Krvavé obléhání Sarajeva: „Střílel bych na někoho, koho znám.“

Koncem osmdesátých let v celé Jugoslávii postupně slábl vliv národních socialistických stran a do popředí se dostávaly strany nacionalistické a separatistické. Lidé se začali ptát, kdo je jaké národnosti a kdo je jaké víry. Společnost se začala dělit na Srby, Chorvaty, Bosňáky a další a atmosféra začala houstnout.

Vše pak ještě podtrhlo drtivé vítězství nacionalistických stran ve volbách v roce 1990.

„V Bělehradě a Záhřebu už byl silný nacionální náboj, ale Sarajevo bylo v pořádku. Vůbec jsme necítili, že jsou Chorvati, Srbové a Muslimové nějak rozdělení. Potom to začalo. Myslím, že to přijala a přinesla část venkova – alespoň do Sarajeva,“ přibližuje tehdejší vývoj pamětník a IT expert Mirko Jelčič.

Obyvatelé Bosny si nezávislost na bývalé Jugoslávii odhlasovali začátkem roku 1992 a když ji země 6. dubna vyhlásila formálně, vojska Republiky srbské (jedné z částí Bosny) a Jugoslávské lidové armády začala obléhat Sarajevo.

Obléhání, kterému již déle předcházely různé střety, trvalo od noci na 5. dubna 1992 do 29. února 1996, tedy 1 429 dní. Z událostí, ke kterým během něj došlo, mrazí i dnes.

V okolních kopcích se tehdy rozvinula několik kilometrů dlouhá linie a začala nekonečná ostřelování. Na město dopadalo denně kolem tří set granátů, nejvíce jich bylo 22. července 1993, kdy jich městem otřáslo 3 777. Při bojích zahynulo 11 tisíc lidí, mezi nimi i 1 601 dětí, a dalších 50 tisíc lidí bylo zraněno.

Lékař Edib Jaganjac se jednoho dne vrátil z města Zenice domů a druhý den už ho srbské jednotky ze Sarajeva nepustily. „Tři měsíce poté jsem pochopil, že navzdory tomu, že ještě máme elektřinu a ještě si dáváme cappuccino, je válka. Z kavárny jsme koukali na kopec na druhé straně, kam padaly granáty a lidé utíkali jako mravenci,“ vzpomíná Jaganjac.

Tehdejší vývoj překvapil nejen mnoho Sarajevanů, ale i celý svět. Pro část obyvatelstva bylo navíc těžké ho přijmout v jeho plném rozsahu. Zmiňovaný Jelčič například uvažoval o tom, že se připojí k obráncům města, „národní válku“ prý však „nebral jako svoji věc“.

Jako Chorvat měl v konfliktu zvláštní postavení a byl také přesvědčen o tom, že ať už by si vybral jakoukoliv stranu, střílel by na někoho, koho zná. Jen z doslechu se tak dozvídal o padlých mladých idealistech, „kteří věřili, že se mnohonárodnostní Bosna dá zachránit“, nebo o kolegovi, s nímž hrával basketbal a který se připojil k jednotkám, které obléhaly město.

Město bylo blokované a pod nepřetržitou palbou. Vypadla elektřina a lidem docházelo jídlo i pití. Přírodní prameny a dešťová voda byly částečným vysvobozením, když však došly zásoby jídla, museli se lidé vydat na trh, kde se jídlo prodávalo za přemrštěné ceny. „Zelí se prodávalo na listy a jeden list stál marku,“ vzpomíná pamětnice Nidžar Popovićová.

Ceny se tou dobou udávaly v německých markách, jelikož jugoslávská měna byla znehodnocená. Na hodnotu německých marek byla později navázaná i marka bosenskohercegovská, kterou země užívá dodnes, teď je ale již fixovaná na euro.

