V Koreji mluví o pomoci Kyjevu jako o katastrofě. „Běžné řeči,“ míní novinářka

/Od našeho zvláštního zpravodaje v Jižní Koreji/

„Skutečně jen těžko jste si mohl vybrat lepší čas pro povídání o zahraniční politice a bezpečnostních otázkách týkajících se Jižní Koreje,“ přivítala mě jihokorejská novinářka Jeongmin Kim. Na rozhovor do cukrárny v centru Soulu jsem si odskočil ze Světové konference novinářů pořádané místní novinářskou asociací.

Reagovala tak na výčet událostí, které se v zahraniční a bezpečnostní politice v poslední době na Korejském poloostrově udály a o kterých jsme měli mluvit. Svět upíná stále větší pozornost na jihokorejské dilema ohledně podpory Ukrajiny, mluví se o sbližování s Japonskem, bezprecedentní aktivitě nepřátelské KLDR, ale také o tom, jak Soul stále složitěji hledá místo mezi znepřátelenou Čínou a USA.

„Obecně se dá říct, že Jihokorejci momentálně sice vidí Rusko jako osu zla, stejně jako Severní Koreu, ale pokud jde o jejich přímý zájem o Ukrajinu, nějakým způsobem to v nich prostě nevzbouzí ten pocit, že by Jižní Korea měla mezinárodní odpovědnost posílat pomoc,“ řekla mimo jiné v rozhovoru, který se uskutečnil v předvečer návštěvy jihokorejského prezidenta Jun Sok-jola v USA.

Někteří opoziční politici možnost, že by Jižní Korea posílala na Ukrajinu zbraně, přirovnávají k národní katastrofě. Podle Kim to souvisí s obavami části veřejnosti z ohrožení obchodu s Ruskem. Spousta jihokorejských společností je tam pořád aktivní.

Jak reálné je očekávat, že Jižní Korea podlehne tlaku USA a EU a podpoří Ukrajinu ve válce zásilkami zbraní?

V posledních několika měsících jsem vždycky říkala, že pro prezidenta Jun Sok-jola bude hodně těžké se rozhodnout a přijít s jasnějším prohlášením o podpoře Ukrajiny zbraněmi, a to jak z mezinárodně politických, tak čistě domácích důvodů. V Národním shromáždění drží většinu opoziční Demokratická strana a pro prezidenta je klíčové, aby jeho konzervativní Strana lidové moci získala většinu v roce 2024 a on tak měl podporu pro svou politiku.

Demokratická strana a její lídr jsou vehementně proti poskytování smrtící pomoci Ukrajině. Proti mluví ostatně i zákon, který omezuje zbraňový export státu na mírové mise. To jsou všechno důvody, proč jsem si myslela, že Jun Ukrajinu přímo nepodpoří, ale pár věcí se v poslední době změnilo.

Myslím si, že Jun pochopil, že přesvědčovat progresivisty pro něj bude těžké tak či onak, takže se spíš zaměřuje na to, aby neztratil žádné ze svých tradičních příznivců, což by mu nějaký proamerický krok mohl zajistit.

Že se jeho politická strategie mění, můžeme vidět i na příkladu vztahů s Japonskem. Tato otázka je velmi ošemetná a udělat nějaký pokrok ve vzájemných vztazích bylo vždy těžké jak pro progresivisty, tak pro konzervativce. Nedávná dohoda (Soul mimo jiné ohlásil, že reparace lidem, co prošli nucenou prací v éře japonské okupace, zaplatí místo japonských firem sám, došlo i ke schůzce lídrů obou zemí a obnově obchodu *pozn. red.) mezi Jižní Koreou a Japonskem je něčím, co nebylo na stole žádných předešlých vlád, a to ani těch konzervativních. Už z toho se dá usoudit, že Jun Sok-jol se přestal obávat odporu progresivistů. Myslím si, že podobně tomu může být i v otázce podpory Ukrajiny.

Ostatně o tom nedávno i poprvé nahlas promluvil…

Ano, promluvil o potenciálních dodávkách smrtící pomoci. Samozřejmě, že to vyvolalo silnou kritiku Demokratické strany a prezidentská kancelář pak výrok vysvětlovala tak, že podle prezidenta bude „možná těžké v budoucnosti nepodpořit Ukrajinu, pokud Rusko provede masivní násilí na ukrajinském civilním obyvatelstvu“.

