Měsíce jsem se nedokázala podívat nahoru, říká vězeňkyně Putinova režimu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Strávila devět měsíců v ruské vazbě, než se v rámci velké výměny vězňů mezi Ruskem a Západem dostala zpět domů.

Rusko-americká novinářka Alsu Kurmaševová, která dlouhodobě žije v Praze a pracuje pro Rádio Svobodná Evropa, se přitom nedopustila žádného trestného činu. Její případ však ukazuje realitu dnešního Ruska, kdy i za práci novináře hrozí dlouholeté vězení.

„Velmi dobře si z prvních chvil ve vazbě pamatuju zápach, který tam byl. Takový zápach nesvobody, až nemoci, něco neuvěřitelně nezdravého, a to i přesto, že tam bylo docela čisto. Ale tam nejde o to, že by pocházel ze špíny. Byl to spíš velmi emocionálně těžký zápach nejistoty a strachu,“ popsala v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Zatímco Kurmaševová se dostala na svobodu v srpnu, v ruském vězení zůstává řada jejích kolegů z Rádia Svobodná Evropa. Právě těm se nyní snaží novinářka pomoct. Řeč přišla také na pocity po návratu na svobodu, těžkosti ve vazbě i záblesky naděje pro další vězně.

Už je to téměř půl roku, kdy jste byla v rámci výměny propuštěna z ruského vězení. Jak se cítíte?

Něco je pořád stejné. Po ránu si vždycky uvědomím, že mám vedle sebe rodinu, že můžu jít do práce. To je pořád neuvěřitelné a cítím neskutečnou vděčnost. Čím dál víc se vracím pomalu do života a zapojuju se do aktivit.

Teď hodně procházím tím, že zjišťuju, co se dělo, když jsem byla ve vazbě. Dozvídám se o problémech, kterými si moji blízcí a přátelé procházeli a ještě k tomu pro ně samozřejmě byla náročná moje kauza.

Já mám v sobě odjakživa touhu pomáhat svému okolí. Teď už jsem dospělá a vím, že nemůžu pomoct všem. Ale zjistila jsem, že můžu lidi vyslechnout, sednout si s nimi a popovídat si. Už to je nesmírně důležité.

Snažím se nyní podporovat rodiny našich kolegů, kteří jsou ve vazbách. Občas něco nečekaně řeknu a vidím, že jim to pomůže. Tak to mi teď dělá velkou radost.

Co je pro vás v tom procesu návratu nejnáročnější?

Teď už není nic vyloženě náročné. Možná jen to, že se při setkávání s lidmi pořád potřebuju hlídat a neviděla jsem doteď všechny, které jsem chtěla. Ale všem moc děkuju. Beru to pomalu. Není to proto, že bych nebyla vděčná, ale každý rozhovor a setkání pro mě znamená strašně moc.

Včera jsem se poprvé od mého propuštění viděla s kamarádkou a bylo to úplně nádherné. Předala mi dopisy, které mi psala každý pátek, protože to je v naší kultuře posvátný den.

Protože neumí rusky, nemohla mi poslat dopis do vazby. Tak si je schovala a včera mi je předala. A já u toho nemůžu být jen půl hodiny, doteď jsem nepřečetla všechno, je to pro mě hrozně nádherný pocit. Každý jeden dopis. A já vím, že jsem tehdy fakt žila všemi dopisy, které jsem dostala.

Proto teď píšu kolegům, kteří jsou ve vazbě. Rádio Svobodná Evropa má momentálně ve vězení celkem pět novinářů: v Rusku, Bělorusku, na Ruskem okupovaném Krymu a v Ázerbájdžánu.

Snažím se podporovat i jejich rodiny, protože přesně vím, čím si procházejí. Mí kolegové ve vazbě jsou naštěstí zdraví a velmi silní, ale vím, že čekají na naše dopisy.

A když to vezmeme naopak, co vám v některých těžkých chvílích pomáhá?

Rodina, dcery, kterým je 13 a 16 let. Jsou teď pořád se mnou a moc se snaží. Jsou velmi citlivé na to, aby hlídaly moje reakce na všechno.

