Možná je čas udělat si kanál na YouTube, říká dědic českého trůnu

Kdyby se dějiny na přelomu 19. a 20 století ubíraly jiným směrem, byl by Ferdinand Zvonimir Habsburg-Lothringen momentálně prvním následníkem českého trůnu. Je totiž pravnukem posledního rakouského císaře a českého krále Karla I.

V reálném světě je ale automobilový závodník. Dnes šestadvacetiletý potomek slavného rodu kariéru začínal v roce 2012 na motokárách, postupně přesedlal na Formuli 3 a pak do nejvyšší soutěže cestovních vozů DTM. Jeho dosavadním největším sportovním úspěchem je vítězství ve vytrvalostním závodě 24 hodin Le Mans v roce 2021.

Postupně ale také přebírá povinnosti spojené s příslušností k habsburské dynastii. Právě proto také minulý týden přijel do Prahy, kde svůj rod zastupoval na pohřbu Karla Schwarzenberga. Při této příležitosti také poskytl rozhovor Seznam Zprávám.

Cítíte svoji účast na pohřbu Karla Schwarzenberga jako povinnost vyplývající z role, kterou v posledních měsících stále více přebíráte po vašem otci, Karlu Habsbursko-Lotrinském, anebo byste do Prahy přijel i z vlastního rozhodnutí?

Je pravda, že za normálních okolností by na pohřeb Karla Schwarzenberga určitě přijel můj otec. Byl ale nemocný a i když se mu teď daří poměrně dobře, zastupuji ho v řadě věcí já. Z tohoto pohledu je tedy moje účast jakousi povinností, službou, kterou jsem povinován vůči své rodině.

Ale udělalo na mě opravdu velký dojem, kolik významných evropských rodin do Prahy přijelo, aby se s Karlem Schwarzenbergem rozloučily. A je pro mě opravdu čest, že jsem tu mohl také být, to říkám zcela upřímně.

Kolik lidí jste znal osobně?

Málo, to bych spočítal na prstech jedné ruky. Pokud tedy mluvíme o lidech, které doopravdy znám a vídám se s nimi. Těch, s nimiž jsem si v minulosti mohl potřást rukou, třeba u podobných příležitostí, jako byla tato v Praze, je ale samozřejmě mnohem víc, určitě desítky.

Asi víte, že můj život se zatím hodně odehrával v poněkud jiných kulisách a často i zeměpisných šířkách, a tak jsem donedávna neměl zase tolik příležitostí se s členy evropské aristokracie pravidelně potkávat. Teď se to ale mění.

Co všechno k přebírání povinností po vašem otci patří?

Nenazýval bych to nutně povinnostmi. Ano, je tu řada věcí, ke kterým jsme jako pokračovatelé významné rodiny tak říkajíc povoláni a musím zdůraznit, že pokračovat nějakým způsobem v odkazu našich předků je pro mě velká čest. Pokud je tedy někdo toho názoru, že bychom se já, anebo zejména můj otec, měli k čemukoliv vyjadřovat, ať už svými názory, nebo třeba jen naší přítomností, jako právě teď v Praze, nevnímám to jako povinnost, ale především jako čest.

Pokud jde o mě osobně, rozhodně nepropadám pocitu, že zrovna já svojí přítomností ozářím společnost nebo nějak pozvednu význam jakéhokoliv setkání. Dobře vím, že o mně to není. Jde o naše předky, protože oni byli něčím významní a já se nyní snažím co nejlépe reprezentovat to, co reprezentovali můj dědeček, pradědeček a jejich předkové.

Vaším pradědečkem byl poslední rakouský císař a český král Karel I. Vy jste měl velmi blízký vztah s jeho synem, vaším dědečkem, Ottou Habsburským. Vyprávěl vám někdy o pohnutých časech, kterých se jeho otec účastnil?

Bohužel ne. Já jsem mého dědečka zažil už jako velmi starého pána. Přesto na mě stačil udělat silný dojem a snad mě i nějakým způsobem ovlivnil. Byl to extrémně chytrý, v pravém slova smyslu moudrý muž, ovšem jeho působení na mě už rozhodně neobsahovalo jakékoliv historky nebo vzpomínky na dětství.

Jistě to bylo i tím, že doba, ve které žil jeho otec, císař Karel I., byla velmi složitá, a také bohužel nešťastně poznamenala jeho roli v dějinách.

Budete také politikem jako váš pradědeček, dědeček a nakonec i otec?

Počkejte, podívám se na tu křišťálovou kouli.

Ale vážně, já obdivuji, co dokázal třeba můj dědeček, ale také řada jiných politiků. A čím dál více si uvědomuji, jakou sílu může jedinec mít. V pozitivním smyslu, ale stejně tak i v negativním, jak jsme se bohužel v posledních letech opět několikrát přesvědčili.

