Článek
Globální terorismus je na ústupu. Data ukazují, že v loňském roce celosvětově klesl počet jeho obětí na necelé tři tisíce. To je o 22 % méně než v roce 2024 a vůbec nejnižší číslo od roku 2007.
Ač je to jistě pozitivní zpráva, boj s terorismem nikdy nekončí. A odborníci zároveň upozorňují i na negativní trendy – více než polovinu všech obětí terorismu data zaznamenávají v oblasti Sahelu, pásu území na jižním okraji Sahary, který se rozprostírá přes několik severoafrických zemí.
V posledních letech zde vzniká zcela nové ohnisko napětí, které je v evropských médiích často přehlíženo. Přitom málokterá oblast má na Evropu takové potenciální dopady jako právě Sahel.
„Jestli nám něco ukázal boj proti terorismu po 11. září 2001, tak že nikdo nemůže být v bezpečí, pokud v bezpečí nejsou všichni,“ tvrdí expertka na mezinárodní militarismus Rita Abrahamsenová z Oxfordské univerzity a vysvětluje, že napětí v Sahelu není rozumné podceňovat.
Dříve, než se ale do problému ponoříme, je nutné si opomíjený region ve stručnosti představit: Jde o jednu z nejchudších oblastí světa, což pouze umocňuje postupné rozšiřování pouště na jih. Zdejší země – od západu Mauritánie, Mali, Burkina Faso, Niger a Čad (někdy bývá k oblasti zařazován i Súdán a Eritrea) – jsou bývalými francouzskými koloniemi, které v posledních letech vesměs ovládly tvrdé a nestálé politické režimy.
Jsou to extrémně křehké státy, kde se vůdci často a rychle střídají. V pětici vyjmenovaných států od začátku 60. let minulého století, kdy získaly nezávislost na Paříži, do roku 2022 proběhlo – vedle řady nezdařených pokusů – neuvěřitelných 25 státních převratů, většinou pod taktovkou armádních představitelů.
„Armády v regionu nefungují tak, jak bychom očekávali – pro místní obyvatelstvo představují spíše hrozbu než zdroj bezpečí,“ přibližuje výchozí situaci pro Seznam Zprávy Abrahamsenová. „Lidé vyrůstají v chudobě a nevidí žádnou budoucnost. Proto často říkám, že mladí muži a ženy vyrůstající v Sahelu mají deset tisíc dobrých důvodů být naštvaní. A někteří z nich využijí svůj hněv k tomu, aby se připojili k teroristickým hnutím,“ uvádí.
Islamistický radikalismus je zde skutečně na vzestupu. Morten Bøås, norský expert na ozbrojené konflikty v Africe, nicméně vysvětluje, že náboženské důvody nehrají příliš zásadní roli pro zapojení obyvatel do teroristických organizací. „Mnohem častěji jde o skutečné problémy týkající se vlastnických práv k půdě, naprostého nedostatku vzdělání, nízkých ekonomických příležitostí a také samotné bezpečnostní situace,“ říká. „Když vás armáda několikrát zbije a obviní, že jste povstalec, proč byste se jím nakonec nestal?“
Povstaleckých skupin v regionu působí celá řada. Vedle odnoží Islámského státu jde i o ryze místní skupiny se svými specifiky. Za všechny zde uveďme pouze jednu: JNIM - Jama'at Nusrat al-Islam wal-Muslimin, v překladu z arabštiny doslova Skupina na podporu islámu a muslimů.
Toto jméno podle odborníků v budoucnu pravděpodobně uslyšíme ještě mnohokrát. Ostatně za uplynulých deset let je tato skupina v Sahelu podle loňských dat Afrického centra pro strategická studia (ACSS) zodpovědná za 83 % z více než 49 tisíc obětí terorismu. Podle různých zdrojů militanti napojení na Al-Káidu v posledních letech provedou v průměru pět až osm ozbrojených útoků každý den.
