Článek
Masivní ruské ztráty při invazi na Ukrajinu, které už podle odhadů překonaly součet všech válek vedených Moskvou od roku 1945, znovu upozornily na brutální taktiku takzvaného „masomlýnku“.
Ukrajinští vojáci popisují, jak jsou na frontu posílány vlny špatně vycvičených a špatně vybavených ruských vojáků jako „kanónenfutr“, tedy potrava pro děla – což vede k obrovskému počtu mrtvých a zraněných. Zároveň se ale ruští vojáci dopouštějí násilí nejen na Ukrajincích – civilistech i zajatcích –, ale i sami na sobě.
Proč to snášejí a sami se na tom podílejí, když je s nimi zacházeno jako se spotřebním materiálem?
Násilí mezi vojáky, šikana nebo donucování nejsou v armádách ničím novým, ale v takovém rozsahu se v posledních desetiletích objevují výjimečně. A zatímco třeba američtí vojáci za války ve Vietnamu se někdy svým důstojníkům vzepřeli a dopouštěli se tzv. „fraggingu“ (útok na vlastního důstojníka nejčastěji prováděný tříštivým granátem - frag grenade, odtud název fragging - vhozeným do jeho zákopu - pozn. red.), u ruské armády je takový odpor téměř neviditelný.
Probíhající invaze na Ukrajinu, jedinečně zdokumentovaná prostřednictvím rozsáhlého online zpravodajství, odhaluje, jak hluboce zakořeněná kultura násilí v ruské armádě živí brutální cyklus donucení a spoluviny.
Existuje hned několik pokusů vysvětlit, proč jsou řadoví ruští vojáci tak poslušní. Mnohé z nich se zaměřují na finanční motivace spojené s válkou – vysoké náborové bonusy (v některých regionech několikanásobně převyšující průměrný roční plat), nadprůměrné mzdy vojáků a finanční odškodnění rodinám v případě úmrtí.
Jiní odborníci přicházejí s obecnějšími kulturními vysvětleními, podle nichž jsou Rusové ovlivněni specifickým fatalismem a nihilismem. Další tvrdí, že motivací může být i skutečná víra ve válku samotnou.
Podle expertů na Rusko Marlene Laruelle a Ivana Greka z George Washington University nabízí válka možnost „obnovy mužské důstojnosti“ v hluboce rozvrácené společnosti. Vytváří tak situaci, v níž se „miliony Rusů ze spodních vrstev společnosti mohou stát národními hrdiny, připravenými k nejvyšší oběti“.
Finanční a ideologické důvody mohou vysvětlit, proč se někteří Rusové rozhodnou jít do války. Nevysvětlují ale, proč většina vojáků dál tiše snáší masové ztráty, brutální taktiky a násilí, kterého se na nich dopouštějí jejich nadřízení i spolubojovníci. Někteří sice dezertují, ale přesná čísla nejsou známá. Mnozí z těch, kdo jsou vedeni jako nezvěstní, ve skutečnosti padli. Jiní se po čase vrátí ke své jednotce.
Kultura násilí
Přesto většina vojáků zůstává pasivní, navzdory vysokým ztrátám, nedostatku vybavení a častému týrání. Jejich poslušnost lze nejlépe vysvětlit tím, že v ruské armádě existuje hluboce zakořeněná kultura násilí. Ta vytváří prostředí, kde je poslušnost vynucována a násilí se stává součástí identity vojáka – jako oběti i jako pachatele.
Vojáci jsou od prvních dnů vystaveni brutalitě, která se považuje za normální. Časem si na ni zvyknou natolik, že slepě následují rozkazy, i když jsou extrémní. Běžné jsou šikany, kruté tresty a další formy násilí, které vojáci začnou brát jako něco samozřejmého. Právě to umožňuje, že se brutalita dál šíří – vůči Ukrajincům, i mezi samotnými Rusy.
Většina armád používá určité formy řízeného a povoleného násilí, aby vojáky připravila na stres z boje a posílila soudržnost jednotek. Například britský výsadkový pluk praktikuje tzv. „milling“, kdy si nováčci opakovaně dávají rány pěstí do hlavy. Pokud ale v západních armádách dochází k nepovolené šikaně, vedení se ji většinou snaží potlačit.
V ruské armádě je to jinak. Brutální forma šikany zvaná dědovščina je zde běžnou součástí vojenské kultury. Probíhá hlavně v prvních měsících služby a stala se zásadním prvkem formování vojenské identity. Nováčci se v tomto systému učí násilí snášet – a později ho sami vykonávat. Stávají se tak zároveň oběťmi i pachateli.
Vojáci popisují, že zažívají vydírání, bití a znásilnění ze strany starších. Někteří byli údajně donuceni k prostituci důstojníky. V jednom z nejznámějších případů musely být vojákovi kvůli brutálnímu týrání amputovány nohy a genitálie. V jiném případu z roku 2018 se voják údajně zabil poté, co mu spolubojovníci vyřízli nadávku do čela žiletkou.
