Krvavá minulost Balkánu. Historie se může opakovat, varuje kosovský expert

/Od naší zvláštní zpravodajky v Kosovu/

Když Srbsko v roce 1999 ztratilo kontrolu nad Kosovem, společný příběh obou zemí zdaleka neskončil.

O 24 let a jedno vyhlášení nezávislosti později světová média průběžně plní titulky, že kosovsko-srbské napětí opět sílí. Někteří dokonce varují před dalším konfliktem v Evropě.

„Západní Balkán má momentálně jen dvě možnosti. První je řídit se evropskými hodnotami liberální demokracie a přijmout multietnický koncept. Druhou pak je nacionalismus,“ říká pro Seznam Zprávy Ramadan Ilazi, vedoucí výzkumu v Kosovském centru bezpečnostních studií (KCSS).

„Projekt liberální demokracie multietnických společností západního Balkánu bude mít smysl pouze tehdy, bude-li existovat reálná perspektiva vstupu do EU. Nacionalisté posílili, když tato perspektiva zeslábla,“ upozorňuje.

Jaké jsou podle vás hlavní výzvy, kterým Kosovo čelí v rámci procesu integrace do Evropské unie?

Celkem jsou dvě: tuzemská, která se týká boje s korupcí či vytvoření životaschopných demokratických institucí, a pak ta, ve které jde o srbsko-kosovskou otázku. Jak EU, tak USA už daly jasně najevo, že cesta Kosova do Unie vede skrz dialog o normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi. Říká to ostatně už i strategie pro západní Balkán, kterou evropský blok přijal v roce 2018.

Normalizace vztahů je momentálně možná tou největší překážkou – ani my, ani Srbsko se bez jejího překonání nepohneme kupředu.

A jak si Kosovo v tomto směru vede?

Velmi špatně, stejně jako Srbsko. S kolegy z regionu jsme se zaměřili na připravenost balkánských zemí vstoupit do EU. Podle výsledného reportu je Kosovo teprve v raných fázích a velmi daleko za ostatními.

Máme sice pulzující mediální scénu a lepší ukazatele demokratické výkonnosti, díky kterým to vypadá, že máme před zbytkem náskok, když se ale podíváte třeba na naše soudnictví, je velmi špatné.

Co se týče vztahů se Srbskem, přijde mi, že jsme udělali krok vzad. V roce 2013 tu byl velký pokrok – přišla vůbec první dohoda mezi oběma stranami. Měla celkem 15 bodů, z nichž se šest týkalo vytvoření asociace srbských obcí na severu Kosova. Ty ale dosud nebyly – na rozdíl od ostatních – naplněny.

V následujících letech přišlo jen minimum světlých momentů a od roku 2016 už šlo vše z kopce. Kdybychom se neobrátili k populismu, mohli jsme být jinde. Situace se Srbskem je dnes mnohem horší než v roce 2013.

Jak v tomto směru vnímáte postoj nynější vlády?

Kosovo ve velkém viní Srbsko a tento argument má své opodstatnění. Na druhou stranu si neuvědomujeme, že zde existuje širší kontext. Rusko se aktivně snaží vytvářet nové konflikty, aby odvedlo pozornost Západu od situace na Ukrajině, a nemyslím si, že si Kosovo může takovou úroveň nepřátelských vztahů s EU a USA dovolit.

Naše vláda Unii démonizuje. Tento postoj se dá vždy nějak ospravedlnit, ale nemyslím si, že je zdravé, aby společnost směřovala k protievropským náladám. Ty totiž mohou být zneužity různými aktéry k prosazování různých agend. A na západním Balkáně jsme všichni vůči škodlivému zahraničnímu vlivu dost zranitelní.

Posouvá se do této protievropské nálady sama vláda?

Spíše k tomu inspiruje. Nemyslím si, že je protievropská nebo v tomto směru jedná, ale to, jak o EU mluví, by se mohlo transformovat do protiunijní nálady. A podle mě je to chyba.

Premiér Albin Kurti by měl víc přemýšlet o volbě slov a nezaměřovat se jen na to, jakou zprávu chce vyslat Západu a dalším světovým hráčům. Měl by myslet na to, jak jeho slova působí na naše občany a co si o tom myslí. Když démonizuje EU za asymetrické vztahy, má to na lidi dopad bez ohledu na opodstatněnost daného argumentu.

