Nový pohled na chování prince Harryho. Proč bojuje proti všem?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ubožák, deprivant i podpantoflák; princ Harry si za poslední roky vysloužil od veřejnosti hned několik nelichotivých nálepek, jejichž frekvence jen zintenzivnila vydáním memoárů s názvem Spare. V těch se vévoda ze Sussexu ohlíží za chováním členů britské královské rodiny, vlastní minulostí i problémy, kterým spolu s manželkou Meghan musí čelit.

Lehce opomíjeným, ale možná jedním z nejznepokojivějších aspektů Harryho knižní zpovědi je to, jak „zřejmé, trvalé a určující“ je pro něj ještě dnes trauma ze smrti jeho matky. V knize dokonce sám přiznává, že dvanáctiletý traumatizovaný Harry nepřestal být jeho součástí ani v dospělosti.

Diana zemřela v roce 1997 ve Francii, když mělo auto, kterým cestovala a které pronásledovali paparazzi, autonehodu uvnitř jednoho z pařížských tunelů. Celý svět tehdy pro zemřelou princeznu truchlil, podle Harryho si však ani on, ani jeho bratr William takový komfort nemohli na veřejnosti dovolit.

Psychické trauma lze definovat jako psychicky výjimečnou situaci vyvolanou událostmi, které daného člověka zasáhnou nepřipraveného a způsobí, že jeho mechanismy zvládání běžných situací v danou chvíli nestačí. Trauma a s ním spjatý extrémní i trvalý stres jsou pak extrémní zátěží pro tělo i duši.

Bez výčitek lze říct, že právě tím si prošel – snad i stále prochází – sám Harry. Nejde navíc jen o úmrtí matky, nýbrž o vypořádávání se s rodinnými aférami týkajícími se nejen jeho rodičů nebo nasazením v Afghánistánu.

„Děti, stejně jako dospělí, jsou k prožívání traumatu náchylné a trauma na ně může mít velký vliv,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy Marek Preiss, vedoucí psycholog z Národního ústavu duševního zdraví. „Co se týče ztráty matky, dá se obecně říct, že v dětském věku půjde o věc mnohem citlivější. Úmrtí rodiče patří k tomu nejtěžšímu, co může dítě zažít.“

V takových situacích je sice důležité vzít v potaz i další faktory, jako je věk a vyspělost daného dítěte či jeho okolí, závěrem ale zůstává, že ztráta matky mohla na Harryho mít bezesporu výrazný traumatický vliv. Problémové ale podle prince bylo i dění, které po tragédii následovalo.

Královská rodina na veřejnosti nedává explicitně znát jiné emoce než radost. To samé platilo i po smrti Diany, kdy příbuzní kráčeli za princezninou rakví s kamennými výrazy ve tváři a při kondolencích dokonce místy zvedali koutky. Ve spojení s tím Harry vzpomíná i na to, že slzy skutečně nepřicházely – rodinný étos už měl možná příliš zažraný pod kůží.

„Pak všichni pokračovali dál. Rodina se vrátila do práce a já do školy, stejně jako po každých prázdninách. Zpátky do normálu, říkali všichni vesele,“ píše princ ve své knize, a připomíná tak svá dřívější tvrzení, že královská rodina o smrti Diany nemluvila a mladého prince nechala, aby se s pozorností tisku a vlastním duševním strádáním vypořádal sám.

Podle psychologa Preisse by se však dítěti po traumatickém zážitku mělo poskytnout dostatečné zázemí, ve kterém o něj bude postaráno, a pokud je to možné, okolí by mu mělo být nablízku. Zda právě to princi Harrymu opravdu chybělo, nelze nicméně bez znalosti dění za zavřenými dveřmi s jistotou tvrdit.

„Nejde o to, aby úzký vztah, který skončil, byl nahrazen, ale aby dítě bylo podpořeno jinými úzkými vztahy a aby mělo bezpečné vazby s jinými dospělými,“ dodal dále odborník. Vyrovnat se s úmrtím je podle něj složité i pro dospělé, u dětí je však celá situace ještě komplikována tím, že jejich psychika je ve fázi zrání.

I v útlém věku však dítě může absolvovat terapii, která mu poskytne psychologickou podporu a může mu například zodpovědět různé nevědomé otázky, na které by se samo nezeptalo. Psychoterapeut tak může napomoct tomu, aby dítě některé věci lépe pochopilo a nastalou těžkou situaci zvládlo o něco lépe.

Jak Harry vzpomínal například v dokumentární sérii The Me You Can't See, která se zaměřuje na duševní zdraví a je dostupná k přehrání na Apple TV+, na terapii začal chodit teprve před necelými šesti lety. Šlo ovšem o téma, které bylo v královském prostředí tabu: ve svém nejhorším období před realitou utíkal za pomoci alkoholu a drog.

Traumatické události – ať už s psychoterapií, nebo bez ní – mají na budoucí život dítěte vliv vždy, což se může projevit různými způsoby. „Daný člověk se jako dospělý může například cítit méně jistý, nebo může více toužit po ztracené matce, což se může projevovat adorací žen, které by mu mohly podobnou mateřskou péči poskytnout,“ vysvětlil psycholog Preiss.

„Naopak se u něj ale může projevit i opatrnost ve vztahu k ženám nebo nevědomé obavy, že když se s nějakou ženou více seznámí, může to znamenat ukončení vztahu, jelikož mu daná žena zmizí ze života stejně, jako mu v minulosti zmizela matka,“ dodal expert s tím, že dané pocity nejistoty může doplnit i zvýšená hladina úzkostnosti.

