Kreml nemusí soudce dirigovat, sami vycítí požadovaný rozsudek, říká právník

Ruský soud tento týden poslal na 25 let do vězení opozičního politika a publicistu Vladimira Kara-Murzu. Podle justice se dopustil vlastizrady tím, že ve třech veřejných vystoupeních v zahraničí kritizoval ruskou vládu.

Vysoký trest je dalším z řady kroků, kterými se režim Vladimira Putina snaží potlačit politickou opozici, občanskou společnost a nyní i zahraniční novináře. Obvinění ze špionáže čelí zpravodaj amerického deníku Wall Street Journal Evan Gershkovich, jehož ruské úřady zadržely na konci března při reportážní cestě do Jekatěrinburgu.

Už od roku 2020 je za mřížemi ruský novinář Ivan Safronov, který loni dostal 22letý trest za údajné vynášení tajných informací české rozvědce. Seznam Zprávy hovořily s jeho bývalým advokátem Ivanem Pavlovem, který patří mezi nejznámější právníky hájící ruské politické vězně a který kvůli své práci nakonec musel Rusko opustit.

Moskevský soud odsoudil opozičního aktivistu Vladimira Kara-Murzu k vysokému trestu. Před soudem v Moskvě vystoupil také americký novinář Evan Gershkovich, který čelí obvinění ze špionáže. Jak důležité tyto případy jsou? Co nám říkají o tom, kam se v současnosti Rusko ubírá?

Nehledě na to, že oba případy se zdají být podobné – v prvním jde o špionáž, ve druhém o vlastizradu, která se špionáži podobá. Jsou to různé vzkazy určené různým publikům, které veřejnosti posílá ruská státní moc. Připomenu ještě proces s novinářem Ivanem Safronovem, který začal v roce 2020. Loni skončil strašným verdiktem, Safronov dostal trest odnětí svobody ve výši 22 let.

I tento proces byl jistým vzkazem, který poslala ruská vláda ruským novinářům, kteří žili a pracovali ve své zemi, v Rusku. A tento vzkaz zarezonoval velmi jasně. V roce 2021 a na začátku roku 2022 byla většina nezávislých novinářů donucena opustit Rusko a pracovat ze zahraničí. Režim udělal všechno pro to, aby je z vlasti vyhnal.

Případ Evana Gershkoviche je také takovým vzkazem, ale pro zahraniční novináře. Pokud až dosud existovalo v případě zahraničních novinářů něco jako neoficiální imunita, teď už to neplatí. Zahraniční novináři, a zvlášť ti akreditovaní ruským ministerstvem zahraničních věcí, dosud fungovali na základě jakési tiché dohody, jejíž součástí bylo, že je režim nechá na pokoji.

Samozřejmě že je všechny sleduje – ostatně zahraniční novináře u nás příslušné orgány, tím myslím Federální službu bezpečnosti, sledují už od sovětských dob. Tehdy se odehrálo i pár případů, kdy si režim vzal zahraniční novináře jako rukojmí. Nicméně v současné době to všichni vnímali tak, že se úřady snažily novináře nechat více méně být.

To se teď změnilo. I z Evana Gershkoviche je rukojmí. Souhlasím s tím, že jeho případ je naprosto nelegální, překračuje hranice zákona. Je to signál vyslaný zahraničním žurnalistům, které byl režim do jistého okamžiku ochotný strpět, jak se říká, u sebe na dvorku. Jenže tenhle pohár trpělivosti rychle přetekl, protože v Rusku má monopol na pravdu a interpretaci informací jediná instituce – stát. To, co se stalo Evanu Gershkovichovi, je jasný signál zahraničním novinářům, aby si sbalili kufry a odjeli.

A když se podíváme na to, co se stalo s Vladimirem Kara-Murzou – je to první případ, kdy ruská justice udělila tak tvrdý trest, 25 let, což je dokonce nejvyšší možný trest. Jaký vzkaz vysílá ruský režim tímto krokem?