Takže jako významný politik bych možná mohl ovlivňovat spoustu věcí, ale ještě více než síla tohoto druhu mi teď imponuje, co dokáží někteří lidé udělat se svým životem a v návaznosti na to i s životy dalších, ačkoliv nemají ten vliv jako politici. Stručně bych to popsal asi tak, že když o něco usilujete a děláte pro dosažení svého cíle maximum, mohou se i vám podařit velké, neskutečné věci. Je to jistě otázka vůle a podle mě určitě i víry v Boha.

Takže pokud bych v budoucnu měl příležitost působit nějakým způsobem na lidi, možná bych to raději než v politice dělal prostřednictvím víry.

Jste úspěšný automobilový závodník a tím pádem velký milovník aut. Čím jste do Prahy přijel?

Přijel jsem svým BMW, které není ničím výjimečné. Prostě dobré auto na dálnici, na delší cesty.

Budu se trošku bránit tomu označení, že jsem velký milovník aut, tak to úplně není. Tedy abych to vysvětlil, já jsem milovníkem rychlé jízdy v těch nejrychlejších autech, závodních speciálech. Co se týče běžných sériových aut, nejsem žádným velkým znalcem. Mojí profesí, ve které jsem snad docela dobrý, je řídit závodní auta na okruhu. A to nemá, alespoň u mě ne, s normálními auty a už vůbec se silničním provozem mnoho společného.

Přijel jste do Prahy ze Salcburku?

Ne, z Vídně.

Jak dlouho vám to trvalo? To by nám asi mohlo napovědět…

Ne. Moje reakce na otázku, kterou na mě asi chystáte, bude obvyklá a nezajímavá.

Na okruhu jsem v bezpečném prostředí, sedím v autě, o němž dokonale vím, co umí, a spolupracuji v ten okamžik s lidmi, kteří dělají, co dělat mají. Tam jezdím velice rychle.

Na dálnici jsem v úplně jiném světě a tyto dva světy striktně odděluji. Nevím, kdo je tam dobrý řidič, kdo špatný, kdo si dal jedno pivo, kdo čtyři, komu se chce spát a kdo nejvíc spěchá. A to je zásadní, nevím, co kdo udělá. Dobře, měl bych někdy chuť na to šlápnout, já to zvládnu, ale nejsem na té dálnici sám a v tom je ten rozdíl. Takže nic zajímavého. Jezdím slušně a většinou se držím i maximální povolené rychlosti.

Co děláte, když nezávodíte v autech, nebo právě nenaplňujete roli pravnuka posledního rakouského císaře?

Hodně cestuji. Můžu to doporučit každému, kdo tu možnost má. Rád se při tom dostávám i za hranice všedních dnů, pryč z té komfortní zóny, řekl bych, že je to potřeba. Až potom člověk vidí, jak moc jsou si lidé všude na světě podobní. Mně to dává pokoru, uvědomuji si, jaké jsem měl štěstí, že jsem se narodil tam, kde jsem se narodil, a mám respekt k ostatním, kteří třeba žijí úplně jinak.

Ale abych pořád nemluvil tak vážně, nedávno jsem děsně propadl surfování. Moc mi to nejde, což mě tím správným způsobem motivuje, abych to zkoušel znovu a znovu. Oceán je neporazitelný, ale člověk to pořád zkouší, protože je to krásný boj.

Ale krásné je to i ve vzduchu! Možná víte, že můj otec byl v armádě pilotem a má parašutistický výcvik. Jenomže já se dlouho vyloženě bál výšek, což tátu vždycky… překvapovalo. Říkal mi, že se to dá překonat. Tak jsem na Novém Zélandu, kde jsem pár měsíců závodil, šel skákat bungee jumping. Tam se dají skákat opravdu hodně bláznivé věci, Nový Zéland je tím známý, a musím říct, že nic horšího jsem nikdy před tím nezažil. Bál jsem se děsně, ale překonal jsem to, skočil jsem třikrát. A když jsem pak šel na sky diving, to už byla legrace, neměl jsem žádný problém. Teď si budu dělat licenci na paragliding.

Takže tohle dělám, když nezávodím. Přijde mi to mnohem lepší než třeba golf, kterému teď holduje hodně mých přátel.

Necítil jste nikdy tlak, očekávání, že se budete, stejně jako vaši předci, v Rakousku věnovat veřejným věcem?

Od rodičů naštěstí ne. Jsem šťastný, že mě vždy podporovali v tom, co jsem si sám vybral, co jsem chtěl dělat. Myslím si, že to souvisí s jejich vírou v Boha, že prostě věřili, že mě Bůh dřív, nebo později nasměruje tam, kam chce on, tady tam, kam patřím. Správným směrem.

Ano, od příbuzných, anebo od jiných lidí jsem občas slýchával: „Člověče, jsi Habsburg, nemůžeš přece závodit v autech! Měl by ses věnovat něčemu serióznějšímu.“ Někteří lidé taková očekávání, klidně řeknu předsudky, mají. Tak znovu musí poděkovat mým rodičům, že mi tohle nikdy nepřipomínali.

