Kreml potichu smetl původní cíle války. Invaze ale odhalila jeho slabiny

„Přijal jsem rozhodnutí provést speciální vojenskou operaci. Jejím cílem je chránit lidi, kteří byli osm let vystaveni šikaně a genocidě ze strany kyjevského režimu. Budeme usilovat o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny.“ Těmito slovy Vladimir Putin před třemi lety rozpoutal největší ozbrojený konflikt v Evropě od druhé světové války. A ještě ani neměl odvahu ho nazvat pravým jménem, tedy válkou.

Britský think tank RUSI přiblížil, že Putin očekával ovládnutí Ukrajiny do deseti dnů. Záměr rychlé akce mu ale nevyšel. Ani nesrovnatelně vyšší zbrojní kapacity Ruska oproti Ukrajině, ani vyšší lidský kapitál nepomohly.

Několik zakopnutí, špatné plánování i neschopnost odhadnout protistranu způsobily, že konflikt vstupuje už do svého čtvrtého roku. Válka změnila i podobu Ruska, z něhož zmizely zbylé výrazné kritické hlasy.

Ruský režim v současnosti prodává jako velký úspěch takřka zisk každé vesnice. Na frontě se mu sice teď daří víc než Ukrajincům, ale pořád postupuje tempem, kterým by mu dosažení cílů trvalo léta. Potvrzení nezákonné anexe čtyř ukrajinských oblastí, jež ani nekontroluje, ale stojí navrchu ruských požadavků pro uzavření míru.

Zdaleka přitom nejde o cíle, které lemovaly zahájení invaze, kdy Putin mluvil o demilitarizaci celé Ukrajiny. Přizpůsobení se situaci, již mnozí analytici považují za debakl pro Rusko, a dokonce umění z ní něco vytěžit hrají v Putinově politice zásadní roli.

Moskva jen málo mluví o prohrané bitvě o Kyjev. Přesto její průběh i to, jak se k ní Putin poté postavil, vypovídá řadu věcí o ruském prostředí.

Ruská letadla a rakety 24. února 2022 při zahájení invaze zasáhly řadu cílů po celé Ukrajině a úspěšně narušily ukrajinské velení a řízení. Ukrajinská armáda nicméně díky varováním západních služeb před útokem úspěšně rozptýlila munici, letadla a protivzdušnou obranu, takže velká část z nich zůstala prvními útoky nedotčená.

Brzy poté ruské pozemní síly začaly pronikat na ukrajinské území. Nejúspěšnější útoky přišly na jihu, kde mělo Rusko vzdušnou převahu a nečelilo téměř žádnému ukrajinskému dělostřelectvu. Úspěch zaznamenaly také na Donbasu, kde ruské síly zadržely většinu ukrajinské armády a zabránily jejímu přemístění.

Ale na severovýchodě se ukázaly ruské slabiny.

Plánovaný úder na Kyjev velmi rychle dospěl ke svému konci. Ruské síly zastavily před městem, kvůli špatnému plánování měly kritický nedostatek zásob. Kolony obrněných vozidel a nákladních aut nebyly dostatečně chráněné před ukrajinské útoky, což vedlo k narušení logistiky a zpomalení postupu.

Ruské armádě také chyběla dostatečná síla k obsazení ukrajinské metropole s téměř třemi miliony obyvatel.

Také počáteční útoky na města Sumy a Charkov skončily těžkými ztrátami pro Rusko, což nakonec donutilo okupanty města obejít. A v Hostomelu u Kyjeva se zásadní část ruského plánu katastrofálně pokazila, když se útočná vojska dostala pod trvalou ukrajinskou dělostřeleckou palbu a nakonec musela ustoupit.

Dodnes se o bitvě o Hostomel mluví jako o jedné z nejdůležitějších této války. Rusům by její vítězství otevřelo snadnější cestu přímo do Kyjeva a snadněji by tak mohli docílit Kremlem kýženého sesazení vlády ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.

Následně se tedy tématem stala funkčnost ruských sil. V letech předtím přitom ruská armáda pod vedením Vladimira Putina prošla velkou proměnou.

Když se v roce 2000 Putin dostal k moci, armáda a její nejvyšší představitelé měli značný vliv na zahraniční a obrannou politiku, včetně vojenské reformy. Ruský prezident ale usiloval o to dostat všechny vojenské a bezpečnostní síly pevně pod svou kontrolu.

Všechny kritické hlasy postupně vymizely, což dle vojenského analytika Zoltana Baranyho vedlo k oslabení struktur bezpečnostních složek.

„Ruská armáda je typickým odrazem státu, který ji vytvořil: autokratická, posedlá bezpečností a překypující hypercentralizovaným rozhodováním, nefunkčními vztahy mezi civilními a vojenskými orgány, neefektivitou, korupcí a brutalitou,“ popsal v analýze pro akademický časopis Journal of Democracy.

