Kreml v podmínkách příměří schovává troufalost, které možná ani sám nevěří

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Příměří v Černém moři mezi Ukrajinou a Ruskem by skutečně mohlo být jakýmsi prvním větším a pro obě strany přínosným krokem v cestě za stabilním mírem. A to i přestože Ukrajina svou bitvu v Černém moři vyhrává. Výhody z úspěšné kampaně si totiž může ponechat i po příměří a ještě k nim přidat další. Rusko příměřím nemá moc co ztratit, protože svá vojenská plavidla kvůli ukrajinské hrozbě využívá minimálně.

Aby k takovému příměří došlo a americký prezident Donald Trump si mohl konečně připsat hmatatelný pokrok v jím vedeném vyjednávání, muselo by se ale vyřešit několik zásadních dílčích nejasností a sporů. Jednání o nich přitom, alespoň soudě z veřejných informací, zamrzlo a doprovází ho stále méně nadějná rétorika.

Výsledek v podobě příměří, které bude přijatelné pro všechny strany, se kvůli tomu zdá být ještě méně pravděpodobný, než když ho Washington koncem března oznámil.

Jak by mohla vypadat varianta dohody, která by byla výhodná i pro Ukrajinu, jsme popsali podrobně v tomto článku. Ve zkratce řečeno by se sice Ukrajině zavřelo jediné jasně vítězné bojiště, ale její vítězství by se nemuselo smazat, pokud by Rusko svá bojová plavidla ponechalo ve východních přístavech. Ruská vojenská plavidla by navíc nemohla operovat nejen v dosahu ukrajinských raket a dronů, ale ani odpalovat rakety z bezpečné vzdálenosti.

Ukrajina sice zvládá vyvážet své zemědělské exporty i bez příměří, ale zklidnění situace by jí určitě obchod usnadnilo. Obzvlášť pokud by příměří znamenalo i konec ruských útoků na ukrajinské přístavy, kde Rusko ohrožuje i zahraniční civilní lodě, což mimo jiné žene vzhůru ceny jejich pojištění (jestli toto součástí příměří být má, zatím nikdo nekomentoval).

Vedle toho by Kyjev jistě uvítal, i kdyby příměří v Černém moři mělo pomoct k tomu, že se začne dodržovat dohodnuté ukončení útoků na energetickou infrastrukturu.

Co ale chce Rusko? To už je mnohem zapeklitější otázka.

Po vojenské stránce by příměří pro Rusko znamenalo ústupek v podobě nemožnosti využívat svá plavidla k odpalování raket s dlouhým doletem na pozemní cíle. Na druhou stranu by ale mělo pominout riziko ukrajinských útoků námořními drony, a to nejen na plavidla, ale i kritickou infrastrukturu, jako je například Kerčský most.

Připomeňme, že Ukrajina nedávno zveřejnila záběry, ze kterých vyplynulo, že její speciální jednotky mohou využívat námořní drony i k útokům na pozemní cíle v týlu. Námořní drony v takovém případě mohou posloužit jen jako miniaturní „letadlové lodě“, které na palubě dopraví vzdušné drony na místo, odkud mohou na ruské cíle útočit z nečekaného úhlu a snáz se vyhnout protivzdušné obraně.

Odpalování raket z ponorek nebo lodí navíc Rusko využívalo v poslední době okrajově. Podle analýzy Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) Rusko kromě dronů nejčastěji používá rakety odpalované ze vzduchu a využití raket Kalibr (ty lze odpalovat i z lodí a ponorek) je nyní pětkrát nižší než v prvních dvou letech války.

Rusko v minulosti svou černomořskou flotilu využívalo i k podpoře pozemních operací prostřednictvím převážení zásob na Krym, či dokonce palbou z lodní artilerie, jenže vysoké ztráty plavidla postupně vytlačily dál na východ od Krymu do zabezpečených přístavů.

Upozorňujeme, že samotný tento přehled ruské Černomořské flotily není úplně kompletní. Jde spíš o její hlavní kostru, která byla dohledatelná z otevřených zdrojů, a řada menších nebo atypických plavidel (mezi nimiž rovněž docházelo ke ztrátám) v ní chybí. Britské ministerstvo obrany loni v létě odhadovalo, že Rusko ztratilo asi 25 % větších plavidel.

Jinými slovy tedy příměří v Černém moři pro Rusko po vojenské stránce nepřinese žádnou velkou ztrátu.

Pak jsou tu samozřejmě ekonomické zisky.

