Jako v Harry Potterovi. „Okupace změnila Krym k nepoznání,“ říká rodačka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi

Jako čerstvá absolventka střední školy Marija Suljalina organizovala na Krymu demonstrace v rámci Euromajdanu. Poté, co Rusko v roce 2014 poloostrov anektovalo, musela ho coby demokratická aktivistka opustit. Přesídlila do Kyjeva, kde vystudovala historii a působí v lidskoprávní organizaci Almenda.

Jak sama popisuje, jednou by se do rodného kraje ráda vrátila. Dnešní Krym je ale po deseti letech ruské okupace jiný, než který si pamatuje.

„Tam, odkud pocházím, žila vždy spousta národností a ve vzduchu bylo pořád cítit cosi slavnostního,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy, který vznikl během její nedávné návštěvy Prahy, kam přijela na pozvání organizace Člověk v tísni.

Z krymské společnosti, která podle ní bývala nezvykle tolerantní a otevřená, se stala pod ruským vlivem společnost strachu.

„Za těch deset let se lidé stali opatrnějšími, mlčenlivějšími.“

O Jaltě, kde jste vyrůstala, mluvíte jako o městě vašich snů, kde jste se cítila svobodná jako nikde jinde. Jak Krym vypadá ve vašich vzpomínkách?

Přála bych si, aby vypadal jinak. Naposledy jsem Jaltu navštívila chvíli před pandemií covidu, když jsem jela na pohřeb mé babičky. Už tehdy byla hodně jiná, než jak jsem ji znávala. Všude byly plakáty s Putinem a ruské vlajky. Na ulici byla slyšet ruština, jelikož se na Krym nastěhovala spousta Rusů.

Kvůli této zkušenosti je těžké vzpomínat na Krym před anexí. Když si ho ale zkouším vybavit, vzpomenu si na pocit, který jsem z něj měla. Po celý rok tam panovala atmosféra, jako by každý den byl sváteční.

Samozřejmě záleží na konkrétním místě. Já žila v Jaltě, která leží u moře. Ve vnitrozemí, kde se toho tolik neděje, to asi bylo trochu jiné. Tam, odkud pocházím, žila vždy spousta národností a ve vzduchu bylo pořád cítit cosi slavnostního.

Na Krym se stěhovala spousta lidí z různých částí Ukrajiny - od Záporoží po Kyjev. Několik takových jsme měli i u nás ve třídě. Když k nám přišli, všichni se divili, jak přátelští lidé u nás jsou. Když jste teenager, snažíte se být cool, vydobýt si postavení. Pro nás to ale nebylo důležité, všechno zde bylo uvolněnější.

Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že je to tím, že jsme byli odjakživa zvyklí mluvit s cizinci. Na Jaltu jich jezdily zástupy. Konala se tu spousta událostí - rallye nebo jachtařské Grand prix -, které lákaly spoustu lidí. Měli jsme tak šanci mluvit s Američany, Brity, Němci… Mohli jsme s nimi procvičovat jazyk. Docházelo zde k mísení různých kultur.

Před okupací se lidé na Krymu neidentifikovali jako Rusové nebo Ukrajinci, ale jednoduše jako Krymčané. Nikdy jsme se nedělili podle národností.

Možná to tak bylo dříve, když se vraceli krymští Tataři a mezi nimi a lidmi, co zde žili, panovalo napětí. Já se ale narodila v roce 1996 a tohle nezažila.

Když jsem chodila do školy, fungovaly už programy, které posilovaly dobré „sousedské“ vztahy. Na nikoho, ani cizince, jsme proto nikdy nenahlíželi jako na nepřítele.

Je to možná zvláštní, ale poprvé jsem se s ponižujícími výrazy na adresu etnických minorit seznámila v roce 2014, když jsem se přestěhovala do Kyjeva. Taková slova jsem opravdu neznala. Na Krymu žilo tolik národností a do toho, aby zde panovala poklidná atmosféra, bylo vloženo tolik úsilí, že se jednoduše tyto výrazy v našem životě nevyskytovaly.

