Tehdy kyslíku zbývalo na 12 minut. Příběh zachráněné ponorky Pisces III

V Atlantském oceánu probíhá rozsáhlé pátrání po ztracené ponorce Titan, která v pondělí mířila k vraku legendárního parníku Titanic. Pasažérům dochází zásoby kyslíku a naděje na jejich záchranu se rychle tenčí.

Přestože je podobná záchranná operace ze dna oceánu nesmírně složitá, historie pamatuje příklady úspěšných akcí. Během minulého století se uskutečnilo hned několik významných záchranných misí pro ponorky.

Oficiálně nejhlubší záchrannou akcí pod vodou, která kdy byla uskutečněna, nicméně bylo vytažení ponorky Pisces III u pobřeží Irska před 50 lety. Tehdy se podařilo zachránit dva Brity jen těsně před tím, než by jim došel kyslík.

Psal se rok 1973, když bývalý pilot ponorek Královského námořnictva Roger Chapman a inženýr Roger Mallinson pokládali kabely na dno Atlantiku. Dva Britové se 29. srpna podobně jako v předchozí dny ponořili do hloubky asi 500 metrů pod hladinou. Po provedení úkonu pak v brzkém odpoledni čekali na vyzvednutí vlečným lanem, které by je vytáhlo zpět na loď, z níž vypluli.

Jenže se stalo něco, co nemohli očekávat.

„Čekali jsme, až bude připojeno vlečné lano, které nás zvedne a odveze zpět na loď. Slyšeli jsme spoustu bouchání lan a pout - jako obvykle v poslední fázi operace -, když jsme najednou byli vrženi dozadu a rychle se potopili. Viseli jsme hlavou dolů a pak nás to zvedlo nahoru jako velkou káču,“ vzpomínal pro stanici BBC Chapman, kterému při tehdejších událostech bylo 28 let.

„Když jsme se potápěli, dělal jsem si největší starosti, jestli nejsme někde blízko kontinentálního šelfu, protože kdybychom do něj narazili, rozdrtilo by nás to,“ podotkl. Když se ponorka začala potápět, všechno uvnitř se podle něj třáslo.

Dvojice vypnula veškerou elektřinu a uvnitř se tak rozprostřela tma. „Do dopadu zbývalo asi 30 sekund. Vypnuli jsme hloubkoměr, protože by mohl prasknout. Vzali jsme si polštáře a schoulili se, abychom zabránili zraněním. Podařilo se nám najít nějakou látku, kterou jsme si dali do úst, abychom si neukousli jazyk,“ popsal Mallinson.

Ponorka se pak v půl desáté večer zřítila na dno. „Nebyli jsme zranění, ale všude byly věci, my jsme se drželi potrubí a jen jsme tam seděli s baterkou. Nevěděli jsme, že ponorka narazila do soutěsky, takže jsme napůl zmizeli pod mořským dnem,“ popsal Chapman.

Za půl hodiny navázali muži první kontakt s pevninou a potvrdili, že jsou v pořádku. V tu chvíli jim zbýval kyslík asi na 66 hodin. Prvních několik hodin trávili úklidem věcí, které se při pádu rozlétly po celé ponorce.

Stanovili si také dohodu, že pokud má kyslík vydržet co nejdéle, musí fungovat v jakémsi úsporném režimu.

„Když vypnete, spotřebujete čtvrtinu kyslíku. Nemluvíte ani se nehýbete. Takže jsme skoro ani nemluvili, jen jsme se chytili za ruce a stiskli si je, abychom si ukázali, že jsme v pořádku. Byla velká zima - byli jsme skrz naskrz promočení,“ popsal Chapman.

Dvojice měla pouze jeden sendvič se sýrem a jednu plechovku limonády, ale podle Chapmana na nic z toho ani neměli chuť. Myšlenkami spíše oba muži byli se svými rodinami.

Pro tehdy 35letého Mallinsona osudový ponor navíc následoval po 26hodinové šichtě bez spánku. „Při předchozím ponoru se poškodil manipulátor, takže jsem celý den pracoval na jeho opravě. Pisces III jsem znal skrz naskrz, protože jsem ji přestavoval, když se sem dostala z Kanady jako vrak,“ říká.