Jak je na tom komunikace se srbskou komunitou v Kosovu?

Volit slova rozumněji by měli i v tomto případě. Srbové žijící v Kosovu by měli být vnímáni jako obyvatelé Kosova. Nemůžete je spojovat se srbskou vládou. Je to nezodpovědné a podkopáváte tím jejich zastoupení i jejich schopnost s vámi nezávisle jednat a mluvit. Nemyslím si proto, že kosovské vládě přísluší rozhodovat o tom, koho chtějí mít Srbové v Kosovu za svého politického představitele.

Roky zanedbávání severu, roky statutu quo vytvořily situaci, kdy je jedinou cestou násilí. Viděli jsme to 24. září, když došlo k teroristickému útoku v Banjske, kde zemřeli čtyři lidé. A i když platí, co jsem řekl, myslím, že to zároveň byla součást ruské hry odvést pozornost od Ukrajiny jinam. Jsou to sice jen mé spekulace, ale tohle bychom neměli dovolit.

A opět se dostávám k vytvoření asociace srbských obcí. Musíme to udělat ne proto, že to po nás chtějí ostatní, ale proto, že to Srby žijící na severu přiblíží naší zemi a naší společnosti. Pokud to neuděláme, vyšleme jim – našim spoluobčanům – špatný signál, že je svým způsobem vnímáme jako hrozbu.

Musíme vyslat zprávu, že jsme jim otevření a chceme jim dát práva, která chtějí nebo o kterých si myslí, že je potřebují, aby kosovský stát přijali. Alternativou na severu je status quo. Takovou situaci sice můžete několik let zvládat, pak ale vybuchne a přeroste v násilí.

Pokud by se k moci dostávala radikální pravice, což je trend, který již vidíme, mohlo by dojít i k odtržení severu. Tím by ale náš multietnický stát selhal a všechny tyto nacionálně založené „projekty“ by mohly vést k novému konfliktu. Tomu musíme zabránit, viděli jsme, co se stalo v 90. letech.

Takže pokud se nic nezmění, historie se může opakovat?

Ano. Myslím, že západní Balkán má momentálně jen dvě možnosti. První je řídit se evropskými hodnotami liberální demokracie a přijmout multietnický koncept. Druhou pak je nacionalismus. Ten se v našem regionu ale projevuje s dávkami fašismu, kdy jedno etnikum nepovažuje svou společnost za vstřícnou vůči někomu jinému.

Myslím, že právě teď má v našem regionu navrch nacionalismus, který sílí všude. Lidé, kteří hlásají, že potřebujeme otevřenou demokratickou společnost a liberální demokracii, jsou na ústupu, čelí útokům.

Projekt liberální demokracie multietnických společností západního Balkánu bude mít smysl pouze tehdy, bude-li existovat reálná perspektiva vstupu do EU. Nacionalisté posílili, když tato perspektiva zeslábla. Charles Michel (předseda Evropské rady, pozn. red.) nám ale nyní dal „příslib“ v podobě roku 2030 a my musíme být připraveni, což znamená i upuštění od nacionalistických tendencí.

Je to možná naivní představa, ale alternativou je konflikt. Každý den vidíme prvky, které tento scénář činí realističtějším a je to velmi děsivé.

Zmínil jste, že kosovská vláda se k Srbům na severu nechová úplně tak, jak by ke svým občanům měla. Můžeme možná mluvit až o diskriminaci?

Tohle bude ode mě silné prohlášení a má své ale, je ovšem pravdou, že vládní postoj vůči Srbům na severu není stejný jako k těm ve zbytku Kosova. Myslím, že naše vláda této komunitě nezvládla porozumět, koukají na ně a vidí Bělehrad. Mohli pro porozumění udělat mnohem víc, ale selhali.

Označit to za diskriminaci je silné a nejsem si jistý, v jakým případech už o ní legálně lze mluvit.

Můžete ještě rozvést vaše myšlenky ohledně role Ruska v zářijových událostech na severu Kosova či jeho vztahu se Srbskem?