Když vidí, že jsem smutná, hned mi chtějí pomoct. Nedávno se stala situace, kdy jsem se ráno probudila a hned jsem se rozbrečela a nešlo přestat. Ale bylo to z radosti. Hned pochopily, že jsem rozhozená, a snažily se mi pomoct. Jsou tu pořád pro mě. Ukazují mi videa, která natočily, když jsem tu nebyla, aby mi uchovaly, co dělaly.

Jsou taky hodně trpělivé, když nechápu nějaké nové slovíčko, co používají. Ukazují mi nové zpěvačky, pojedeme příští rok taky na koncerty a ony mě všude chtějí vzít s sebou, což u teenagerů nebývá běžné.

Radí mi, jak se mám oblékat nebo třeba malovat. První obchod, kam mě vzaly po propuštění, byla prodejna s make-upem, což pro mě bylo zvláštní, protože já se za celých devět měsíců neviděla. Zapomněla jsem i to, jak vypadám. A doteď je pro mě zvláštní se vidět.

Jak jste vnímala moment svého zatčení? Myslela jste si, že je to jen nedorozumění, nebo jste za tím viděla i politické důvody?

Moje práce vždy souvisela s určitým rizikem, protože vysíláme do zemí, kde není svobodný přístup k informacím a státní cenzura je tam velmi silná. Když se bavíme třeba o Íránu nebo Turkmenistánu, tak tam to riziko bylo vždycky. Ale s Ruskem to bylo jinak – do začátku války (na Ukrajině) režim do velké míry toleroval přítomnost Svobodné Evropy.

Ona je unikátní tím, že vysílá do různých částí země v tamních rodných jazycích, já třeba mluvila v tatarštině a nešlo o úplně mezinárodní nebo politické informace. Vždycky to bylo spíš o životech lidí, kultuře, jazyce. Když pak začala válka, Rusko přijalo určité zákony, kde se nesmělo v souvislosti s válkou téměř nic psát.

Riziko teda bylo, ale to nejhorší, co jsem si myslela, že se možná stane, bylo, že mě třeba budou vyslýchat a pokládat nepříjemné otázky spojené s mojí prací.

Původně jste do Kazaně ani nejela kvůli práci…

Ano, jela jsem tam kvůli rodině. Bylo to celé hodně nefér a úřady podle mě udělaly velkou chybu. Za mým zatčením asi viděly snahu zastrašit novináře, kteří jezdí do Ruska.

Vysvětlili vám zatčení a obvinění, nebo kolem toho bylo nějaké mlžení?

Když mě zadrželi, bylo mi řečeno, že je to proto, že jsem neregistrovala americký pas. Vůbec nešlo o novinařinu. Po pěti měsících doma, které jsem strávila u maminky, mě vzali do vazby. A tam mě už obvinili z toho, že jsem se neregistrovala jako zahraniční agentka.

To se pak ale také shodilo a nakonec mě obvinili ze šíření falešných informací kvůli knize, kterou jsme spolu s kolegy editovali v Rádiu Svobodná Evropa právě první měsíc, jak začala válka. Byly to rozhovory s desítkami lidí v Povolží, kteří třeba protestovali proti válce. Nebo ani neprotestovali, ale jen řekli, že s ní nesouhlasí. A že by neměla válka být.

Když si vzpomenete na podmínky v ruské ženské věznici, co se vám vybaví jako první? Velmi dobře si z prvních chvil ve vazbě pamatuju zápach, který tam byl. Takový zápach nesvobody, až nemoci, něco neuvěřitelně nezdravého, a to i přesto, že tam bylo docela čisto. Ale tam nejde o to, že by pocházel ze špíny. Byl to spíš velmi emocionálně těžký zápach nejistoty a strachu.

Nikdy v životě jsem takový strach nezažila. Jasně, strach je normální a musí v lidech být kvůli rozvoji nebo ochraně. Ale ten strach, co jsem zažila tam, se nedá popsat. Najednou v něm nemůžete ovlivnit nic. Když máte strach v normálním životě, máte tisíc možností, jak se z toho dostat. Ale tam nebyla žádná. Takové byly moje první pocity. To trvalo asi měsíc.