Je samozřejmě otázkou, co tím bylo míněno, protože mnoho lidí si myslí, že to už se vlastně stalo. Pro mě je ten výrok ale signál, že prezident Jun Sok-jol mění politické uvažování a cítí víc sebevědomí k tomu, aby o této otázce mluvil. Myslím si, že to bude mít vliv na diskuze, které prezident povede při své návštěvě ve Washingtonu s prezidentem Joem Bidenem (setkání se odehrálo dva dny po rozhovoru, záměr podpořit Ukrajinu zbraněmi jihokorejský prezident veřejně neoznámil ani nevyvrátil a na dotazy novinářů odpovídal vyhýbavě * pozn. red.).

V médiích jsem zahlédl výrok zástupce opozice, který prohlásil, že podpora Ukrajiny zbraněmi by byla pro Jižní Koreu „národní katastrofou“. Co konkrétně tím mohlo být míněno?

Myslím si, že z velké části jde o potenciální ekonomické problémy. Hodně jihokorejských společností totiž nadále s Ruskem obchoduje nebo tam přímo operuje. Na to podle mě výrok narážel. Důvodem, proč něco takového zaznívá, je podle mě nicméně to, že Jihokorejce snadněji zaujmete právě ekonomickými tématy. Podobné výroky se objevují i v diskuzi o Tchaj-wanu, protože Čína je vůbec největším obchodním partnerem Jižní Koreje.

Řeči o „národní katastrofě“ jsou v naší politice nicméně obecně běžné. V podstatě všechno, co prezident Jun za dosavadní rok udělal, je v očích progresivistů katastrofou…

Jak se na otázku podpory Ukrajiny dívá veřejnost?

Průzkumy veřejného mínění ukazují vysokou míru lhostejnosti. Většina, tedy přes 50 % jihokorejských občanů podle nich věří, že by Jižní Korea Ukrajině neměla poskytovat zbraně.

Když se podíváte na politiky, tedy konzervativní stranu, ale i opozici, na první pohled možná můžete vidět silné výroky a rétorickou podporu Ukrajiny od obou táborů. Když jsem ale například pokrývala videoproslov ukrajinského prezidenta v korejském Národním shromáždění a vešla jsem dovnitř, abych spočítala, kolik poslanců tam je a jak dlouho tam zůstanou… Upřímně říkám, že to byla ostuda. Hodně z nich si přišlo jen udělat fotky a v půlce řeči odešlo.

Obecně se dá říct, že Jihokorejci momentálně sice vidí Rusko jako osu zla, stejně jako Severní Koreu, ale pokud jde o jejich přímý zájem o Ukrajinu, nějakým způsobem to v nich prostě nevzbouzí ten pocit, že by Jižní Korea měla mezinárodní odpovědnost posílat pomoc.

Upřímně bych ani neřekla, že by se válka na Ukrajině dala zařadit mezi nejsledovanější témata, která se u nás nyní řeší. Myslím si, že částečně je to i tím, že Jižní Korea má svou hrozbu hned za hranicemi a hodně lidí si myslí, že právě toto by pro nás měla být priorita. Obzvlášť silně se to projevuje v diskuzi o posílání munice Ukrajině. Zaznívají i hlasy, že Jižní Korea nemá dost ani sama pro sebe pro případ, že by se rozhořela válka se Severní Koreou. Vláda to popírá, ale sama nedokážu posoudit, jestli to tak je, nebo není.

Severní Korea je v poslední době velmi aktivní. Testovala mezikontinentální balistickou raketu na tuhé palivo, strašila jaderným podvodním dronem a provedla celkově velké množství testů raket. Je to výsledkem snahy využít globální neklid k dosažení vlastních cílů?

Určitě ano. Myslím si, že ze severokorejského pohledu je tato doba perfektní. Pozornost světa je rozptýlená, NATO a USA mají spoustu jiných míst, které teď musí sledovat a Severní Koreji se nedostává takové pozornosti.

Znamená to například, že pro KLDR nastal ideální čas například pro nahlodání implementace některých sankcí. Dále se dá i říct, že díky válce na Ukrajině, napětí okolo Tchaj-wanu a obecně soupeření Číny s USA, vytvořila Severní Korea jakýsi obranný blok s Ruskem a Čínou. Můžeme to vidět například z hlasování v OSN. I tam, kde Čína Rusko nepodpoří, aby si zachovala neutrálnější pozici, Severní Korea to udělá, protože nemá co ztratit a reakce zbytku světa ji nezajímá. Režim se díky této podpoře může cítit docela pohodlně, protože ví, že mu Moskva či Peking případně mohou pomoct s udržením moci.

