Článek
Přestože celý dosavadní proces vyjednávání o míru na Ukrajině obecně nemá nouzi o intenzivní momenty a zvraty, poslední dny byly i na tyto poměry vskutku třeskuté.
Ještě minulý týden to vypadalo, že americký prezident Donald Trump by mohl při schůzce s ukrajinským lídrem Volodymyrem Zelenským potvrdit, že se nakonec při vyjednávání o míru přiklání víc na jeho stranu, podpoří tlak na Rusko a možná Ukrajině dokonce pošle i nějaké zbraně.
Napovídaly tomu jeho dřívější výroky například o možné porážce Ruska nebo zmínky o možnosti dodat Ukrajině mocné rakety Tomahawk.
Dopadlo to ale naopak a jednání bylo podle všeho pro Zelenského spíš studenou sprchou. Naděje, že Bílý dům přijde s něčím, co zvýší tlak na Rusko, pohasly. Navíc měl vzápětí následovat summit Trumpa s Vladimirem Putinem v Maďarsku, kde by ruský diktátor dostal další šanci k prosazení vlastních požadavků.
Jen o pár dní později ale bylo zase všechno jinak. Summit v Budapešti je odložen na neurčito a Trump poprvé od nástupu do úřadu vyhlašuje sankce proti největším ruským energetickým společnostem. Stěžuje si, že jednání s Putinem „nikam nevedou“ a že jednání by byla „ztráta času“.
Co přesně že se to stalo? A co to znamená?
Chaos, ale zároveň posun
Pohled na předchozí stručný popis událostí svádí k závěru, že je všechno natolik chaotické a nepředvídatelné, že z toho snad ani nejde nic smysluplného vyčíst. Tak to ale úplně není. Jisté posuny se totiž tentokrát přece jen dostavily.
Tím prvním nesporným je, že Zelenskyj souhlasil s návrhem zastavit boje na současných liniích válečné fronty. Což přesně navrhuje Trump a stejnou představu má navíc podle zákulisních zpráv – potvrzených nyní několika respektovanými médii – o podobě připravovaného dvanáctibodového plánu i Evropa.
„Nechte to tak, jak to je. Řekl jsem: zastavte se na bojové linii. Běžte domů. Zastavte boje, zastavte zabíjení lidí,“ prohlásil Trump v pondělí, načež Zelenskyj ve středu řekl, že to zní jako „dobrý kompromis“.
Samozřejmě to nebude tak jednoduché. Čára se v tzv. zóně nikoho bude vytyčovat velmi těžko, protože bývá i kilometry široká a nikdo přesně neví, kde začíná a končí. Jsou i další problémy, ale přesto můžeme shodu na tomto obecném bodě považovat za posun. Možná není velký, ale určitě jde o jeden z nosných závěrů, na kterých se pravděpodobně bude dál stavět.
Ruské řeklo ne v té nejtvrdší formě
Největší problém v tuto chvíli navíc nepředstavují nějaké komplikované detaily ohledně toho, kde území rozdělit, a vlastně ani územní spory jako takové. Je jím totiž pozice Ruska, čímž se dostáváme k druhému zásadnímu bodu, jenž vyplynul z překotných událostí posledních dní – a totiž, že Rusko znovu zopakovalo svůj maximalistický požadavek, který s územím nijak nesouvisí.
Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov nejprve uvedl, že Rusko svou pozici nezměnilo, což ještě mohlo znamenat ledacos, nicméně ministr zahraničí Sergej Lavrov v úterý přišel s jasně vypovídajícím prohlášením, že je potřeba „řešit kořeny konfliktu“.
Výklady toho, co přesně je tím míněno, můžou být různé. Žádný ale není v souladu s ničím, co by Ukrajina mohla přijmout. V mírném podání je „kořenem konfliktu“ ukrajinské prozápadní směřování, v ostrém pak její samotná existence. Tak či onak je to ale v rozporu nejen s tím, že by Západ mohl Ukrajině poskytnout bezpečnostní záruky, ale i s možností, že v Kyjevě bude vládnout zvolená autonomní vláda, která bude směřování státu rozhodovat nezávisle na Kremlu.