Ze Sahelu se tak stal nejnebezpečnější kout celé Afriky. V závěsu je Somálsko a oblast povodí Čadského jezera, kde se potkávají Nigérie, Niger, Čad a Kamerun.
Počet obětí islamistických útoků napříč Afrikou.
Ačkoli je čísla nutné brát s mírnou rezervou, je férové si přiznat, že dít se toto takřka kdekoli jinde než v opomíjeném africkém regionu, plnila by násilná kampaň JNIM titulní stránky světových médií.
Podle expertů, s nimiž hovořily Seznam Zprávy, je však chybné skupinu označovat za ryze teroristickou organizaci. „Ve skutečnosti je to čistě politický aktér,“ vysvětluje afrikanista Yvan Guichaoua z britské univerzity v Kentu. „Dělá to, čemu političtí vědci říkají konkurenční budování státu. Používají násilí a donucování, často velmi brutální. Když ale vládnou, vybírají daně, mají vlastní kodifikovaná pravidla,“ dodává.
Oficiální vlády prohrávají. Například administrativa proruského prezidenta Burkina Fasa Ibrahima Traorého dnes ovládá podle různých zdrojů jen asi 40 % území země, podobný trend lze pozorovat i v sousedním Mali.
Území pod kontrolou islamistů se průběžně rozrůstá a jejich útoky se rok od roku nebezpečně přibližují hranicím států na pobřeží Atlantiku, které jsou oproti zemím Sahelu bohatší, stabilnější a často s podstatnou křesťanskou menšinou. Nejednou už k teroristickým operacím došlo i v Pobřeží slonoviny, Ghaně nebo Senegalu.
Právě v poslední jmenované zemi Seznam Zprávy zastihly profesora Bøåse. Do hlavního města Dakaru odletěl za výzkumem, který má zodpovědět otázku, jak jsou vlády a společnosti v okolí napjatého regionu odolné.
„Rozšíření konfliktu do některého z pobřežních států by mělo mimořádně vážné důsledky pro světovou ekonomiku,“ vysvětluje význam své práce. „Podél západoafrického pobřeží se nacházejí důležité obchodní uzly, které nejsou významné jen pro dané země, ale pro globální obchod jako celek,“ pokračuje. Upozorňuje také na příklad jemenských Húthíů, kteří akcemi v průlivu Báb-al-Mandab ukázali, jak mohou být útoky na centra světové lodní dopravy efektivní.
Napětí v Sahelu by však Evropu mělo zajímat především z důvodu migrace. V pěti zemích regionu žije v součtu téměř sto milionů lidí. Nebudou-li se cítit bezpečně, ve velkém se budou chtít dostat pryč z kontinentu.
Experti se proto shodují, že oblast si nutně zasluhuje zvýšenou pozornost evropských metropolí.
„Západ navíc nese za africký kontinent určitou historickou odpovědnost,“ doplňuje Abrahamsenová etický argument pro zájem Evropy. „Nevěřím – a rozhodně to není můj politický postoj –, že všechno, co je v Africe špatně, lze vysvětlit kolonialismem. Nicméně není pochyb, že v Sahelu i ve zbytku Afriky koloniální minulost nastavila určité vzorce vývoje,“ dodává profesorka z Oxfordu.
Frustrace ze západocentrismu
Západ se v nedávné minulosti o řešení snažil, těžce neuspěl a nyní se k další akci nemá.
Po roce 2013 nasadila Francie do oblasti přes pět tisíc vojáků, další tisícovku čítaly Evropské speciální jednotky, v nichž se vystřídalo i přes devadesát českých vojáků, a na třináct tisíc mužů a žen čítala mírová mise OSN.