Severní Korea si teď také může užívat hodně rétorického a symbolického ospravedlňování vývoje zbraní díky tomu, že jihokorejský prezident vystupuje proti Pchjongjangu tvrdě a spojenectví Soulu s Washingtonem se prohlubuje. Když vezmeme v úvahu všechny tyto aspekty, můžeme říct, že KLDR zažívá ideální příležitost k rozvoji svého jaderného a raketového arzenálu.

Jak moc aktivní Severní Korea v tomto ohledu vlastně je v porovnání s předešlými lety?

To je zajímavá věc, protože ve skutečnosti je o hodně aktivnější!

Stačí se podívat už na samotnou frekvenci odpalů raket. Například minulé léto a na podzim, kdy Jižní Korea a USA pořádaly cvičení, KLDR provedla vlastní cvičení, které trvalo měsíce a při němž bylo provedeno rekordní množství testů raket za daný časový úsek.

Nejde ale jen o kvantitu. Připomeňme, že Pchjongjang nedávno otestoval mezikontinentální balistickou raketu na tuhé palivo, což je něco, o čemž se v komunitě odborníků na bezpečnost hojně diskutovalo už posledních asi deset let.

Dá se tedy říct, že situace je ve srovnání s předešlými roky vážná. Zájem se ale přesto jaksi vytratil.

A to i tady v Soulu?

Ano, dokonce i tady. Víme, že Jihokorejci už se o Severní Koreu tolik nezajímají, protože jsou tím už unavení, ale přesto je zajímavé vidět, jak moc se to posunulo. Kdyby KLDR otestovala mezikontinentální balistickou raketu na tuhý pohon v roce 2017, mluvilo by se o tom v celém světě a to téma by se řešilo týdny. Když se to ale stalo teď, neřeší se to už po jednom dni ani tady. Dochází tedy k velké asymetrii v tom, jak je situace vážná a jaké se jí dostává pozornosti.

Pro Severní Koreu je to samozřejmě jedině dobře. Může dělat, co chce. Nemusí řešit žádné bezprostřední nežádoucí následky. Kdyby ten test provedla v dřívějších letech, mohly by přijít nějaké sankce, teď si ale může být jistá, že Rusko a Čína žádné sankce nebo rezoluce nepodpoří.

Díky opadajícímu zájmu světa může také plně přejít z fáze testování raket do fáze cvičení. Já už mimochodem severokorejské testy raket ani tím slovem „test“ nenazývám. Testy totiž mají sloužit k prověření technických schopností, což už Severní Korea u většiny raket udělala. Teď tedy podle mě sledujeme spíš cvičení než testy. Ta mají za úkol prověřit operační schopnosti a možnosti nasazení. Nezájem světa k tomu hodně pomáhá.

Jak se vlastně Jižní Koreji momentálně daří vypořádávat se složitou pozicí mezi hlavním spojencem v podobě USA a největším obchodním partnerem, kterým je Čína?

To je také věc, v níž jsem musela v posledním zhruba roce změnit názor. Pro zahraniční politiku Jižní Koreje je tradičně rozzlobení Číny červenou linií. Jak už bylo řečeno, Čína je největší obchodní partner a je to i největší ekonomika v celém regionu. Je tak jasné, že je pro Soul velmi těžké jakkoliv tlačit na Čínu například nějakými výroky o Tchaj-wanu.

Zrovna nedávno ale mezi Soulem a Pekingem došlo kvůli Tchaj-wanu k diplomatické při, v níž mě překvapila jedna věc – na rozdíl od podobných událostí z minulosti jihokorejské ministerstvo zahraničí po reakci Číny nezmírnilo tón a přišlo ještě se silnějším prohlášením.

Podle mě se tedy postoj Jižní Koreje k Číně možná začíná měnit, nebo se blížit k bodu, kdy si Soul bude muset vybrat mezi Pekingem a Washingtonem. Co se týče prezidenta Jun Sok-jola osobně, pro něj je Čína problematická, protože on nechce spolupracovat s diktátorskými nebo autoritářskými režimy a na tom staví i model Jižní Koreje jakožto vůdčího státu, který podporuje demokracii.

Nemůže v tomto hrát roli kromě ekonomických dopadů i strach z toho, že Peking může v případě zhoršení vztahů se Soulem přejít k větší podpoře Severní Koreje?

Ano, to byl vždycky jeden z důvodů, proč se Jižní Korea bála pošramotit si vztahy s Čínou. Uvědomuje si totiž, že Čína má na Severní Koreu největší páky.

A co trápí víc místní? Bojí se samotní Jihokorejci víc severokorejských raket, nebo ekonomických dopadů?

Rozhodně ekonomických dopadů.