Případ Vladimira Kara-Murzy je také bezprecedentní. Je to vůbec maximální délka trestu, jakou v Rusku člověk odsouzený za trestný čin může dostat. Musí pro to být skutečně zásadní přitěžující okolnosti. S nadsázkou řečeno, museli by vás přistihnout s rukama po lokty v krvi, abyste takový trest dostali. Udělit víc než 25 let ruský trestní řád vůbec neumožňuje.

To, že Vladimir Kara-Murza takový trest dostal, svědčí o emocionální investici ze strany režimu. Státní moc se prostě utrhla z řetězu. Se zákonem, s právem, právní vědou nebo právním přístupem to nemá nic společného. Je to znamení toho, že režim teď považuje své vlastní občany - ty, kteří jsou politicky aktivní a smýšlejí jinak - za nepřátele, ne za obviněné, kteří mají odpovídající práva, ke kterým by soud měl přistupovat spravedlivě a udělit jim adekvátní trest.

Kdyby se režim jen trochu držel na uzdě, dokázal se zbavit emocí a udělil trest třeba ve výši třiadvaceti let, dal by najevo, že se ještě dokáže kontrolovat. Ale 25 let, to je prostě jasný signál, že už se neovládá. Ve chvíli, kdy před nimi stane opozičník, člověk jiného smýšlení, který dokáže mluvit pravdu, je to v jejich očích okamžitý nepřítel. Ještě ze sovětských dob existuje termín nepřítel národa. Ale tak to dnes není, dnes jde o nepřítele režimu. Protože i když by si to režim moc přál, dnes už se s lidem spojovat nemůže.

Je zřejmé, že vysoké tresty, které ruské soudy udělují, jsou nepřiměřené i s ohledem na to, že režim prostě nevydrží celé čtvrtstoletí. Samozřejmě můžete namítnout, že jsem optimista, ale stále věřím ve společenský vývoj, v to, že se lidé s postupem času stávají lepšími, nebo přinejmenším lépe chápou to, co se kolem nich děje. Proto jsem přesvědčený, že režim tak dlouho nevydrží. Možná nevydrží ani deset let.

Musíme doufat, že to všechno brzy skončí, že všechny soudní procesy budou okamžitě přezkoumány a lidé, kteří jsou bohužel nyní ve vězení, budou propuštěni na svobodu. Úkolem nás všech, kdo jsme byli donuceni Rusko opustit, bude tomu napomoct. Nemáme v úmyslu se tu přeškolovat na taxikáře a obsazovat něčí pracovní místa. Naše cílová skupina stále zůstává v Rusku. Pokračujeme v práci, jejímž smyslem a cílem je přiblížit moment, kdy naši kolegové a přátelé, kteří jsou teď za mřížemi, budou propuštěni.

Jako právník a advokát sledujete dlouhodobě, jak vypadá ruský soudní systém, ruská justice. Existuje dnes v Rusku rozdíl mezi tím, co chce režim a jak rozhoduje soudní systém? Je v ruském kontextu možné hovořit o nezávislé justici?

Víte, pracuji jako advokát od roku 1994, sleduji justiční systém víc než 25 let. A můžu docela jistě říct, že v Rusku byly časy – bylo to na konci 90. let – kdy jsme měli naději. Byla založena na tom, co jsme viděli v soudních síních. Soudy tehdy vynášely rozhodnutí, která by se na tu dobu dala nazvat dokonce revolučními. A my advokáti jsme byli hrdí na to, co všechno se nám povedlo dokázat. Ale od roku 2005 začal Putin soudní systém čistit. Bylo to zhruba v době, kdy nastoupil druhé funkční období.

Začal měnit obsazení soudů?

