U počítačů sedí spousta srabů. Co píší, by vám do očí neřekli, říká vlivná Češka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od naší zvláštní zpravodajky v Bruselu/

V předvečer Mezinárodního dne žen, ale hlavně před červnovými volbami do Evropského parlamentu debatovaly v Bruselu ženské unijní špičky o úskalích, jimž ženy čelí ve veřejném prostoru. Řeč byla hlavně o verbálních útocích v online prostoru.

„Dnes a denně slýchám, že se faktor organizovaně neorganizovaného verbálního násilí stal zdrojem úprku žen z veřejného života,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová (ANO), která byla pořadatelkou konference Ženy ve veřejném prostoru.

S projevem na ní vystoupila například bývalá ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová nebo slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.

Konferenci o ženách inspirovalo i rozhodnutí Zuzany Čaputové nekandidovat kvůli útokům na její rodinu. Jde o nějaký širší trend?

Jsou tu ženy, jako je například Zuzana Čaputová, které veřejně oznamují: Máme toho dost, bojíme se o rodiny, a proto končíme v politice. Nepochybně jsou jen špičkou ledovce, děje se to na všech příčkách, a i tady jsme si ověřili, že to nejsou náhody. Ženy, které se odváží na veřejnost, se okamžitě stávají terčem velice nevybíravých útoků.

Útokům čelí i muži ve veřejném prostoru. V čem jsou podle vás specifické útoky na ženy?

Samozřejmě, i muži čelí útokům. Ale přijde mi, že se to většinou týká toho, co dělají, co říkají. U žen to ale rychle sklouzává na samotný fakt, že jsou ženy, což otevírá prostor pro specifický okruh urážek, týkající se jejich vzhledu, oblečení a bohužel to bývají i výhrůžky, které zahrnují jejich rodiny. A to je pak silný impuls.

Existují nějaká data, o kolik procent žen může veřejný prostor například v Evropě přicházet kvůli agresivnímu prostředí?

Bohužel nemám konkrétní data, ale dnes a denně slýchám, že se tento faktor, řekla bych organizovaně neorganizovaného verbálního násilí, stal zdrojem úprku žen z veřejného života. Co to bude znamenat pro politiku a pro společnost, si umíme představit. Mix pohledů mužů a žen, to není nějaký akademický výmysl. Je to doložitelně něco, co společnosti svědčí a co demokracie potřebuje.

Co má z této akce vzejít kromě vzkazu pro ženy, že se o tom mluví?

Budu si to muset utřídit. Znepokojily mě informace, které tu zazněly, že nezřídka bývají útoky na političky organizovány či placeny ze strany politických oponentů a nemusí jít o extremistické strany. To je informace, kterou bych si chtěla ověřit. Ale v této souvislosti jsem si nemohla nevzpomenout na kauzu Olovo, pamflet proti Petře Buzkové.

To bylo ještě před sociálními sítěmi.

Ano, z toho je vidět, že se to dělo vždy. Ale nemělo to tak masivní dehonestující dopad na ženy.

A čím to tedy je? Sociálními sítěmi?

V Česku pracujeme s takovým idiotským sloganem „slabé pohlaví“. Když to slyším, tak chci ukázat, že mám sílu vraždit. Ale v digitálním světě to tak do určité míry fakt je. Je tam možné na ženy zaútočit. U počítačů sedí spousta srabů, kteří by si netroufli do očí někomu cokoli říct, tam si to ale dají a funguje to pro ně jako nějaká terapie.

Ale myslím, že se mužská část populace obává i konkurence v reálném světě. V politice jsem potkala spoustu mužů, kteří jsou sebevědomí, a ti rádi do konkurence vstupují. Mluvím o jedincích, kteří to sebevědomí nemají a pochopili, že kdyby chtěli konkurovat ženám, tak to budou muset oddřít, a to se jim nechce. Líp se pracuje s tou samotnou autoritou „já jsem muž a kdo je víc“.

Jaká je vaše osobní zkušenost, zažíváte tento typ genderových „hejtů”?

V minulosti jsem měla facebookový profil, protože hrozně ráda komunikuji s lidmi. A i když zaznívá kritika, ráda do toho vstupuji a třeba se i někdy nechám přesvědčit. Ale s tím se nedalo pracovat. Tak jsme facebookový účet zrušili. Den poté se „hateři“ přestěhovali na účet mé dcery. Je tam vždy dvojnásobná zranitelnost, že zároveň způsobujeme újmu našim rodinám. Samozřejmě mám ale e-mail, chodí mi tam zprávy a mohu říct, že umím sprostá slova skoro všech evropských jazyků. Ne že bych si z toho nic nedělala, ale nesmí mi to navrtat mou hroší kůži, kterou jsem si už vybudovala.

Hraje tento tlak roli ve vašem přemýšlení, co dál, až skončíte jako eurokomisařka, což letos nastane?

Jednoznačně. Mám toho plné zuby. Možná kdybych viděla dobrou perspektivu něco užitečného v politice dělat, to teď ale nevidím. A když zvážím faktor, že tohoto bych se zbavila, je to velmi osvěžující.

Zmiňovala jste, že chcete posílit spolupráci online platforem a akademického prostředí, proč je to důležité?

Tuto možnost nám poskytuje nařízení o digitálních službách Evropské komise. Je potřeba lépe chápat, co se v online děje a jaký to má vliv na reálný život. To je stále pole neorané a já jsem zatím neviděla supersolidní studie například o tom, jaký vliv má to, co se děje v online prostoru, na mentální zdraví dětí a mladých lidí. Potřebujeme data, a protože máme tuto legislativu, můžeme se podívat do jejich systémů a ptát se.

Už to nejsou samoděržaví, tyto platformy donedávna byly odjištěné tikající bomby. Když budeme mít data, budeme mít třeba i možnost říct: Jsme moc hysteričtí, sedá si to, společnost se adaptuje, zlepšuje se její vzdělanost. Zatím se neumíme opřít o autority z akademické sféry.

Debata v Bruselu probíhala otevřeně, bez obalu. Vnímáte stejnou přístupnost české společnosti k těmto tématům jako tady v Bruselu?

Česká společnost je překvapivě konzervativní v této oblasti. Z genderu se stalo sprosté slovo. Nikdo sice neví, co to je genderová ideologie, ale mnozí s tím operují jako s něčím, co ohrožuje naše tradiční hodnoty. Je to dost silný hlas ve společnosti, který ze strany politiků ovlivňuje veřejné mínění.

Já v oblasti genderové rovnosti dělám desátým rokem, nikdy jsem nenavrhovala nic, co by nebylo potřeba, například platový schodek, vždy jsem se snažila oprostit od aktivismu. Ale vždycky jsem věděla, že mi to v Česku nikdy nepřinese žádný politický kapitál. Tomu také odpovídají reakce, které dostávám z Česka. To změní až mladá generace.