Je to čistě osobní analýza, nikoliv pravdivé informace, ale myslím, že Rusko má velmi silný vliv v srbských bezpečnostních institucích – zpravodajských službách, armádě a policii. Aktuálně mi ale také přijde, že se chce Srbsko od Ruska nějak distancovat, což se nelíbí proruským elementům, které se v těchto úřadech nacházejí. To, co se stalo 24. září, je možná projevem tohoto konfliktu uvnitř země.

Určitý vnitřní rozbroj představují i sankce vůči Rusku kvůli Ukrajině. Pokud by se je prezident Aleksandar Vučić rozhodl přijmout, není zcela jisté, že to politicky přežije. Myslím, že i proto mají USA k Srbsku vstřícnější postoj; přese všechno ho hlavně chtějí blíže západním strukturám, zatímco Rusko se v případě celého západního Balkánu snaží o opak.

Dalším silným aktérem v našem regionu je Čína, která ale svůj vliv velmi účinně skrývá prostřednictvím ekonomických, nikoliv politických zájmů. Ve skutečnosti je to však politické a mimo jiné tím chtějí udržovat určitý tlak vůči EU.

Vraťme se ještě k Bruselské dohodě z roku 2013 a dosud neexistující asociaci srbských obcí. Změní se to ještě za této vlády, nebo si musíme počkat?

To je klíčová otázka. Myslím, že jsme v situaci, kdy Západ nevěří naší vládě a ta zase nevěří jemu, přičemž základem toho všeho je zmiňovaná asociace. Západ nevěří, že to uděláme, a my naopak nevěříme, že pokud ano, povede to k naši integraci do NATO a dalších západních struktur. V tomto ohledu už jsme se párkrát spálili.

Když v minulosti proběhl proces decentralizace a na jihu země vznikly nové srbské samosprávné obce, probíhala tu kampaň, která hlásala, že tím pozveme Srbsko do Kosova. Černé scénáře se ale nenaplnily a z těchto obcí jsou teď kladné příklady. Ne, že by byly bez problémů, rozhodně to ale není tak zlé, jako na severu. Stejné argumenty nicméně nyní zaznívají i ve spojení s ním.

Dalším je například to, že by vytvořením asociace v Kosovu v podstatě vznikla Republika srbská (jedna z entit Bosny a Hercegoviny, pozn. red.). Kosovo však není federace a ani EU, ani USA po nás nechtějí, abychom asociaci zřídili navzdory naší ústavě. Chtějí, aby to proběhlo v souladu s ní.

Pro mě je to jasná věc. Nejde, aby někdo říkal, že je proti kvůli strachu. Lidé ho měli i tenkrát a mýlili se. Dnes máme plnou podporu Západu, který nám garantuje, že se nic takového nestane, a někteří tento proces stejně podkopávají. Podle mě je to iracionální a EU a USA to zrovna neukazuje, že mají v naší vládě partnera.

Na čem vlastně stojí dnešní kosovský stát a národ?

Proces budování našeho státu se formoval v 90. letech. Chtěli jsme vytvořit stát ne kvůli nějakým expanzionistickým cílům, ale proto, že byl jedinou cestou, díky níž mohla albánská většina v Kosovu žít svobodně a bez pronásledování. Od počátku tak existovaly tři politické cíle: svoboda, demokracie, nezávislost.

To, co se dělo v 90. letech v Kosovu, byl odraz toho, co se dělo v širší Evropě. Představa demokracie, která se budovala v tehdejším Československu nebo Polsku, námi velmi rezonovala. Z tohoto demokratického liberálního probuzení jsme se hodně naučili a inspirovalo nás.

Pokud jde o občany, jsou velmi liberální. Na místní úrovni máme přímou demokracii a obecně je naše demokracie velmi živá – nikdy jsme například neměli jednoho premiéra více než sedm let. Tyto hodnoty jsou v naší společnosti zakotveny, neznamená to ale, že neexistují aktéři, kteří se to snaží změnit a do popředí staví například náboženství.

Tyto snahy zatím vždy selhaly, neznamená to ale, že se to v budoucnu nemůže stát. Klíčem k tomu, abychom tomu zabránili, je přibližování Kosova do Evropské unie.

Tento článek vznikl za podpory programu BIRN Reporting Democracy.