Ano. Začal na soudy dosazovat nové lidi. Přivedl je tam místo zkušených soudců, kteří se rekrutovali z řad advokátů, bývalých státních zástupců nebo vyšetřovatelů – vesměs šlo o lidi s nějakou životní zkušeností a také pocitem vlastní důstojnosti, měli i jistou míru nezávislosti. Sice nebyla stoprocentní, tak jak bychom si bývali přáli, ale stačilo to na to, aby se nám, advokátům, občas podařilo něčeho dosáhnout.

Od roku 2005 ale soudní soustavu začal plnit příliv různých asistentů, soudních úředníků, zapisovatelů – lidí, kteří sice pracovali v justici, ale na místech poslušných pomocníků. Jde o extrémně disciplinované pracovníky, kteří reagují na signál ještě předtím, než zazní. A tihle poslušní pracovníci samozřejmě na soudech úplně změnili atmosféru.

Znamená to, že soudci fungují na povel?

Dřív existovalo něco, čemu se říkalo „telefonické právo“. Někdo, kdo měl blízko ke státní moci, vzal do ruky sluchátko, zavolal na soud a řekl, jaký verdikt by měl padnout. Tohle telefonické právo v Rusku prakticky zmizelo. Protože když dostane současný soudce - někdejší asistent – na stůl případ, už dopředu ví, jaký verdikt by měl vynést. Cítí to v kostech, v konečcích prstů. Celým povrchem kůže a všemi buňkami ví, co dělat.

A pokud neví, nemá ve své funkci co pohledávat. Jsou to lidé, kteří prošli takovým typem vzdělání, které jim vštípilo, že mají dělat pouze rozhodnutí, jaká se od nich čekají. Velmi dobře vnímají signál, který se šíří každý den veřejným prostorem a přichází z televizních obrazovek. Jsou naladění na politiku, která se často může i měnit, ale mění se vždy jen jedním směrem. Tohle všechno vedlo k tomu, že se naše soudy proměnily v tribunály.

A jak v takových podmínkách advokáti vůbec mohou pracovat? V jednom nedávném rozhovoru jste připomínal zajímavá data, že v trestních případech v Rusku končí verdikty osvobozujícím rozsudkem ani ne v půl procentu případů, bylo to ještě méně, v řádu desetin…

Ano, bylo to 0,17 procenta. Mimochodem to potvrzuje statistika, kterou v úterý zveřejnil ruský Nejvyšší soud.

A nepozbývá advokátská činnost za takových podmínek úplně smyslu?

Uvedu příklad. Nemá smysl srovnávat Rusko se Spojenými státy, Velkou Británií nebo třeba s Českem. Zůstaňme u srovnání s těmi zeměmi, které vyšly ze stejného sovětského hnízda, s bratrskými republikami Kazachstán a Gruzie.

V Gruzii je osvobozujících verdiktů osm procent, v Kazachstánu je to pět procent. A v Rusku je to 17 setin procenta! To je méně než statistická chyba. Mohl bych tu jmenovat i konkrétní druhy trestných činů. Z toho by už definitivně vyplývalo, že žádní advokáti opravdu dnes v Rusku nejsou potřeba, protože stejně nemají šanci.

A jak jste za takových podmínek chystal obhajobu a argumenty, na kterých jste stavěl?

Mířím k tomu, že advokáti musí pokračovat ve své práci i za takových podmínek. Vysvětlím, proč to osobně považuju za svoji povinnost. Advokátní práci děláme ne nutně pro současnost, ale pro budoucnost klientů. Nepopírám, že se advokátní praxe v Rusku proměnila svým způsobem v paliativní péči. Ale ta je přece také důležitá. Někdo musí stát při člověku, který se dostal do křížku s tím obrovským kolosem.

Často jsem obhajoval lidi obviněné z vlastizrady, špionáže. V takových případech skutečně obviněného od okolního světa izolují. Advokát je často jediný člověk, se kterým je dotyčný ve spojení a který stojí na jeho straně, proto je ta „paliativní péče“ důležitá.