Příměří by samo o sobě Rusku mohlo pomoct podobně jako Ukrajině. Rusko totiž rovněž vyváží velké množství zemědělských produktů, což by záruka klidu v Černém moři mohla zjednodušit a zlevnit.

Ruský export zemědělských výrobků a hnojiv totiž sám o sobě žádným tvrdým sankcím nečelí. Moskva v této oblasti od západních států dostala hned od začátku výjimku, pro kterou se země rozhodly kvůli obavám, že by sankce mohly přispět k hladomoru v různých koutech světa.

Přestože se tedy Rusko nyní podobně jako v roce 2023 při vyjednávání obilné dohody snaží tvářit, jakože mu Západ neumožňuje vyvážet zemědělské produkty, ve skutečnosti masivně vyváží. A to dokonce i do zemí EU, které až letos odsouhlasily uvalení cel (nikoliv sankcí!) na ruské zemědělské produkty.

Rusko v roce 2022 přestalo posílat svá data o dovozu a vývozu OSN. Existují ale nezávislé odhady společností analyzujících mezinárodní obchod nebo různých think tanků, které se zakládají buď na datech o námořní dopravě od soukromých společností, nebo na agregaci dat hlášených zeměmi, kam Rusko dováží. A z těchto odhadů to vypadá, že jestli ruský export v poslední době nevzkvétá, tak přinejmenším rozhodně netrpí.

Takto například vypadá odhad ruské produkce a vývozu pšenice podle analýzy CSIS:

„Rekordní“ vývoz pšenice v sezoně 2023/2024 hlásí také Andrej Sizov, šéf společnosti SovEcon, která se specializuje na analýzu a poradenství v oblasti zemědělského obchodu v Černém moři.

Vývoz všech hlavních hnojiv Rusko v období 2021-2023 zvýšilo podle Mezinárodního institutu pro výzkum potravinové politiky (IFPRI).

CSIS k tomu dodává, že vývoz některých specifických druhů ruských hnojiv poklesl zejména v důsledku přerušení produktovodu vedoucího z ruského města Togliati do ukrajinské Oděsy, ale že nárůsty u jiných druhů hnojiv to vynahradily. Ruský vývoz hnojiv do EU mimochodem loni poskočil o 33 %.

Co tedy vlastně Rusko požaduje, když chce zrušit sankce na své zemědělské producenty a vývozce?

„Co Moskvu skutečně irituje, nejsou oficiální sankce, ale to, že jsou ruští vývozci vnímáni jako toxičtí. Přestože mají ze sankcí výjimku, západní společnosti s nimi nechtějí dělat byznys,“ zní odpověď na tuto otázku od Alexandry Prokopenkové, bývalé ekonomky Centrální banky Ruské federace a nyní analytičky amerického think tanku Carnegie Endowment for International Peace (CEIP). Konkrétně to podle ní pro Rusko znamená vyšší náklady za dopravu, protože ne všechny přístavy ruské lodě přijímají, a také problémy se zajištěním pojištění pro ruské lodě.

„Jinými slovy je nyní z praktického pohledu pro Moskvu o hodně důležitější zbavit se restrikcí v oblasti přístupu do západní finanční infrastruktury, tedy pojištění, logistiky a platebních systémů,“ dodala k tomu Prokopenková s tím, že absolutně nejdůležitějším požadavkem z ruské strany nepochybně je připojení banky Rosselkhozbank do platebního systému SWIFT.

Důsledky takového kroku by nicméně byly širší, než jak to Rusko rámcuje. Moskva by díky zrušení sankcí na Rosselkhozbank dostala přístup k řadě jiných operací, které nejsou spojené jen se zemědělským obchodem, a šlo by o velký ústupek Rusku nejen od USA či Ukrajiny, ale celého Západu.

„Rusko potřebuje mít nějakou velkou státem vlastněnou banku mimo perimetr sankcí, protože to obecně pomůže snížit rizika a ceny dovozu, usnadní vývoz a zjednoduší pohyb kapitálu,“ řekl k tomu pro Kyiv Independent Alexander Kolyandr, finanční analytik z think tanku Centrum pro analýzu evropské politiky (CEPA). Ukrajinské médium k tomu dodalo, že banka Rosselkhozbank se Rusku hodí do jeho narativu se zemědělským sektorem, ale ve skutečnosti jde o státem vlastněnou velkou banku, která není nijak limitovaná na zemědělství a může být využita k obcházení dalších sankcí či praní peněz.