Když mi v prosinci o dva měsíce prodloužili vazbu, pochopila jsem, že v tomhle psychickém stavu dlouho nepřežiju, protože to bylo hodně destruktivní. Do toho mi začaly různé nemoci, na které jsem nedostala žádnou pomoc nebo léky. Pochopila jsem, že tam ještě nějakou dobu budu a musím se z tohoto psychického stavu dostat.

Takže jsem se soustředila na jógu. Běhala jsem každý den na malém dvorku, který měl čtvercový tvar čtyři na čtyři metry. Dokud nesněžilo, běhala jsem každý den 40 kol. Vždycky jsem to brala tak, že je to povinná aktivita a musím to udělat, aby mi bylo dobře.

Několik měsíců jsem se nedokázala podívat nahoru, protože bych viděla mnoho drátů. Trvalo mi to překonat, ale pak mi to také hodně pomáhalo, dívat se na nebe. Nedávno mi došlo, že někdo z vězňů psal, že je to to stejné slunce a nebe, které vidí i moje rodina a kamarádi. A je to něco, co máme společné. Pokaždé když jsem se na to pak dívala, dělalo mi to dobře.

Zima ale byla krutá a hodně těžká. Bylo i minus 30 stupňů a ne vždy jsme měli topení. Byla jsem nemocná, nebyly tam léky, ale už o tom opravdu nechci moc mluvit. Jsem ráda, že jsem přežila.

Jak jste vnímala podporu zvenčí během vašeho věznění? Vzhledem k cenzuře se k vám asi dostávala velmi útržkovitě.

Po dvou měsících mi začaly chodit dopisy – každý den a z celého světa. Ani nevím, jak se to celé zorganizovalo, ale jsem velmi vděčná všem, kteří mi napsali. Chodily mi i dopisy z Ruska a já si pak dlouho psala s několika mladými ženami, a tak jsme si radily a vzájemně se svěřovaly. Přišel mi nakonec i obrázek od jejich dcery, která nakreslilo jaro. To bylo tehdy velmi příjemné.

S rodinou jsem jsem byla v kontaktu jen přes právníky, takže velmi omezeně. Spíš jsem jen věděla, že jsou v bezpečí, že jsou zdraví a že se u nich nic neděje. To mi stačilo, protože jsem věděla, že všechno je pod cenzurou, a já nechtěla nijak ohrožovat je ani sebe tím, že bych prosila o víc informací.

Jak s vámi zacházeli ve srovnání s ostatními vězeňkyněmi? Cítila jste, že kvůli vašemu obvinění se k vám chovají jinak?

Já ani nevím. Byla jsem tam v tu chvíli jediná politická vězeňkyně a mám pocit, že ani ti lidé moc nevěděli, co se mnou mají dělat. Pak se někdo z administrativy dozvěděl, že mám americké občanství, a byli z toho spíš v šoku. Jako by nevěděli, jak se mají chovat.

Ale určitě se ke mně chovali hůř. Ne podmínkami, ty byly špatné pro všechny, ale třeba mi nedovolili volání nebo návštěvy z rodiny, což by mi jako ruské vězeňkyni umožnit měli. Nedovolili ani třeba pracovníkům z americké ambasády, aby mě navštívili, i když o to žádali několikrát.

Porušovali moje práva jako americké i ruské občanky. Podmínky tam byly hrozné, ale o tom už opravdu nechci mluvit, protože nejde jen o nějaké fyzické podmínky. Ty jsou taky šílené, ale tam nikdo neočekává, že to bude něco lepšího. Nicméně celý ten systém je udělaný tak, aby člověk přišel o důstojnost. Aby žil v permanentním strachu.

Dveře do cely se otvíraly ve dne i v noci, někoho k vám mohli přidat, někoho naopak vzít. Nikdo vám nic neříkal. Nevěděli jste, co se děje, kam někoho odvádí, kdo přijde. Celý systém je postavený na držení člověka ve strachu a nejistotě.