Ale jsou tu i jiné věci. Nesmírně obdivuju kolegy, kteří dál pracují v Rusku a čestně plní své profesní povinnosti. Jejich práce je zásadní i proto, že jednou – a doufám, že to bude brzy – budou všechny soudní procesy přezkoumány a lidé se budou ptát, co se přesně dělo a jak obhájci postupovali. Hájili obžalovaného? S jakými argumenty na jeho obhajobu přišli? A pokud nepřišli, je tedy možné, že byl dotyčný skutečně vinen?

Protože ani dnes samozřejmě nemůžeme říct, že by všichni lidé odsouzení za trestný čin byli za mřížemi kvůli politicky motivovaným obviněním. I proto je zásadní, aby advokáti zanechávali stopy, které pak budou důležité v historickém kontextu. Jednou přijde rehabilitace, a i když půjde o masovou věc, budou tu lidé, kteří budou listovat spisy a hledat, jestli u soudu padly rozumné argumenty. A pokud ano, takové procesy se budou znovu prověřovat. Takže to je další důvod, proč v práci pokračovat.

A je tu ještě jeden. Stává se totiž, že se náhle otevře příležitost. I mně se to v praxi přihodilo: máte pocit, že je vše beznadějné, stojíte před betonovou zdí, kterou neprorazíte. Ale najednou přijde příležitost! A pokud jste připravení a na svém místě, můžete ji využít a na poslední chvíli vyrvat oběť z obrových pařátů. Takové případy se stávají, sice méně často než dřív, ale stávají.

V minulosti jsme my advokáti využívali jak právní přístup – tedy zákony, u nichž víme, jak je použít a jaká praxe je provází – tak ale i další faktory, které umožňují právu v Rusku fungovat. Jedním je transparentnost – právo funguje lépe, pokud má veřejnost přístup k informacím o tom, jak je uplatňováno.

Ale ani to samo o sobě nemusí stačit. Někdy je potřeba uchýlit se například k ironii. Pokud máte možnost ukázat brutální postup státu vůči klientovi, kterého obhajujete, v pravých barvách – a odhalit tak hloupost a absurditu kroků režimu – musíte to udělat. Režim někdy ustoupí, protože ze všeho nejvíc nechce vypadat hloupě. Král se nechce ukázat nahý. Takže pokud dokážete veřejnosti otevřít oči a tu nahotu odhalit, státní moc může povolit sevření a oběť je na svobodě.

Vy sám jste byl nakonec také obviněn v souvislosti s vaší advokátskou činností. Byl to důvod, proč jste nakonec Rusko úplně opustil? A jak se to stalo?

Formálně to bylo spojeno s případem Ivana Safronova. Ale vyložil jsem si to tak, že jsem byl „oceněn za celkové zásluhy“ ve všech případech. U Safronova jsem si nepočínal jinak než v jiných soudních procesech. Rozhodně jsem neprozradil státní tajemství, ostatně mi žádné ani neukázali. Vysvětloval jsem ale novinářům a veřejnosti, tak jako to dělám vždy, z čeho jsou mí klienti obviněni. V případu Ivana Safronova se to úřadům najednou nelíbilo.

U starších případů jsem zveřejňoval všechny procesní dokumenty a ilustroval tak absurditu obvinění. V případě Safronova jsem udělal totéž, možná dokonce i méně, popsal jsem novinářům, z čeho je jejich kolega obviněn. To ale stačilo úřadům k tomu, aby mě obvinily ze zveřejňování tajných informací z vyšetřování.

Nejdřív mě to hodně zarazilo, byl to zjevný nesmysl. Pak jsem ale vyrozuměl, že obvinění vůči mně inicioval osobně ředitel Federální služby bezpečnosti, který se obrátil s hlášením přímo na Alexandra Bastrykina, šéfa nejvyššího vyšetřovacího orgánu v zemi, Vyšetřovacího výboru Ruské federace. Vysoká šarže – armádní generál Bortnikov – se obrátil na další vysokou šarži – generála justice Bastrykina –, aby zahájili řízení s nějakým právníkem, přičemž šlo o tak drobný přestupek, že za něj není dokonce ani trest odnětí svobody, jen pokuta.