Moskva tedy svým způsobem „maskuje“ velký ústupek za dílčí požadavek.

Navíc ale zároveň žádá něco, co USA nemohou samy za sebe zaručit, ani kdyby sebevíc chtěly. Washington totiž sice jistě může zkusit použít své páky, aby připojení banky do systému SWIFT podpořil, ale udělat to nemůže, protože SWIFT spadá pod jurisdikci Belgie a krok by si vyžadoval souhlas zemí EU.

Pravděpodobnost, že se něco takového stane, tak není zrovna vysoká. Rusko si toho musí být vědomo, což vyvolává pochybnosti, jestli svůj požadavek myslí vážně. Není sice pochyb, že by si přístup do systému SWIFT přálo, ale jestli skutečně věří, že se mu to může povést výměnou za to, že ponechá svou flotilu v přístavu, kam už ji beztak zahnali Ukrajinci, je na pováženou.

Rusko se tedy buď snaží o získání obrovského ústupku celého Západu, nebo hraje hru, v jejímž rámci se tváří, že není proti příměří, ale zároveň nastavuje přemrštěné požadavky, jejichž splnění ani neočekává. Jinými slovy je možné, že jediné, co od příměří v Černém moři Rusko chce, je čas. Čas, během kterého může vypadat, že se snaží o mír, zatímco dál útočí na Ukrajinu.

„Rusko nechce jít proti Trumpovi otevřeně. Diplomaticky by bylo pošetilé říct, že příměří nechtějí, takže se přetvařují, zatímco věří, že na bojišti pořád mají co získat,“ popsal tuto možnou variantu britský historik Phillips O´Brien ze skotské University of St Andrews.

Této variantě ostatně nasvědčují i výroky představitelů Kremlu z poslední doby, kteří se znovu vrací k poukazování na nutnost ze všeho nejdřív řešit „kořeny konfliktu“. Mezi ty přitom Rusko řadí de facto existenci Ukrajiny jako státu s demokraticky zvolenou vládou a vlastní armádou a mimo jiné dokonce i rozšíření NATO o některé východoevropské země.

„Putin myšlenku příměří samozřejmě podporuje, ale před tím je potřeba vyřešit celou řadu otázek. Tyto otázky visí ve vzduchu a nikdo na ně zatím neodpověděl,“ řekl tento týden mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov a jmenovitě kritizoval nulový pokrok v otázce „nekontrolovatelnosti kyjevského režimu“. O týden dříve pak potřebu řešit „hlavní příčiny“ konfliktu a stížnost, že příměří je neřeší, ventiloval náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov.

Cesta k příměří se tak zdá být ještě komplikovanější než před pár týdny.

Trump Moskvu a Putina zčásti i kvůli neochotě posunout se v jednání o příměří v poslední době opakovaně zkritizoval a pohrozil dalšími sankcemi. K žádnému konkrétnímu kroku, který by měl pat řešit, se zatím neodhodlal. Jeho administrativa do Moskvy vzkázala, že Putin se bude muset jasně vyjádřit, jestli jednání o míru myslí vážně, jinak Washington přehodnotí svou pozici.

Kyjev se mezitím brání a vyčkává. Ze své pozice v rámci jednání nicméně těží, protože i kdyby k příměří v Černém moři nedošlo, Kyjev svým souhlasem alespoň mohl nahnat „plusové body“ u Trumpa, a tím i zvýšit šance na pokračování americké podpory.

„Příměří Kyjevu umožňuje ukázat, že udělal významné ústupky. To je projev dobré vůle a chytrý způsob, jak potěšit amerického prezidenta, pro kterého je důležité, aby mohl oznámit, že udělal v jednání pokrok,“ napsal k tomu například expert na mezinárodní bezpečnost z Lancaster University Basil Germond.

Podle některých komentátorů je možné, že Zelenskyj v příměří v Černém moři ve skutečnosti od začátku nevěří a je si vědom, že vylepšení pozice Ukrajiny ve vztahu k USA je tím jediným, co z jednání může získat.

„Zelenskyj už několikrát zopakoval, že Rusům nevěří. Že s žádným plnohodnotným příměřím souhlasit nebudou, protože oni válku neplánují ukončit. Zdá se, že Volodomyr Zelenskyj o tom nedokázal přesvědčit Donalda Trumpa a jeho tým. A teď jednoduše čeká, až si na to americký lídr přijde sám,“ rozvedla tuto myšlenku ruskojazyčná verze BBC.