Jak vám tam třeba utíkal čas? Zmiňovala jste, že jste za celou dobu neviděla zrcadlo, s vnímáním času to muselo být také komplikované.

Čas ve vazbě je velmi zajímavá věc. Jeho koncepce je úplně jiná. Někdy jsme měly kalendáře, ale ne vždy. Co bylo vždycky přesné, bylo probouzení v šest a usínání v deset. Když přišel právník, tak jsem se dozvěděla, kolik může být hodin.

Hodně času jsem strávila pozorováním slunce na zdi. Vím, že to zní teď velmi divně, ale měli jsme malé okénko. Já byla v různých celách, v různých patrech, přemísťovali mě každý měsíc. Takže když jsem byla ve čtvrtém patře a měly jsme okénko, pozorovala jsem, jak vychází sluníčko, a sledovala, jak se pak mění jeho odraz na zdi.

Hrály jsme s mojí spoluvězeňkyní hru, kdy jsme podle toho odhadovaly, kolik může být hodin. A měly jsme občas televizi, takže jsme pak viděly, kolik je a která z nás vyhrála. Docela dobře jsem se tam naučila odhadnout třeba 15 nebo pět minut.

Bylo něco, co vám pomohlo udržet si psychickou rovnováhu i uvnitř cely? Může tam vzniknout třeba přátelství?

Nedá se říct úplně přátelství. Ve vazbě je to těžké a většina žen, se kterými jsem tam byla, byla obviněna z různých kauz spojených s drogami nebo finančními podvody. Hodně mi v duši zůstaly dvě mladé ženy, se kterými jsem tam krátce byla.

Jedna byla studentka astronomie a měly jsme společné zájmy, například filmy nebo hudbu. Ona mě třeba doučovala matematiku a já ji angličtinu. Takže jsme si někdy večer naplánovaly, že se ráno po snídani potkáme, a když se nám to podařilo, bylo to krásné.

Neuvěřitelný pocit těšit se na ráno, protože po ránu to bylo vždycky nejhorší. Když otevřeš oči a znovu zjistíš, že ses tam probudila. To bylo těžké. Pokaždé to bylo psychicky nejtěžší ráno, takže jsme měly naplánované, že si dáme čaj a pak budeme dělat matematiku. To bylo opravdu hezké.

A pak ještě jedna žena, která přijela do Kazaně, aby studovala sport. Ale bohužel se život rozhodl jinak a ona se dostala do prodeje drog. Ale jejími mateřskými jazyky byla arabština a francouzština a já miluju učit se nové jazyky, takže jsme se taky vzájemně doučovaly. Za takové přátelství jsem byla šťastná. Ale bylo jich málo a samozřejmě výjimky.

Přesunula bych se k tomu, kdy už se začalo schylovat k vašemu propuštění. Kdy jste měla první pocit, že se něco mění? Bylo to během té chvíle, kdy vás odsoudili, nebo už dříve?

Někdy na jaře. Už jsem chápala, že vyšetřování dál nemůže pokračovat. Brzy mě museli z něčeho obvinit nebo najít něco nového, protože celá ta kauza byla falešná. Úřady to vždy zaobalí do nějaké zákonné obálky, ale věděla jsem, že už se to kvůli tomu nedá protahovat a buď mě musí odsoudit, propustit, nebo se prostě něco stane.

Na výměnu jsem moc nemyslela. Samozřejmě naděje jsem měla, ale nemyslela jsem na to, protože přede mnou ještě byli další významní lidé jako Evan Gershkovich nebo Paul Whelan, kteří už tam byli déle. A já jsem navíc ještě měla ruské občanství.

Vůbec jsem nevěděla, jak se ten můj případ bere třeba v Americe. Neměla jsem se na to koho zeptat. Právníci o tom nevěděli, s manželem jsem neměla kontakt. Když mě pak pustili, s manželem jsme srovnávali, co se u nás obou dělo. A sedělo, že se o tom začalo víc mluvit u obou najednou.