Na druhou stranu vím, a nezříkám se toho, že se ode mě očekává, že budu společnosti nějak prospěšný. Třeba alespoň tím, že se budu k různým věcem vyjadřovat a že se budu snažit něco pozitivním způsobem ovlivňovat, pokud možno ku prospěchu naší společnosti. Beru to, ale jak už jsem řekl, nelimitujme to, prosím, jenom na politiku. Nic proti politikům, ale nemám pocit, že bych chtěl na lidi působit přesně tímto způsobem.

Každý na světě má nějaké schopnosti a také nějaké sny, a může být, svým způsobem, pro nás všechny přínosem. Já prostě věřím v lidi, v individuality, když jdou za hlasem svého srdce. Pak má člověk obrovskou sílu. Něco takového bych chtěl lidem připomínat, působit na ně spíš v tomto směru. Z mé strany to bude větší přínos, než když se budu pokoušet změnit daňový systém nebo vylepšit školství. Jsem si jistý, že na to jsou určitě lepší odborníci než já.

Bohužel nezastavím válku na Ukrajině ani v Gaze. Tohle teď neumějí ani ti nejvýznamnější světoví politici. Tak alespoň říkám: Války se částečně odehrávají i u vás doma, u vašich stolů. Už tady je potřeba chápat odlišnosti v náboženství, v kulturách, respektovat problémy menšin, bránit slabší. A milovat. Přesně tak mě to učil dědeček, hlavně to mu na konci života leželo na srdci.

Takže pokud bych měl někdy možnost, spíš než posouvat hranice a měnit zákony bych raději lidem promlouval do duše. Říkám to tady vám, žádný jiný kanál pro šíření těchto úvah ještě nemám. Tak možná je čas udělat si alespoň kanál na YouTube.

Karel Schwarzenberg byl v Česku velice oblíbený, obzvláště mezi mladou generací. Vy jste ho znal osobně?

To bohužel nemůžu říci. Ale určitě jsme se v minulosti potkali na některém setkání členů Řádu zlatého rouna. Vztahy mezi rodinami Habsburgů a Schwarzenbergů jsou tradičně blízké, což můj dědeček Otto Habsburský v roce 1991 znovu potvrdil udělením Řádu zlatého rouna Karlu Schwarzenbergovi.

Přestože jsme se osobně neznali, samozřejmě vím o jeho významu pro českou politiku, stejně i to, jak pozitivně byl vnímán na evropské scéně.

Jak si členové aristokracie v očích veřejnosti stojí v Rakousku? Jak je veřejnost přijímá?

Těžko to jakkoliv zobecňovat, reakce jsou určitě pozitivní i negativní. Asi záleží na každém konkrétním člověku, ostatně jako kdykoliv jindy v životě. Já si na to, jak mě vnímá veřejnost, určitě nemůžu stěžovat. Možná proto, že jsem zatím nevstoupil do politiky.

Pokud mě někdo pozná třeba na ulici, tak ty reakce jsou vždy pozitivní, i když znovu musím říct, že to ve skutečnosti nemá zase tak moc společného s mojí osobou, ale spíš s rodinou a hlavně s mými předky. Občas, když má někdo přehled a informace sahající do historie, tak třeba oceňuje, co moji předkové udělali pro život v jejich zemi, protože se to samozřejmě netýká jenom dnešního Rakouska.

Setkal jsem se třeba i s tím, že lidé vnímají určitou devalvaci hodnot, nejsou spokojeni s tím, jak se společnost v určitých oblastech vyvíjí. A píší mi třeba na instagram v tom smyslu, zda bych se jako zástupce rodiny, která se významně podílela na uspořádání moderní Evropy, dokázal zasazovat o nápravu věcí, které je trápí. Někteří mají asi pocit, že bych měl…

A neměl? Jaká je dnes, v 21. století, vlastně role aristokratů ve společnosti? A jakou roli by podle vás měli plnit v budoucnu?

Úlohou monarchů v historii bylo starat se o svůj lid, nebojím se říct sloužit lidu. Nejsem vládnoucí monarcha, ale patřím do rodiny, která se v minulosti na vládě podílela, a věřím, že se na tom principu nic významného nezměnilo. Věřím, že je tu stále určitá zodpovědnost, tu skutečně cítím, zodpovědnost a povinnost starat se o to, co naši předkové vybudovali a čím naší společnosti přispěli.

Nejsem ten, kdo by se chtěl neustále obracet do minulosti. Je potřeba hledět dopředu, společnost se rychle vyvíjí a to je v pořádku. Ale na druhou stranu existuje určitá moudrost našich předků, nějaký odkaz, který by bylo přinejmenším škoda nevyužít. Některé principy a pravdy jsou prostě platné nehledě na jejich stáří. Nejlepším příkladem toho je přece Bible.