Když nyní lidé, zejména ti, kteří na Krymu nikdy nežili, mluví o tamním odboji, snaží se oddělovat, jestli šlo o akce Ukrajinců nebo krymských Tatarů. V té době to ale bylo každému jedno. Byl to prostě náš odboj a byl v něm jednoduše každý, kdo zastával proukrajinský postoj.

Jak moc je dnešní Krym, který má za sebou deset let ruské okupace, odlišný od toho, ve kterém jste kdysi žila vy?

Je pro mě těžké to popsat, protože jsem ho naposledy navštívila ještě před covidem. Naše organizace sice sleduje, co se děje na Krymu, mluví s lidmi, kteří tam zůstali, není to ale to samé. Když zde nežijete, je těžší situaci pochopit. Vím, že je horší, nedokážu ale říct, jak moc.

Viděla jsem snímky náměstí, kde jsme kdysi organizovali Euromajdan, byl plný ukrajinských vlajek. Teď je plný válečné propagandy, plakátů s písmenem Z a ruskými vojáky. Viděla jsem také fotky dětí z mé školy ve vojenských uniformách.

Dalším příkladem, jak moc se Jalta změnila, je, že je zde spousta bezdomovců. Mnoho jich přišlo z luhanského a doněckého regionu nebo pevninského Ruska, jelikož na Krymu je teplejší klima. Je smutné vidět, jak se z ulic, kudy jsem každý den chodila do školy, stala kvůli opilcům nebezpečná místa.

Změnil se také způsob, jakým s vámi lidé na Krymu komunikují. Spousta mých známých se stejně jako já během posledních let odstěhovala, protože nechtěli žít pod okupací. Pořád tam ale zůstalo několik lidí, se kterými jsem se mohla při mé poslední návštěvě sejít.

Když jsem s nimi mluvila, šeptali. Bylo vidět, že mají strach. Když jsem na ulici zahlédla učitelku ze školy, kam jsem dříve docházela, vzala mě stranou, nechtěla se mnou mluvit přímo tam, protože ví, že moje názory jsou proukrajinské a mohlo by to pro ni být nebezpečné. Jsou v těžké situaci.

Proto si přeji, abych si Jaltu pamatovala tak, jak jsem ji viděla v létě 2015, kdy jsem se na Krym vrátila, abych navštívila babičku. I rok od okupace bylo v den nezávislosti všude vidět plno ukrajinských vlajek. Tehdy se tam ještě dalo dýchat. Nyní je všechno zavřené.

Jaké bylo vracet se do rodného města po tom, co se pod ruskou okupací začalo měnit k nepoznání?

Je to asi zvláštní, ale to, co mi během mých dalších návštěv pomáhalo, bylo sledování Harryho Pottera. Na Krymu to vypadá trochu jako v posledním dílu - i tam je všechno zavřené a ponuré, ale pak to skončí dobře.

Jezdila jsem na Krym každé léto za babičkou. Ten rok, kdy zemřela, jsem v sobě nenašla sílu tam vyrazit. V létě tam je totiž ještě více ruských turistů než normálně. Říkala jsem si, že tam pojedu až na podzim, až budou všichni pryč. Jela jsem tam nakonec v srpnu, ale babička už byla po smrti. Bylo to těžké, protože jsem měla pocit, že je to možná naposledy. Věděla jsem, že už není nic, co by mě přimělo tam jezdit.

Kdykoliv překračujete hranici, je to jako ruská ruleta. Nevíte, co se s vámi stane. Jestli vás pustí dovnitř, nebo ne. I před tím, než jsem se začala veřejně vyjadřovat, jsem si nebyla jistá, jaké informace o mě mají.

Další věc je, že nemám ruský pas, jelikož jsem Krym opustila hned po okupaci. Ti, co na místě zůstali, v podstatě neměli jinou možnost než si ho pořídit, jinak by neměli nárok na zdravotní péči a tak dále.