Podle ochránců lidských práv je mnoho podezřelých sebevražd v ruské armádě spojeno se šikanou a vydíráním. U některých případů panuje podezření, že ve skutečnosti šlo o vraždy maskované jako sebevraždy, aby se zakryl skutečný motiv smrti (ruská armáda nezveřejňuje oficiální statistiky o úmrtích ve svých řadách). V roce 2019 například voják na základně na Sibiři zastřelil osm lidí ze své jednotky s vysvětlením, že k tomu byl dohnán týráním, které zažíval od spolubojovníků.
Tato hluboce zakořeněná kultura násilí přetrvává i během invaze na Ukrajinu – přestože jsou mnozí vojáci posíláni na frontu téměř hned po odvodu nebo nástupu do armády, takže ani nemají čas projít běžným cyklem dědovščiny.
Brutalita jako dědictví
Násilí mezi vojáky i proti nim samotným stále slouží jako prostředek k udržení poslušnosti. Rusko údajně nasazuje tzv. zátarasové jednotky, které mají zabránit vlastním vojákům v ústupu – včetně toho, že je v krajním případě zastřelí. Ti, kteří si stěžují, chtějí odejít nebo poruší pravidla, končí v tzv. „trestných jámách“, v detenčních centrech nebo jsou popraveni svými veliteli.
Mimo bojiště pak opilí vojáci zabíjejí civilisty i sebe navzájem. Dochází i k násilí mezi vojáky v míře, jakou bychom v dobře organizované armádě nečekali – v extrémním případě skupina vojáků umučila svého kolegu k smrti, protože jim zakazoval pít a chovat se nezřízeně.
Veškeré toto násilí často zůstává nepotrestáno. Pokud jsou vojáci mimo soudní systém popraveni nebo jinak zabiti, jejich smrt se často maskuje jako padnutí v boji nebo dezerce.
Používání násilí ze strany ruské armády vůči vlastním vojákům vytváří cyklus chování, v němž se násilí stává rutinním a vnitřně přijatým, čímž si vojáci zvyknou brát ho jako normu a ztrácejí schopnost i vůli klást odpor – ať už ze strachu, rezignace nebo prostě proto, že násilí berou jako běžnou součást reality. Násilí se tak stává základní součástí identity vojáků, jejich očekávání a způsobu, jakým se projevují. Jde o trvalé dědictví, které sahá napříč generacemi: ruské i sovětské ozbrojené síly historicky využívaly strach a násilí nejen vůči vlastním nováčkům, ale také vůči civilistům a nepřátelským vojákům – aby je donutili k poslušnosti nebo kapitulaci.
Důsledky jsou dvojí. Vzhledem k neustálému vystavení extrémnímu násilí a neschopnosti kolektivně se vzepřít se někteří vojáci cítí bezmocní vůči systému, a tak se své situaci nakonec podvolí – ať už jde o rozkaz spáchat válečný zločin, nebo účast na sebevražedném útoku – aniž by kladli větší odpor. I když si někteří stěžují, většina tak nečiní. Toto rozsáhlé mlčení není výrazem souhlasu s násilnou kulturou armády, ale důsledkem strachu z následků. Vědomí, že jakýkoli nesouhlas může být tvrdě potrestán, vede vojáky k poslušnosti čistě ze snahy přežít – i když vědí, že je čeká téměř jistá smrt.
Pro jinou skupinu vojáků však toto dědictví a opakované vystavení násilí nevede jen k tomu, že ho pasivně snášejí, ale učí je aktivně se ho účastnit – dokonce i za cenu porušování válečných pravidel. Ti, kdo se na takovém brutálním jednání podílejí – například brigády obviněné ze spáchání válečných zločinů v Buči – jsou často ruskou vládou odměňováni, což dále normalizuje a upevňuje smrtící násilí v řadách armády.
Ruští vojáci, zformovaní brutální vojenskou kulturou, tak uvízli v cyklu násilí, ze kterého se pravděpodobně nevymaní. To má závažné důsledky pro pokračující invazi na Ukrajinu, která trvá už čtvrtým rokem. Zaprvé, vzhledem k tomu, že ani šokující počty obětí nezabránily vojákům plnit rozkazy, je pravděpodobné, že Rusko bude i nadále vést opotřebovací válku – s tím, že ukrajinští obránci budou čelit dalším vlnám tzv. postradatelných ruských vojáků posílaných na frontu. Zadruhé, ruští vojáci budou i nadále systematicky utlačovat Ukrajince a páchat zločiny proti civilistům a válečným zajatcům.
Jak svět viděl po osvobození Buči a Irpini – a jak dosvědčují četná svědectví přeživších – ruská armáda pokračuje ve své politice extrémní brutality. Namísto toho, aby je násilí páchané vlastní stranou od boje odradilo, je naopak podněcuje k tomu, aby se přidali a násilí sami dál šířili.
Původní text vědecké pracovnice Amelie Tolvin a doktorandky politických věd na Univerzitě v Torontu Seznam Zprávy publikují ve spolupráci a se souhlasem Foreign Policy Magazine. Titulek a mezititulky textu jsou redakční.
