Lákavá pustina. Mocnosti vystrkují růžky na nejodlehlejším kontinentu

Domov tučňáků, který je zároveň nejizolovanějším, nejsušším a nejchladnějším místem na Zemi, zhruba tak lze definovat Antarktidu. Tento nejjižnější kontinent na Zemi obklopuje Jižní oceán a na svém území i v okolní vodě ukrývá velká ložiska vzácných nerostů, ropy i zemního plynu nebo bohaté příležitosti pro rybolov.

Mimoto se ale pyšní třeba ledovým příkrovem s názvem Dome Argus, který je nejvyšším bodem oblasti a má nejblíže do vesmíru, což z něj činí ideální místo pro příjem satelitní aktivity.

Stabilitu na kontinentu od roku 1961 zajišťuje tzv. Smlouva o Antarktidě, která zakazuje jeho využívání k vojenským účelům a místo toho podporuje vědeckou spolupráci. Během studené války ji vyjednalo 12 států a řada následných dohod, které jsou dnes známé jako Antarktický smluvní systém, úspěšně pomáhá udržet oblast neutrální.

K původním signatářským zemím se v průběhu let připojilo mnoho dalších členů a k dnešnímu dni je jich už 56. Celkem 29 z nich pak má hlasovací právo a mohou svým hlasem rozhodnout třeba o zakládání nových stanic. Jednou z nich je od roku 2014 i Česká republika.

„Tyto země, včetně Česka, rozhodují konsenzuálně, což znamená, že všichni musí být pro na to, aby se něco změnilo nebo aby se něco odsouhlasilo,“ přiblížil pro Seznam Zprávy systém Pavel Kapler z Masarykovy univerzity, který je manažerem Českého antarktického výzkumného programu.

„Je to naprosto elitní klub; Antarktida je oblast větší než Evropa a pouze 29 států rozhoduje o tom, co se tam bude dělat. A Česká republika je jedním z nich, což je skvělé. Máme tam ohromné postavení,“ dodává odborník, který region sám desetkrát navštívil.

Antarktidu lidé dlouho považovali za baštu klidu, nedotčenou geopolitickým soupeřením, které je většině světa dobře známé, a jedinečným kouzlem přitahovala hlavně vědce či dobrodruhy. Podle webu Foreign Affairs se ale v posledních letech stala předmětem rostoucí pozornosti a rivality mezi národy, které touží využít její zdroje a strategický význam.

„Existuje mýtus, že Antarktida je izolovaná od politiky, politika se tam ale prostě dělá prostřednictvím vědy,“ cituje historika vědy Pedera Robertse z norské Univerzity Stavanger a švédského Královského technologického institutu web Axios, který ve stejném duchu varoval, že tamní věda se dnes prolíná se širší škálou politik a cílů.

Aby Foreign Affairs podpořil svá tvrzení, uvádí v textu několik příkladů. Mezi nimi figuruje zejména Čína, jejíž postavení je silné třeba díky schopnosti stavět vlastní ledoborce. Zároveň se ale snaží udržet svou dominanci v rybolovu, kterou si chrání třeba vetováním hlasování o zřízení nových chráněných mořských oblastí.

Samostatnou kapitolou pak je, že Čína v minulosti mísila vědecko-výzkumnou práci s vojenskou činností, což je přístup, který si podepřela také zákonem. Objevují se proto podezření, že by její výzkumné stanice na Antarktidě mohly být využívány k vojenským účelům, včetně sledování.

Není to ovšem jen Čína, mimo hledáček webu nezůstává ani Rusko, které má vroubek například za to, že jeho rybáři falšovali svou polohu v Jižním oceánu ve snaze skrýt nelegální rybolov ve chráněných vodách. Za zmínku ale určitě stojí i silná americká přítomnost na kontinentu, která se v regionu v podstatě rovná moci.

Sám Kapler přiznává, že záležitosti týkající se Antarktidy se neobejdou zcela bez politikaření. Příkladem toho může být například usilování Kanady a Běloruska o začlenění do konzultativního shromáždění, tedy skupiny zemí s hlasovacím právem, které však kvůli podmínce konsenzuálnosti prozatím ani jedné ze zemí nevyšlo.

Všechny výše zmíněné informace se tak určitě hodí mít na paměti. Přímo na místě jsou ale podle odborníka všechny státy nakloněné spolupráci a investují do svých antarktických infrastruktur.

„Třeba Čína nám letos vytrhla veliký trn z paty, jelikož ubytovala naši devítičlennou expedici směřující na Nelsonův ostrov,“ upozornil v rozhovoru Kapler s tím, že bez čínské podpory by jen těžko mohlo dojít k uskutečnění operace.

Sám prý navíc navštívil jednu z čínských stanic, na které mnozí pohlížejí podezíravě, a svědkem zakázané vojenské činnosti nebyl. „Národní programy v Antarktidě používají armády jako logistickou podporu, protože pouze armády mají plavidla a letadla, která v těchto podmínkách fungují, je to zcela běžné. Zrovna u Číny jsem ale nic takového nezaznamenal,“ uvedl expert.

Podle webu Axios pak spolupráci mezi státy částečně podpořila i pandemie covidu. Během ní se totiž rozšířilo sdílení dat mezi vědci, mentoring na dálku a online konference, které jsou ze své podstaty dostupnější.

Pandemie koronaviru, která ochromila svět, však měla i své stinné stránky, jelikož do určité míry narušila probíhající vědecký výzkum a přerušila mezinárodní inspekce i monitorování stanic. Jindy klidnou atmosféru mezi zeměmi pak rozklížila také válka na Ukrajině, která nejen v případě Česka vedla k utnutí spolupráce s Ruskem.

Vzhledem k tomu, že Ukrajina i Rusko mají v antarktickém systému hlasovací právo, se ale pro společenství jedná o významnou překážku, která celé fungování paralyzuje.

„Antarktický smluvní systém funguje už přes 60 let a fungoval až do války na Ukrajině velmi dobře. Nyní se ale ocitá v patové situaci a zdá se, že to byl dobrý systém jen pro okamžiky světového míru,“ přiblížil problematiku Kapler. „Otevírá se tu tak prostor pro debaty o změně procedurálního systému.“

Na to, že je dnes potřeba do analýzy a strategického plánování správy Antarktidy zahrnout i globální události, ostatně upozorňuje i Australský institut pro mezinárodní záležitosti. Ten mimo jiné vyzdvihuje i možné obavy o to, co zavedené mechanismy může nahradit, pokud budou oslabené.

Antarktida ale kromě toho čelí i mnoha dalším výzvám, jejichž prostřednictvím se kontinent dostává pod tlak. Jednou z nich jsou třeba dopady klimatické změny, které jsou podle Kaplera bezprecedentní.

Kontinent by tak mohly čekat náročné časy na mnoha frontách, přičemž řešení většiny problémů je spíš běh na dlouhou trať. Alespoň prozatím by se však země měly snažit politickou situaci nad Antarktidou stabilizovat a posílit stávající spolupráci – ideálně návratem ke starému „mírovému“ nastavení před válkou v Evropě nebo případnou změnou Antarktické smlouvy.