Článek
Lachtani šedí mají problémy. Až do začátku 20. století byli loveni. Novodobou hrozbou se pro ně staly komerční rybářské sítě a vrše. Během posledních 40 let se jejich počet propadl o 60 procent – zůstalo jen asi 10 000 kusů většinou řídce roztroušených na 80 líhništích podél jižního a západního pobřeží Austrálie.
Vědci se rozhodli zapojit do mapování dna oceánu a jejich vlastního životního prostředí samotné lachtany s pomocí kamer a satelitních sledovacích zařízení, které jim upevňují na záda.
Mapování a poznávání mořského dna je nákladná a pracná záležitost; často se provádí vlečením kamer za čluny nebo ponecháním kamer s návnadami pod vodou. Lachtani jsou rychlejší a pokryjí větší plochu.
Osm lachtaních samic ze dvou kolonií zatím natočilo téměř 90 hodin záběrů, což vědcům pomohlo zmapovat 5000 kilometrů čtverečních v hlubinách oceánu. Lachtani „nafilmovali“ skalnaté útesy a louky s mořskou trávou podél kontinentálního šelfu a ukázali lidem místa, která jsou pro ně důležitá.
Díky těmto informacím budou mít ochránci přírody mnohem jasnější představu, jak chránit jediného endemicky se vyskytujícího lachtana v oblasti.
Profesor Simon Goldsworthy z Jihoaustralského výzkumného a rozvojového institutu (SARDI) studuje tyto rychle mizející mořské savce už 25 let. Podle něj experiment s kamerami mění pravidla hry. „Informace o nich byly dosud velmi nedostupné, protože si hledají potravu na dně moře,“ řekl. „Nyní získáváme úžasné, výjimečné detaily. Otevírají nám okno do jejich světa, které jsme dosud neměli.“
„Stejně jako lidé znají své ulice, znají i lachtani do nejmenších detailů mořské dno v délce stovek kilometrů, a tyto znalosti si postupem času vytvářejí. Mají mentální mapu svého prostředí a vedou vás na místa, která pro ně mají zásadní význam,“ dodal Goldsworthy.
Australští lachtani tráví několik dní hledáním potravy na moři a poté se vrací k odpočinku na pevninu.
Modelové rozložení bentických stanovišť pro (A) Olive Island a (B) Seal Bay v Austrálii. Mapy ukazují předpovězené rozložení bentických stanovišť na základě modelování z kamerových záznamů dospělých samic australských lachtanů. Rozložení biotopů je následující: útes s makroskopickými řasami (oranžová), louka s makroskopickými řasami (tmavě modrá), holý písek (žlutá), útes s bezobratlými (červená), balvan s bezobratlými (fialová) a houba/písek (růžová).
Nathan Angelakis, doktorand na Adelaidské univerzitě, uvedl, že nahrávky mapují klíčová místa i dosud neprozkoumané oblasti mořského dna: „Přístroje jsme umístili na dospělé samice, abychom mohli kamery zkontrolovat a dobít o několik dní později, až se vrátí na pevninu, aby nakojily mláďata.“
Do mapování dna byli zatím zapojeni lachtani šedí z kolonií na ostrovech Olive Island a Seal Bay v Jižní Austrálii.
Aby mohli vědci kamery vyzkoušet, museli je nejprve připevnit. Po omámení lachtanů sedativy jim vědci podali krátkodobě působící anestetikum přes dýchací masku, zatímco kameru nalepili na kus látky, který pak pryskyřicí připevnili na lachtaní srst. Tkanina zůstala na srsti, aby při dalším línání odpadla.
Tým také zjistil, že jednotlivá zvířata mají různé chutě – některá se ráda krmí treskami, jiná jdou po chobotnicích, rejnocích nebo sépiích, zatímco další vyhrabávají kořist tak, že převracejí čenichem a ploutvemi kameny na mořském dně. (Vyfoceno v Erowal Bay, Austrálie, 2023.)
Mezi nejzajímavější okamžiky, které se zatím na záběrech objevily, je podle Goldsworthyho chvíle, kdy jedna z lachtaních matek vzala mládě na lov. Samice mláděti ukazovala, kam má plavat a jak má lovit. „Dokážu se na to dívat celé hodiny. Je to jako nejlepší pomalá televize vůbec. Prostě nevíte, co uvidíte příště,“ řekl Goldsworthy, kterého citoval zpravodajský server The Guardian.