V roce 2018 vyšla obsáhlá studie, která se věnovala právě zármutku dětí po náhlém úmrtí rodiče. Vědci deset let sledovali 216 truchlících dětí ve věku od sedmi do 17 let a porovnávali je s demograficky podobnou skupinou dětí, které netruchlily. Zjistili nejen vyšší míru deprese u truchlících dětí, ale i „zvýšenou zranitelnost vůči následným negativním životním událostem“.

Výsledkem všeho pak může být i posttraumatická stresová porucha (PTSD), kterou si sám Harry dlouhodobě přiznává, nebo takzvaný chronický zármutek. Ten nastává ve chvíli, kdy člověk ani po nějaké době není schopen smutek integrovat a zvládat, a obvykle vyžaduje i následnou terapeutickou péči. Se zármutkem se takto nesrovná asi jeden člověk z deseti.

Jak Harry, tak i jeho manželka jsou ve vyjadřování o vlastních psychických problémech velmi otevření. V již zmiňovaném dokumentu na Apple TV+ se Harry dokonce podrobil takzvané desenzibilizaci, která pomáhá lidem s PTSD, aby se vyrovnali s vracejícími se vzpomínkami. Meghan zase otevřeně hovoří o depresi a sebevražedných myšlenkách, které v minulosti měla.

Nejen odborníci se vzhledem k obsahu knihy a poprasku, který vyvolala, zabývají otázkou, jak moc dané činy vlastně souvisí s Harryho vnitřním bojem. Například podle armádního veterána Philipa Ingrama jde o sebedestruktivní chování, ke kterému se sám uchyloval, když se s posttraumatickou stresovou poruchou potýkal.

„Byl jsem plný machiavelistických myšlenek o tom, co se zrovna dělo. Dělal jsem věci, které ubližovaly mým blízkým, a neuvědomoval jsem si, že je dělám,“ sdělil plukovník ve výslužbě britskému webu Express. „Měl jsem ale velké štěstí; když jsem se dostal na dno, dokázal jsem se na sebe podívat a říct si: Tohle nejsem já, potřebuju pomoc.“

Objevují se také názory, že Harryho chování je způsobem cesty k vlastnímu uzdravení se. Podle některých je ale právě tento přístup spíše kontraproduktivní jak pro zlepšení vztahů s rodinou, tak i pro léčení vlastních traumat. Riskuje tím totiž, že si svá traumata bude znovu přehrávat místo toho, aby se s nimi vyrovnal.

„Terapie by měla být ozdravným procesem, který vám poskytne určité uzavření nebo uklidnění, abyste mohli pokračovat ve zbytku svého života. Nezdá se ale, že by to u Harryho proběhlo,“ cituje list The Guardian psycholožku Jo Hemmingsovou, podle které princ svá traumata zatím nezpracoval a stále v něm převládá vztek vůči minulým křivdám.

Vydání autobiografie Harry v televizních rozhovorech obhajoval jako krajní opatření, k němuž ho vedla neschopnost královské rodiny řešit jeho zraňující zážitky, a žádné z jeho odhalení prý nemělo za cíl ji poškodit.

Vzhledem k prožitým traumatům, která dává za vinu různým aktérům, pro něj ale nyní může být téměř nemožné vžít se do kůže jiných.

„Je cítit, že opravdu chce dát své rodině najevo, že se trápí,“ cituje web The Herald lékařku Lisu Turnerovou, odbornici na zotavení se z traumatu. „Ranění lidé ubližují druhým. Dělají to zcela neúmyslně, protože jejich bolest je tak přítomná, že nedokážou vnímat bolest někoho jiného.“

Turnerová ovšem varovala i před tím, aby se lidé v podobných situacích nepouštěli do polarizující diskuze o tom, co je správné a co ne. „Každý má v tomto ohledu jiné normy. Myslím si, že je opravdu nebezpečné přistupovat k tomu z pozice ‚Harry dělá špatnou, nebo správnou věc‘ a ‚královská rodina dělá špatné, nebo správné věci‘. To nikomu neprospěje. Mnohem lepší je přistupovat k tomu z pozice naprostého soucitu.“

Přestože Harryho memoáry byly – jsou – velmi výbušné a velká část veřejnosti se shodla na tom, že jimi poškodil vyhlídky na usmíření s rodinou, ozývají se i pozitivně naladěné hlasy, podle kterých je stále možné pošramocené vztahy napravit. Vzhledem k blížící se květnové korunovaci krále Karla III. je navíc uklidnění rozbouřených vod téměř žádoucí.

Sám Harry se několikrát nechal slyšet, že by svého bratra i otce měl opět rád ve svém životě. Rodina však podle jeho slov zatím zájem o smíření neprojevila a ticho, které si zvolila jako odpověď nejen na princovu knihu, je ohlušující.

„Obě strany nyní musí zvednout ruce nad hlavu a musí přiznat, že neudělaly všechno správně a že se v mnohém zmýlily. Musíme Harrymu říct, že chápeme bolest, kterou prožil,“ cituje britský list The Times anonymní zdroj přímo z Buckinghamského paláce, který věří, že k usmiřovací schůzce by mohlo dojít v nadcházejících měsících.

„Musíme s tím pohnout a stihnout to do dubna. Pak je potřeba, aby si své vyřešily i manželky. Král potřebuje, aby korunovace měla hladký průběh,“ informoval dále královský zdroj. Pokud by se totiž válečné sekery do té doby nezakopaly, mohlo by se z celé záležitosti stát další zbytečné drama, které by odvedlo pozornost od samotné korunavace.

Zatímco král by prý usmíření byl schopen, v princi Williamovi to podle listu The Times kvůli bratrově neloajalitě vře. Sám je ale k trůnu loajální a chápe, co je třeba pro zemi udělat. Důležité tak bude zejména to, aby byly obě strany ochotny nasypat si popel na hlavu, čemuž neunikne ani sám Harry.