosti diverzifikovat zdroje se výpadkům daří vyhýbat alespoň velkým singapurským supermarketům.

Velké řetězce singapurských supermarketů se dokázaly vyhnout značným výpadkům díky diverzifikaci svých zdrojů. Například řetězec Sheng Siong se zaměřil na produkty ze zemí, jako jsou Chile a Peru. Takové možnosti ale menší rodinné obchody nemají, a zvýšení cen se tak promítá do konečné ceny pro zákazníky.

Poblíž Laiova stánku prodává indické zboží Rama. Jen piškoty a koriandr, který dováží z jižní Indie, zdražily o 20 procent.

Neziskové organizace v Singapuru varují, že zvláště zranitelní jsou ti, kteří během pandemie přišli o práci. Od loňského vypuknutí pandemie značně přibylo rodin spadajících do potravinové nejistoty, varuje Nichol Ng, spoluzakladatelka The Food Bank Singapore. „Podob hladu přibývá,“ řekla a dodala, že mezi lidmi vyhledávajícími potravinové banky už dávno nejsou jen „nejspodnější vrstvy společnosti“.

Podle Ng je eskalace cen potravin jen začátek. Dopad by se naplno mohl projevit příští rok, až vládní pomoc vyčleněná pro případ pandemie vyschne.

Kvůli svátku Diwali zapálilo hinduistické svaté město Ajódhja více než milion hliněných olejových lamp diya a zalilo město a nábřeží jantarovou záři. Když se ale hodnostáři svátečního výjevu nabažili a odebrali se pryč, připravili se o pokračování příběhu ve stínu lamp.

Mezi rozlehlá pole lamp se vydaly chudé rodiny s dětmi. Obsah každého zha, ve které zůstaly zbytky hořčičného oleje, přelili do plastových lahví. Doma si pak mohli dovolit v oleji usmažit večeři.

Litr oleje – nezbytná složka nejen indické kuchyně – nyní stojí 240 rupií (asi 72 korun), vloni stál 150 (asi 45 korun). „Nevím, proč bych nemohl naplnit žaludky svých dětí dobrým jídlem dělaným na oleji, i kdyby měl být sesbíraný z lamp,“ řekl novinářům nezaměstnaný otec, který se sám ve svátek Diwali vydal zachraňovat předraženou tekutinu.

Nebetyčná inflace vyhnala cenu kuchyňských olejů o více než 35 procent. Pro 42letou Kavitu Vermu z Nového Dillí byl hořčičný olej esenciální složkou každého vaření. Teď si jej ale dovolit nemůže. Desetiletého maxima dosáhla také cena palmového oleje a vanaspati, dalšího druhu rostlinného oleje.

„Přešla jsem z hořčičného oleje na vanaspati v domnění, že to bude levnější, ale i jejich cena se zdvojnásobila z loňských 72 rupií za litr na dnešních 140 rupií. Můj rozpočet na jídlo se zhroutil. Všechno je dražší. Plyn na vaření zdražil o 50 procent. Opravdu se trápím,“ řekla Verma.

Pro většinu obyčejných Indů, a dokonce i rodin ze střední třídy, jako jsou Vermovi, se jídlo stalo největší položkou rodinných výdajů.

Vermin manžel Raj pracuje jako novinář. Pokaždé, kdy do skútru natankuje palivo, má pocit, jako by jeho „rozpočtem prosvištěla demoliční koule“. Ceny benzinu a nafty oproti předchozímu roku vzrostly téměř o 35 procent.

Před Rajovou kanceláří prodává jídlo pro dělníky na svém pojízdném vozíku Manish Chawla. Vyšší náklady plynu na vaření a vanaspati na fritování mu zvýšily režijní náklady, ceny porcí ale zvednout nemůže. Ví, že jeho zákazníci už tak strádají kvůli pandemii, například Raj musel kývnout na snížení platu o 30 procent. „S tak špatným stavem inflace nemůžu vydělávat. Jaký smysl má celá ta tvrdá práce? Přežil jsem covid, ale nevím, jestli přežiju tyhle ceny,“ stěžuje si Chawla.