Ale zároveň to všechno bylo neuvěřitelně křehké a do poslední chvíle, než jsem přiletěla do Ameriky, jsem si tím nebyla jistá. A původně se ve zpravodajství dlouho neobjevovalo ani moje jméno.

Věděla jsem, že to jednou skončí, ale netušila, jestli to bude za rok, nebo za dva. A já miluju plánování, protože mi dává jistotu a kontrolu. Ve vazbě nemáte žádnou pevnou zem pod sebou. Takže můj plán číslo jedna byla svoboda. Jakým způsobem, to jsem nevěděla, ale vždycky to byl plán, a i když ne třeba hned, tak jsem si byla jistá tím, že to tak musí dopadnout. Protože to celé bylo absurdní.

Vyšetřovatel mi řekl, že budu vědět, že se asi něco děje, podle toho, kdy budou soudy. Pak se dlouho nic nedělo a najednou jsem se dozvěděla, že mám za pár dní soud. Takže jsem měla obrovskou naději, několik nocí jsem nespala.

Můžete popsat, jak jste se u soudu cítila?

Soud byl úplně bizarní. A i když jsem věděla, že nic neznamená, bylo to pro mě hodně těžké. Prokurátor žádal o devět let ve vězení, nakonec to bylo šest a půl a zákaz novinářství na tři roky. I když jsem věděla, že to jsou jen slova a nemá to žádnou hodnotu, bylo mi hodně špatně.

Bylo mi líto i těch lidí u soudu. Nebo líto – nevím, jestli to dělali z nějakého čistého přesvědčení, nebo se cítili profesionálně, že dávají takový trest novinářce, mámě dvou dětí. A za co? Za slovo? Slova, která ani nebyla moje, protože jsem jen dělala svou práci. A oni mi dali tolik let vězení.

Nevím, jak to u těch lidí funguje. My třeba přijdeme domů a u večeře si s dětmi rádi povídáme, kdo co v ten den dělal. A mě vždycky zajímalo – a moc doufám, že mi na to jednou někdo odpoví –, že i tihle lidé přijdou domů a vyprávějí, jak zavřeli nevinného člověka. A samozřejmě řeknou to, co stojí v těch záznamech. Ale je otázkou, jak si to obhajují sami před sebou. Nakonec v tom zůstanou sami. Ať v tom žijí, pokud tomu věří. Naštěstí už nad tímhle tolik nepřemýšlím. Tohle mi spíš běhalo hlavou, když jsem byla ve vazbě.

A po odsouzení ta vaše naděje rostla?

Když jsem se po soudu dozvěděla, že ho v ten samý den měl i Evan Gershkovich, naděje byla úplně dvojitá. Nemohla jsem o tom mluvit ve vazbě, ale v té chvíli nás v ní bylo deset a bylo opravdu těžké něco skrývat. Když jsem to tam některé z žen řekla, nikdo tomu nevěřil. Ona tam roli opravdu hrála propaganda, ze které vůbec nevyplývaly žádné příznaky toho, že jsou nějaké mezinárodní vztahy nebo že země se můžou domluvit. Říkali mi, že nemám mít naději. A spíš se mám připravit na dlouhé vězení.

Pak najednou, když už jsem to čekala nejméně, byl víkend, sobota, mi ráno dali deset minut na sbalení všech věcí. Byla jsem zvyklá se přesouvat, ale tušila jsem, že tohle je něco trochu jiného.

Pozitivního?

Když mi řekli, že odjíždíme z Kazaně, na chvíli jsem dostala strach podobný tomu na začátku. Ale rychle jsem s tím pracovala, protože jsem věděla, že pokud chci na svobodu, musím pryč. A tohle může být první krok.

Na cestu mi dali tři krabičky s jídlem a od zkušenějších vězeňkyň jsem věděla, že podle toho poznám, kolik dní budu na cestě. Takže to měly být tři dny ve vlaku. No, pro výměnu bych měla logicky jet do Moskvy, ale cesta do Moskvy trvá jen jednu noc, takže tři dny byly zvláštní a vlak také odjel úplně jiným směrem než do Moskvy.