Ani tržnice ale nebyla bezpečným místem a často bývala ostřelována – krvavé masakry na tržnici Markale se zapsaly do nejedné paměti. První z nich se odehrál 5. února 1994 a zemřelo při něm 68 lidí. Dalších 144 jich bylo zraněno. Během druhého, ke kterému došlo 28. srpna 1995, pak přišlo o život 43 lidí a zraněných si událost připsala 84.

Lidé se neustále schovávali a mnozí svůj život přesunuli do krytů. V paneláku, kde se svou rodinou bydlela právě sarajevská rodačka Popovićová, však kryty nebyly, a se sousedy si tak vybudovali zázemí ve sklepě. „V ten moment jsme byli jako jedna rodina, jedna duše. Šlo o život a všichni jsme chtěli přežít,“ vzpomíná pamětnice.

Těžké životní podmínky, které s sebou blokáda Sarajeva přinesla, však nebyly jediným problémem, se kterým se lidé potýkali. Uvnitř města totiž převzaly vládu samozvané vojenské jednotky, které drancovaly byty, vykrádaly obchody a prohlašovaly se za vládce jednotlivých čtvrtí.

„Nějaký čas si dělaly, prakticky co chtěly,“ vzpomíná  na chování zločineckých band Jelčić. Gangy během prohlídek bytů lidem pod různými záminkami odebíraly zlato, valuty a další cennosti. Zároveň ale i vraždily policisty nebo kradly automobily.

„Běžná věc byla, že vám sebrali auto, které se jim líbilo. Sám jsem viděl, jak zastavili auto a vyndali z něj člověka ven,“ popisuje pamětník události ve městě. „Nemohli jste mít drahé auto, protože když jste měli drahé auto, hned přišli. Lidé proto dělali různé věci, garáž zamaskovali nebo ji zamkli. Ani to ale nepomáhalo, když jim někdo dal tip, že máte Audi.“

Postupem času se však vládním složkám podařilo kontrolu nad městem do značné míry obnovit. Každodenní palba ale neustávala, a mnozí proto začali pomýšlet na možnosti útěku ze stále zoufalejší situace.

„Byl jsem venku na ulici s malou Ninou, seděla mi za krkem. Odstřelovač ji minul tak, že jí proletěla kulka skrz vlasy a zasáhla dveře hned za ní,“ popsal například Jaganjac situaci, kvůli které rodina rozhodla, že jeho žena a děti musí odejít z města pryč. Když o týden později, 18. května 1992, ze sarajevské nemocnice odjížděl konvoj se zraněnými, pamětníkova rodina byla v něm.

„Byl jsem přesvědčený, že nepřežiji, v té době se již střílelo úplně všude. Byl to jeden z nejstrašnějších momentů v mém životě,“ popisuje muž, který tehdy v Sarajevu zůstal a v tamní vojenské nemocnici působil jako lékař.

„Představte si nemocnici, ve které není voda. Ve které není jídlo. Ve které nelze sterilizovat. Ve které nefungují operační sály. Ve které je tisíc postelí a z toho šest set je úplně rozbombardovaných. Funguje jenom chirurgie a je zakázáno dělat jakékoliv operace, které se dají odložit,“ popisuje Jaganjac provoz sarajevské nemocnice.

V průběhu války se Jaganjac setkal s mnohým, do paměti se mu však prý nesmazatelně vryl příběh Irmy Hadžimuratovićové. Tehdy pětiletá holčička, později známá jako „sarajevská princezna“, si hrála na ulici s dalšími dětmi, když v okolí začaly padat miny. Její matka, která zvuk min slyšela, tehdy dceru zakryla vlastním tělem.

Rozhodnutí se matce stalo osudným – šrapnel proletěl skrz ni, okamžitě ji usmrtil a zastavil se až v těle malé Irmy. Jaganjac se o dívku staral přímo v ostřelovaném Sarajevu, později se ji však podařilo dostat do Londýna za lépe vybavenými lékaři. Po operaci nicméně zůstala ochrnutá a o rok později zemřela.

Nemocniční budovu v Sarajevu Edib neopustil téměř dva roky, v roce 1993 však – stejně jako jiní – odešel i on.