Vždycky, když jsem jela na Krym, ptali se mě, proč ho nemám. Podivovali se, že jsem z Krymu, jedu na Krym, ale přesto jim ukazuji ukrajinský pas. Ale musela jsem být potichu, protože kdyby mě zadrželi na hranici, v podstatě nikdo by mi nebyl schopný pomoci.

Jak moc se proměnila krymská společnost?

Lidé nesmí dát najevo, že stojí na straně Ukrajiny. Mnozí s okupací nesouhlasí, ale nemají možnost Krym opustit - ať už proto, že zde mají nemocné příbuzné, nebo nemají ukrajinské dokumenty a bylo by pro ně těžké si najít práci. Další odejít nechtějí, protože je to jednoduše jejich domov. Proč by měli odcházet oni a ne okupanti?

Za těch deset let jsou lidé opatrnější, mlčenlivější. Většina se snaží najít způsob, jak žít v situaci, se kterou nesouhlasí, tak, aby se nedostali do nebezpečí. Život na Krymu je těžký.

Každý, kdo je proti okupaci, je v nebezpečí. Hlavním cílem Ruské federace jsou ovšem krymští Tataři. Je snadné je viditelně identifikovat, tudíž stíhat. Ukrajince nestíhá tak, jako je. Ty se snaží rusifikovat, zničit jejich identitu. U krymských Tatarů by něco takového bylo mnohem komplikovanější. Mluví jiným jazykem, mají jiné náboženství, je to menší komunita a je tudíž jednotnější.

Komunita Ukrajinců je mnohem větší. Před válkou navíc téměř všichni mluvili rusky a ve školních osnovách jsme měli předměty, které pracovaly s ruskými zdroji, byla to pro nás součást každodenního života. Manipulovat a rusifikovat Ukrajince je tak pro Rusko snazší.

Rusko se také snaží na Krymu vytvářet vnitřní konflikt. Krymské Tatary vykresluje jako teroristy, extremisty a snaží se proti nim poštvat zbytek společnosti. Nepodařilo se mu to ale ani po deseti letech a po tom, co řadu z nich obvinilo z případů extremismu. Pohled na krymské Tatary se nezměnil, lidé vědí, kdo jsou a že to jsou jejich přátelé. I to ukazuje, jaký Krym byl před ruskou invazí.

S tím, jak se ukrajinské armádě podařilo osvobodit některá území, která Rusko zabralo během plnohodnotné invaze na Ukrajinu před dvěma roky, začaly sílit naděje, že by mohl být nakonec osvobozen i Krym. Pokud by se to podařilo, vrátila byste se?

Ráda bych, ale uvědomuji si, jak těžké to bude. Vím, že mnoho mých kamarádů se nebude chtít vrátit. Na Krymu žili až do začátku plnohodnotné invaze a říkají, že si neumí představit, že by žili s těmi lidmi, co tam jsou.

Na Krymu je teď spousta ruských obyvatel a rodin ruských vojáků, kteří přišli nelegálně v průběhu plnohodnotné invaze. Ukrajina se bude muset nějak vypořádat s tím, aby vyřešila problém, že se lidé nechtějí na Krym vracet.

Rusové, kteří přišli na Krym nelegálně, ho budou muset opustit. Budou také muset vrátit majetek, který si přivlastnili. Celý proces ale musí proběhnout legálně, v souladu s lidskými právy. Nemůže to připomínat deportace po druhé světové válce.

Já se vrátit chci, ale nemohu na 100 procent říct, že se tak stane. Ano, ve svém srdci si přeji opět žít v Jaltě, kousek od moře, dívat se na hory a užívat si krásy tamní přírody. Vím ale, že prvních pár let po osvobození bude velmi těžkých, bude to chtít hodně úsilí. Budu také muset zvážit, kde budu nejvíc potřebná, jestli na Krymu, nebo v hlavním městě. Záleží na kapacitách a znalostech, které v té době budu mít.