Narušený systém pak vedl k oslabení ve všech oblastech, což se projevilo i v prvních dnech invaze.

Když se Rusku nepodařilo zmocnit se na severu Ukrajiny větších území, natož je udržet, Kreml nechal propustit několik vysokých vojenských úředníků. Špatná komunikace velení a neustálé přeskupování sil se ale pak propsaly i v přizpůsobivosti armády.

Později svou roli hrál i nedostatek mužů, opět daný neočekávanou délkou války. Dodnes se to projevuje neustálými obavami z nové mobilizace v Rusku i snahou úřadů nabízet mužům, kteří se nechají naverbovat, na ruské poměry vysoké odměny.

Dlouho se ovšem zdálo, že na vyšších úrovních Kreml neplánuje žádné změny. Za tvář armády dlouhodobě platil ministr obrany Sergej Šojgu, blízký spojenec ruského diktátora. I přes opakovanou kritiku zevnitř režimu, z nichž nejvýraznější byla vzpoura vagnerovců v červnu 2023, na jeho stažení dlouho nedošlo.

Ruský diktátor totiž umí dobře lavírovat mezi tím, kdy si má své spojence držet blízko a kdy už je třeba se jich taktně zbavit. A právě tak to udělal i s někdejším ministrem obrany, kterého až loni na jaře, více než dva roky od začátku války, nahradil ekonomem Andrejem Bělousovem.

Analytici tehdy volbu spojovali s odhodláním Putina vést dlouhou válku, jež může být pro zemi finančně náročná.

Dlouho také trvalo, než si Kreml uvědomil, že mylně odhadl délku trvání celé války. V plánech se zřejmě s dlouhou ofenzivou vůbec nepočítalo, jak se shodují i analytici think tanku Atlantic Council.

„Kremlu trvalo měsíce a měsíce, než to začal opožděně považovat za rozsáhlou konvenční válku, kterou je, spíše než za rychlou operaci k ‚denacifikaci‘ Ukrajiny,“ poznamenal pro časopis Time Mason Clark, hlavní analytik Institutu pro studium války (ISW).

Nenaplnily se předpovědi ruských zpravodajských služeb o rychlém kolapsu ukrajinské armády. Naopak nečekané dovednosti bránících se vojáků vedly ke katastrofickým ruským ztrátám.

„Kreml věřil své vlastní propagandě,“ poznamenal Clark. „Myslel si, že ho ukrajinské obyvatelstvo přivítá jako osvoboditele a že se ukrajinská armáda zhroutí.“

Snahy dostat ukrajinské obyvatelstvo na svou stranu Kreml nevzdává. Na okupovaných územích uspořádal pseudoreferenda a mění si je k obrazu svému. Opakovaně se snaží narušit i politickou stabilitu země, když prohlašuje prezidenta Volodymyra Zelenského za nelegitimního zástupce země, zejména proto, že se na Ukrajině loni nekonaly plánované prezidentské volby. Tamní zákony nicméně neumožňují, aby hlasování v době války proběhlo. Prodlužují v takovém případě mandát hlavy státu.

Na ruku Kremlu v tomto ohledu jde v posledních dnech i americký prezident Donald Trump, který označil ukrajinského prezidenta za diktátora a volá po konání voleb v napadené zemi.

Moskva se ovšem nepřepočítala jen u ukrajinské strany, neodhadla ani jednotnou reakci Západu, která v prvních měsících války přišla.

Rusko očekávalo reakci podobnou té, jež následovala po nezákonné anexi ukrajinského Krymu v roce 2014, kdy Spojené státy a Evropská unie nepřišly s žádným větším odporem. Tentokrát ale země NATO poslaly napadené zemi zbraně, munici a vojenské vybavení spolu s miliardovou pomocí. Ostře odsoudily ruskou agresi a uvalily na Moskvu sankce.

Jednota západních zemí představovala pro Kreml jeden z největších trnů v oku, opakovaně varoval státy, že pokud pošlou větší pomoc, budou čelit následkům.

Teď se ale Kreml s radostí dívá na propast mezi Evropou a Spojenými státy, která vzniká v souvislosti s americkou snahou zahájit mírové rozhovory o Ukrajině. Zatím ovšem bez Ukrajiny a bez Evropy.

„Kreml si bral do ruky popcorn a sledoval to, jak se spor mezi Evropany a Američany postupně zvětšuje. Je vidět, že skutečně nejsou ani zdaleka na společné lodi, co se týká nějakého udržitelného míru na Ukrajině. (Mnichovské bezpečnostní) konferenci předcházela celá řada třaskavých prohlášení, která ukázala na fakt, že Evropa nebyla spravena s motivací nebo rétorikou Spojených států k těmto jednáním,“ řekl už dříve pro Seznam Zprávy analytik Asociace pro mezinárodní otázky Pavel Havlíček.