Shodou náhod se tak rozhodl rovnou vyměnit i kyslíkovou nádrž, což se později ukázalo jako klíčové pro přežití obou mužů.

„Na provoz ponoru byla ta původní docela dostatečná, ale z nějakého důvodu jsem se rozhodl vyměnit ji za plnou. Mohl jsem se dostat do problémů kvůli výměně napůl použité láhve, ale jak už to tak bývá, kdybych to neudělal, nepřežili bychom,“ vzpomínal Mallinson.

Mezitím na souši probíhala rozsáhlá mezinárodní akce, do které se zapojilo americké i kanadské námořnictvo. Pátrání ale provázely komplikace, první vypuštěná sonda se musela kvůli utrženému lanu vrátit na hladinu. Záchranná ponorka Pisces V pak nemohla potopené plavidlo najít dříve, než se musela opět vynořit.

Při druhém pokusu, ke kterému došlo přibližně dva dny po ztracení ponorky, se to nicméně podařilo. „Než nás Pisces V našel, byla téměř jedna hodina odpoledne. Bylo neuvěřitelně povzbuzující vědět, že někdo ví, kde jsme. Ale když se Pisces V pokusila připevnit karabinu, pokus se nezdařil kvůli vztlaku lana,“ říká Chapman.

Záchranné ponorce pak bylo nařízeno, aby zůstala s Pisces III, přestože ji nemohla zvednout. Ani opakované pokusy o záchranu se nedařily.

„Těsně po půlnoci pak dostala Pisces V příkaz k vyplutí na hladinu, což byla trochu rána. Bylo to, jako bychom se vrátili na začátek a nikdo tu nebyl. Docházel nám kyslík, bylo to velmi mrzké a my jsme byli téměř smířeni s tím, že to nepůjde,“ popsal.

Naděje na záchranu se znovu objevila v sobotu, kdy se na ponorku podařilo opět upevnit vztažné lano. Oba dva muži už si ale v té době nedávali velké šance na přežití. „Myslím, že kdyby se nás v tu chvíli zeptali, jestli chceme, aby nás nechali, nebo zvedli, oba bychom řekli ‚nechte nás být‘ - zvedání bylo opravdu děsivé a šance, že se dostaneme nahoru, téměř žádná,“ popsal Mallinson.

V 10:50 ráno pak začal pokus o vytažení uvězněného plavidla. „Jakmile jsme se odlepili od mořského dna, bylo to velmi bouřlivé a dezorientující,“ vzpomínal Chapman. Podle druhého přeživšího se všechno v ponorce třáslo, dokud se nedostala na hladinu.

Ani pak ale neměla posádka vyhráno. Otevření poklopu trvalo kvůli zaseknutí asi 30 minut. „Když otevřeli poklop a dovnitř vnikl čerstvý vzduch a sluneční světlo, bolela nás z toho šíleně hlava, ale byli jsme v euforii. Ale také jsme byli trochu zničení. Bylo docela těžké vylézt z ponorky, byli jsme tak namačkaní, že jsme se skoro nemohli hýbat,“ popsal Chapman první momenty po záchraně.

V ponorce tak muži dohromady strávili 84 hodin a 30 minut, než byli konečně zachráněni.

„Když jsme se začali potápět, měli jsme 72 hodin podpory života, takže se nám podařilo vydržet dalších 12,5 hodiny. Když jsme se podívali do lahve, zbývalo nám 12 minut kyslíku,“ říká Chapman.

Mallinson popsal, že kdyby se ponorka potopila znovu, „neudělal by nic jinak“. „Roger Chapman byl skvělý kluk. Někdo jiný by možná zpanikařil. Kdybych si mohl vybrat někoho, s kým bych šel znovu ke dnu, byl by to on,“ poznamenal.

Dnes již 85letý muž rovněž sleduje probíhající záchrannou akci. „Mám hrozný pocit, že by něco mohlo být vážně špatně, když nejsou schopni vysílat signál,“ řekl v rozhovoru pro televizi Sky News.