Jinými slovy Rusko říká, že válka může skončit, až se „vyřeší“ to, proč na Ukrajinu Moskva zaútočila, a bude dosaženo původních cílů. Asi přitom není potřeba dlouze připomínat, že ruské tanky v únoru 2022 nevyjely obsadit Donbas, ale mířily do Kyjeva.
Nikdo samozřejmě nemůže s jistotou vědět, jestli je tento požadavek míněn vážně, respektive jestli Rusko skutečně věří, že může tohoto cíle dosáhnout, nebo jak blízko může být k tomu, aby věřit přestalo. Skutečnost, že požadavek opět zazněl, ale signalizuje, že Rusku minimálně prozatím válka vyhovuje a ukončit ji v této fázi nechce. A že se tím pádem svého cíle nejspíš ještě nevzdalo.
„Bezpodmínečné příměří tak, jak jej v současnosti požaduje Západ a Ukrajina, by pro Kreml pravděpodobně pouze ‚posunulo problém o něco více na Západ‘. Myslím, že v Kremlu jsou dostatečně realističtí, aby chápali, že v tuto chvíli již proruská Ukrajina není možnost, ale chtějí, aby Ukrajina alespoň nebyla v západní sféře vlivu, a jak Ukrajina, tak Západ to uznaly,“ řekl k tomu bezpečnostní analytik z katedry bezpečnostních studií Fakulty sociálních věd UK Jan Ludvík.
„Putin věří, že vyhrává,“ míní historik a expert na Rusko Mark Galeotti, podle kterého sice šéf Kremlu rád přistoupí na vyjednávání, ale nemá problém bojovat dál, když nedostane dostatečně lákavou nabídku. „Určitě není pro mír ochoten udělat nic. Nepočítá s tím, že musí bojovat nekonečnou válku, ale jen vydržet déle než Ukrajinci, a je přesvědčený, že oni to vzdají jako první,“ dodal.
Protiútok poníženého Trumpa?
Kdo může vydržet déle, bude nicméně hodně záležet na tom, jak dlouho vytrvá západní podpora napadené Ukrajiny. Což nás obratem přivádí ke třetímu potenciálně důležitému bodu, jímž je vývoj pozice Donalda Trumpa.
Americký prezident před jednáním se Zelenským nečekaně mluvil s Putinem po telefonu a oznámil také, že se s ním brzy setká v Budapešti. Z následné schůzky s ukrajinským prezidentem oficiálně nic nevyplynulo, nicméně podle úniků do médií bylo setkání vypjaté a Trump při něm měl dokonce tlačit na Zelenského, aby se vzdal celého Donbasu.
Přestože veřejně to Trump následně popřel a navrhl zastavení konfliktu na současných bojových liniích, vše nasvědčovalo tomu, že se žádný příklon na stranu Ukrajiny, či ochota nějakým způsobem zatlačit na Rusko a ztížit mu situaci, nerýsuje.
Pak ale přišlo výše zmiňované ruské „ne“ v podobě ujištění, že na ruské straně se požadavky nezměnily a zmínka o „kořenech konfliktu“. Když o nich mluvil Putin na tiskové konferenci po jednání s Trumpem v Anchorage, prošlo mu to bez jakékoliv viditelné reakce. Tentokrát už ale ne.
Trump nejprve prohlásil, že žádný summit zatím nebude, protože by to byla „ztráta času“, a v noci na čtvrtek pak USA oznámily sankce proti dvěma největším ruským ropným společnostem Rosněfť a Lukoil a desítkám jejich dceřiných společností.
Nové sankce sice nejsou samy o sobě něčím, co by mohlo položit ruskou ekonomiku na lopatky a donutit tak Putina k ústupkům, ale nějaké dopady mít budou a především nejde o prázdné gesto. Navíc jde o vůbec první takový krok od začátku Trumpovy vlády a doprovází ho i výhružka, že ty, kdo budou s dvojicí společností obchodovat, by mohly stihnout i sekundární sankce.
Jde tedy nepochybně o výrazný krok jiným směrem, než jakým se Trump dosud ubíral. Na druhou stranu není až tak velký, že by jasně signalizoval nějakou absolutní změnu a ochotu tlačit na Rusko všemi prostředky.
Kremlem ponížený Trump se možná naštval, ale je otázka, jak dlouho mu to vydrží a jak úspěšný bude Kreml v dalším chlácholení.