V Malajsii kvůli rostoucím cenám roste skupina nedobrovolných vegetariánů. Matka čtyř dětí Saliya Zamidi od doby, kdy její manžel kvůli pandemii přišel o práci, živí celou rodinu. Aby zaplatili pronajatý byt, posílali děti do školy a měli co servírovat na stůl, živí se alespoň drobnými pracemi.

I tak si ale musí vystačit s měsíčním příjmem sotva 960 ringgitů (asi 5 100 korun, celostátní průměr je asi 15 800 korun). „Vlastně si musím na týden dopředu naplánovat, co chceme vařit. Například když chci uvařit jídlo s kuřecím, musím koupit celé kuře, abych nakrmila celou svou rodinu, a to je drahé,“ řekla Saliya.

Jedno takové kuře stojí okolo 271 korun. Rodina si tak zvykla maso nahrazovat vejci, tofu a zeleninou. „Jídlo vaříme podle toho, kolik si za něj zrovna můžeme dovolit utratit. Když ale děti požádají o něco slušnějšího nebo třeba pizzu, bolí mě, že jim to nemůžu dopřát,“ dodává.

Podle vládních údajů cena kuřat v září vzrostla částečně kvůli problémům se zásobováním dováženou kukuřicí a sójou, které se používají pro výkrm. Celkově se ceny potravin a nealkoholických nápojů zvedly o 1,2 procenta, index spotřebitelských cen v září vzrostl o 2,2 procenta.

Potravinové banky tak přecházejí na vegetariánskou stravu. Zároveň se snaží poskytovat potřebným vyváženou stravu. „Často vidíte chudé nakupovat v rámci svých možností a všimli jsme si, že chybějící skupiny potravin nahrazují hlavně sacharidy. V chudých komunitách tak převládají obézní děti,“ říká Justin Cheah, provozní ředitel Kechara Soup Kitchen sídlící na silnici Jalan Imbi v Kuala Lumpur.

Ve filipínském hlavním městě stojí velká pizza z oblíbeného řetězce rychlého občerstvení 1 000 pesos (asi 446 korun). Nají se z ní asi pět lidí. Za stejnou částku ale bývalo na Filipínách možné nasytit 150 strávníků.

Pro majetnější Filipínce byla pandemie koronaviru jednou velkou hostinou. Dalších asi 21 milionů lidí, tedy 17 procent celostátní populace, se mezi dubnem a květnem dostalo do fáze „nedobrovolného hladovění“. Podle dat organizace Social Weather Stations, která situaci monitoruje od roku 1998, jde o rekordní množství lidí.

Carlito Miniado, 68letý tesař, si minulý rok stanovil týdenní budget na nákup jídla pro pětičlennou rodinu v hodnotě 1 000 pesos. „Vystačím si s tím,“ říká odhodlaně, i když sám ví, že to nebude jen tak. Jeho žena je už měsíce nemocná a upoutaná na lůžko a Carlito o ni pečuje, do práce nemá čas chodit.

Aby trochu naředili výdaje, děti dostávají k jídlu jen rýži s několika sousty ryb. O vepřovém nebo kuřecím se jim může jen zdát. Za rybu galunggong, které se kdysi říkalo „ryba chudáků“, nyní zaplatí 180 až 200 pesos za kilo (asi 90 korun).

Vládě se daří držet cenu běžné mleté rýže na 40 pesos za kilo. Jiné ceny jdou ale vzhůru o desítky procent. Cena galunggongu ještě loni v červnu činila 160 pesos za kilo, letos v dubnu 280 pesos a o měsíc později klesla na 200 pesos. Kilo vepřového bůčku stojí o 61 procent víc – minulý rok v červnu 260 pesos, 420 pesos letos v dubnu.

Zoufalé ceny ale přiživují vlny solidarity. 26letá umělkyně Ana Patricii Non loni v dubnu ve svém sousedství založila komunitní spíž. Nakoupila zeleninu a začala vybízet sousedy, aby se neostýchali vzít si, co potřebují. Po sedmi měsících její skutek štědrosti inspiroval tisíce lidí k vybudování 6 700 podobných spíží po celé zemi.