Takže zase ten strach. Ale nakonec jsem to překonala, měla jsem s sebou knihu a muslimský růženec. Takže jsem hodně času strávila tím, že jsem s tím seděla nebo četla knížku, když bylo světlo.

A třetí den mě dovezli do Moskvy. Byla jsem tam pět dní, než nás vzali do letadla.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste svobodná?

To jsem si neuvědomovala ještě dlouho – ani v té Ankaře. Až když jsem poprvé objala děti. Když nás v Ankaře dali do autobusu spolu s ostatními, byl to neuvěřitelný pocit. Krásný. Ale nebyla jsem schopná s nikým mluvit. Většina z nich si chtěla povídat. Za mnou seděl Evan Gershkovich a jenom jsme se pozdravili, dlouho jsme nemluvili.

Až v letadle z Ankary do Ameriky.

A první, co jsme si řekli navzájem, bylo, že budeme navždy vděční za tu svobodu. A za to, co pro nás svět udělal, že jsme se na ni dostali. Ale taky, že tam zůstala ještě spousta lidí a že teď budeme dělat všechno pro to, aby se dostali taky ven. Já se teď právě soustředím na kontakt s rodinami, které mají blízké stále ve vězení.

Díváte se teď jinak na svou novinářskou práci? Máte nadále chuť se jí věnovat?

Chci si na chvíli vzít pauzu a dovzdělat se ve svobodě tisku a právní ochraně mediální svobody, abych mohla pomoct k ochraně novinářů při jejich práci, protože žurnalistika musí být v bezpečí.

Média jsou opravdu důležitá a je to pro lidstvo způsob, jak žít ve svobodném světě. Není větší hodnoty než žít v demokracii a mít svobodná média. Tak to bych ráda předala přes tu svou zkušenost, ale chci ještě studovat.

Ovlivnila tato zkušenost vaše vnímání Ruska?

Pro mě se nic nezměnilo. Já jsem vždy odlišovala lidi, kulturu, vzdělání a režim a politiku nejen v Rusku, ale všude. Takže ten režim, co tam je dnes, bude jednou historie. A já nejsem v pozici, abych to nějak analyzovala, jako novinářka musím jen zaznamenávat. Nerada dělám závěry a spíš se snažím o zdokumentování všeho, co jsem třeba zažila ve vazbě. Musíme to uchovat pro mladší generaci, která za pár let bude studovat dějiny.

Vidíte nějakou naději na změnu režimu v budoucnosti?

Já mám i v Rusku hodně velké naděje v mladší generaci. Samozřejmě jsem byla hodně omezená, nepoznala jsem hodně lidí, byla jsem ve vazbě a předtím jsem byla jen zavřená doma. Ale mladší generace je hodně zvědavá a zvědavost je důležitou podmínkou. Lidé se musí ptát. Zajímat se o svoje okolí a nevnímat jen to, co slyší z jednoho zdroje. Ale musí se vzdělávat třeba i z historie.

To, co se teď děje v Rusku nebo v jiných zemích v Evropě, není nic nového. Jediný rozdíl je, že teď máme sociální sítě, ale je to takový cyklus. Z historie víme, že někde to končí a někde začíná.

A myslím, že když se nad tím zamyslíme a vidíme ten větší obraz všeho, tak nám to může pomoct pochopit, proč se některé věci dějí. Myslím, že mladá generace si hodně umí cenit toho, co má, a já v ni mám velké naděje.

Vy už jste dříve zmínila, že se teď nechcete do Ruska vrátit. Co by se muselo změnit, abyste se tam vydala?

Já bych nerada dělala nějaké krabičky, jakože buď se tam chci vrátit, nebo ne. To teď nejde. Ale zatím žádné plány nemám. Myslím, že v moderním světě naštěstí nemusíme někde být, abychom byli blízko někomu, koho milujeme.

Můžu dělat spoustu věcí i na dálku. Osobně budu fyzicky tam, kde je mi dobře a kde mě respektují. Plánuju být šťastná, plánuju být zdravá, plánuju být v bezpečí. To je pro mě teď hodně důležité.