Nakonec omezili má profesní práva. Soud mi zakázal používat internet a veškeré komunikační prostředky, nesměl jsem mluvit se svými kolegy, s klienty ani s tiskem. Režim udělal všechno pro to, abych nemohl vykonávat svoji práci. A já pochopil, co mi tím chtěli říct. Šlo o signál, kterým mi naznačovali, abych odešel.

Tohle vše se odehrálo v dubnu roku 2021. Jestli si vzpomínáte, tehdy začalo Rusko opouštět i hodně novinářů. V souladu s novými zákony někoho prohlásili za takzvaného zahraničního agenta, některé redakce byly označeny za nežádoucí organizace. Mnoha novinářům hrozilo trestní stíhání, proto raději ze země odjeli.

Všechno to začalo dávat smysl ve chvíli, kdy začala válka. Tehdy jsme pochopili, co se dělo. Putin vyčistil informační pole a vytvořil v zemi sterilní informační podmínky, aby nikdo nemohl překazit překvapení, které nám uchystal na 24. února loňského roku.

Ivan Safronov byl odsouzen na 22 roků vězení. Před soudem stál kvůli údajné spolupráci s českou rozvědkou, což on sám popíral. Co o té údajné spolupráci během procesu vyšlo najevo? Zaznělo něco konkrétního a přesvědčivého?

U soudu zaznělo jméno Čecha Martina Laryše, který nějakou dobu pracoval jako novinář v Moskvě. Byl oficiálně akreditován u ruského ministerstva zahraničí. Přímo jsme se na to ministerských úředníků ptali. Oni informaci potvrdili s tím, že Laryš nikdy neporušil žádná pravidla, která se k výkonu jeho profese v Rusku vážou. Akreditace ho také nikdo nezbavil ani nebyla anulována. Z toho vyplývá, že si na něj v době jeho pobytu v Moskvě nikdo nestěžoval.

Ivan Safronov se s Laryšem seznámil skrze práci, postupně se spřátelili, byli si vzájemně na svatbě, jezdili na společné dovolené. Jistě si v té době vyměňovali i informace, které se týkaly jejich profese – typu, co se děje, kdy a kde. V jejich korespondenci vyšetřovatelé odhalili státní tajemství, přivedli si na pomoc dokonce síly z generálního štábu ruských ozbrojených sil.

A pak vyšlo najevo, že všechny tyto informace je možné najít v otevřených zdrojích. U soudu na to poukazovali advokáti, ke stejnému závěru došli i investigativní reportéři ruské nezávislé platformy Projekt, kterým se povedlo dohledat v otevřených zdrojích všechny informace označené vyšetřovateli za státní tajemství. Tento novinářský materiál byl předložen jako ilustrace toho, co ruské úřady považují za tajemství. Soud ho ale zcela ignoroval. Stejně se choval i v jiných případech, kdy se nám podařilo přistihnout procesní oponenty při nepravostech.

Když nyní sledujete případ amerického novináře Evana Gershkoviche, který také čelí obvinění ze špionáže, vidíte tam nějakou paralelu s tím, jak ruské úřady naložily s Ivanem Safronovem?

Oba případy se podobají samozřejmě už jen tím, že v nich jde o novináře. O případu Evana Gershkoviche toho moc nevíme, v médiích se o podstatě případu příliš nemluví. Jeho obhájci jsou si vědomí toho, jak jsem dopadl já, a jsou zdrženlivější, což jim nikdo nemůže vyčítat. Samozřejmě jim dali podepsat všemožné dokumenty o mlčenlivosti a tak dále, takže zavládlo naprosté ticho.