„Vznikl celý soubor opatření financovaných a prosazovaných Západem, jehož cílem bylo situaci v regionu uklidnit,“ říká Guichaoua. Vzápětí ale vytýká problémy: „Dělo se to velmi normativním, direktivním a západocentrickým způsobem. Lidé z toho byli čím dál více frustrovaní. Z toho se zrodily převraty. Noví vládci pak začali Západ vyhánět a díky suverenistické rétorice si alespoň dočasně získali část obyvatelstva.“
Jako alternativu pro bezpečnost regionu si pak místní představitelé vybrali nového partnera – Kreml. „Západ tlačil na demokratizaci a dodržování lidských práv. Rusko poskytuje vojenskou pomoc bez jakýchkoli podmínek,“ uvádí Abrahamsenová. „Vladimir Putin navíc rétoricky prosazuje multipolární řád a hlasitě podporuje antikoloniální osvobozenecká hnutí – co na tom, že Rusko samo se chovalo a chová jako imperiální velmoc.“
V roce 2017 tak začala v Sahelu operovat Wagnerova skupina, soukromá armáda ruského oligarchy Jevgenije Prigožina. Po jeho smrti se transformovala na Africa Corps, která je přímo podřízená moskevskému ministerstvu obrany (neplést s druhoválečnými nacistickými Afrikakorps).
„Rusové přinesli nové způsoby vedení války. Mimořádně násilné způsoby nerozlišující násilí vůči civilistům a zahrnující brutální zabíjení a mučení. Ne, že by malijská nebo jiná sahelská armáda byla předtím bez poskvrny, nicméně s příchodem Rusů došlo ke kvalitativnímu zlomu,“ tvrdí Guichaoua. V roce 2023 tak i experti OSN vyzvali k nezávislému vyšetřování možných válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kterých se měla Wagnerova skupina v Africe dopustit.
Přesto v Sahelu zůstávají a s tamními oficiálními vládami dále spolupracují. Společnosti kremelských oligarchů získaly privilegovaný přístup k přírodním zdrojům, například práva na těžbu zlata a diamantů.
Vedle toho Rusko podle investigace novinářů i výzkumných organizací potichu vybudovalo systém temné sítě online náborářů, který nasměroval tisíce Afričanů z téměř všech zemí kontinentu na frontu a do továren podporujících moskevské válečné úsilí na Ukrajině.
Naopak Rusům se v Africe vojensky vůbec nedaří. Jejich jediným úspěchem bylo dobytí města Kidal na východě Mali v listopadu 2023. Letos v dubnu si jej však islamisté vzali zpět.
Experti v reakci na to začali rozebírat další možný vývoj. Mezi špatnými (nebo ještě horšími) scénáři vyčnívá jeden alespoň trochu optimistický – tzv. „varianta Sýrie“. Tamní islamistická skupina HTS se dlouho prezentovala vesměs pouze jako teroristická organizace, nakonec se však transformovala a řídila ofenzivu povstalců, která v prosinci 2024 vyhnala ze země proruského autoritářského prezidenta Bašára Asada.
Že by k něčemu podobnému došlo i v Africe? „Snažil jsem se co nejlépe sledovat vnitřní debaty uvnitř JNIM. V počátcích se ve vyjádřeních této skupiny objevoval především jazyk typický pro Al-Káidu. Nyní ve vnitřních debatách přibývají odkazy na Sýrii a na HTS,“ pozoruje Bøås. „To by mohlo naznačovat, že uvnitř JNIM probíhá debata o formálním přerušení vazeb s Al-Káidou. Tím by se z nich stal jiný typ aktéra a otevřely by se dveře k jednáním.“
Evropa musí být podle pozorovatelů připravena reagovat a region podpořit, přičemž za rozumný by nepovažovali ani příliš normativní způsob, ale ani současné mlčení.
Jisté je, že jednoduché řešení pro Sahel neexistuje. Otázka už však nezní, zda se stane evropským problémem, ale pouze, jak velkým. Slovy Abrahamsenové: „Nemůžeme africký kontinent odříznout od zbytku světa a strčit ho do Atlantského oceánu v naději, že zmizí. To se nestane. V blízké budoucnosti se z něj stane nejlidnatější část světa s obrovským potenciálem. Vyřešit jeho bezpečnost je potřeba co nejdříve a nejlépe.“