Zatím není zcela jasné ani to, z čeho vlastně Evana Gershkoviche obviňují. Doufejme, že do médií nakonec nějaké informace proniknou. Osobně mám za to, že alespoň nějaká svědectví by veřejnost měla mít k dispozici, protože jsou to významné případy, které se nemohou odehrát v úplném utajení a mimo jakoukoliv veřejnou kontrolu.

Chápu, že není přípustné odhalit státní tajemství, nicméně na lavici obžalovaných sedí novinář obviněný ze shromažďování informací – tedy z činnosti, kterou má v přímém popisu práce. Žalobcům tedy musí být jasné, že budou čelit otázkám, zda obvinění není účelové. Tím spíš, že tu je ještě čerstvý případ Ivana Safronova, kde se obhájcům i novinářům podařilo prokázat, že v korespondenci, kterou žalobci předložili, žádné státní tajemství nebylo.

To samozřejmě otevírá zásadní otázky i ohledně obvinění Evana Gershkoviche. Osobně mám za to, že je rukojmím, kterého se ruská státní moc zmocnila hlavně proto, aby ho pak mohla využít při potenciální výměně vězňů. Víme, že Kreml má zájem na tom, aby se několik pro něj důležitých lidí povedlo dostat na svobodu. Evan je v tom ohledu cenným aktivem, které bude možné směnit hned za několik agentů zadržených na Západě.

Co podle vás rozhodne o dalším osudu politických vězňů, zavřených novinářů a dalších lidí nepohodlných ruskému režimu? Kdy se dostanou na svobodu?

Jsou lidé jako Alexej Navalnyj nebo Ilja Jašin, kteří šli do vězení při plném vědomí toho, co to pro ně bude znamenat. Mohli zůstat na svobodě, mohli uprchnout. Zvolili si ale tuto cestu, protože jsou to politici a opustit Rusko by pro ně znamenalo zradit své politické přesvědčení i voliče – byť to samozřejmě vzhledem k situaci v zemi může znít naivně. Nicméně jde o to, že si svůj osud vybrali vědomě.

A pak jsou tu aktivisté, kteří podle mě nemají ve vězení co dělat. A pokud mají šanci odjet a pokračovat v práci ze zahraničí, pak by to měli udělat, i když to samozřejmě není lehké rozhodnutí. Jestli jste aktivistou – ne politikem, to zdůrazňuji – a vidíte, že se svou prací přibližujete na hranu toho, kdy vás mohou zavřít, a vyberete si vězení, pak se z vás stává přítěž. Samozřejmě že vám vyrazíme na pomoc a budeme vás hájit, ale bude nás to stát zbytečné síly. Vy budete za mřížemi a nebudete pracovat ve chvíli, kdy je potřeba, aby každý přiložil ruku k dílu.

Můj názor je takový, že je třeba v Rusku zůstat a usilovně pracovat, dokud to je možné a cítíte, že je to bezpečné. Ve chvíli, kdy se to zlomí, odjeďte a pracujte ze zahraničí. Přispějte k tomu, abychom za prvé co nejdřív zastavili tu strašlivou válku, a za druhé, jak říká jeden z lídrů opozice, abychom začali budovat budoucí skvělé Rusko.

Já jsem Rus, žádné jiné státní občanství nemám. Byl jsem donucen svou vlast opustit, což jsem udělal – s jednosměrnou letenkou. Stejně tak se jednou do Ruska s jednosměrnou letenkou vrátím, až bude možné tam znovu pracovat. Věřím, že ještě všechno není ztraceno. Samozřejmě, že po všem, co se stalo, se Rusko jako stát bude muset v očích mezinárodního společenství rehabilitovat. Úkolem nás všech, kdo jsme v zahraničí, je nás k tomu dni přibližovat. Není to lehké, emigrace není žádná turistika, ale musíme v práci pokračovat, i když je to teď trochu složitější. Uchovávám si naději, že Rusko před sebou ještě má budoucnost.