Kontroverzní, polarizující, velký hráč. Rwandský autokrat zůstává u moci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Překvapení se nekoná. Volby ve Rwandě vyhrál už i podle oficiálně vyhlášených výsledků počtvrté v řadě představitel vládnoucí Rwandské vlastenecké fronty (FPR) Paul Kagame.

Kagameho podpořilo neuvěřitelných 99,18 procenta voličů. Pro kontext – přes 90 procent získal Kagame také v letech 2003, 2010, 2017.

Dva protikandidáti – opoziční Frank Habineza ze strany Democratic Green Party of Rwanda a nezávislý kandidát Philippe Mpayimana – nezískali ani procento.

Oproti ostatním se však do volebního klání mohli alespoň zapojit.

Kagame, který je ve Rwandě u moci už téměř 24 let, tak bude prezidentem na dalších pět let. Dlouhodobě kolem sebe buduje auru lídra, kterému se podařilo – po tragické epizodě v dějinách – vybudovat úspěšný stát a vzor pro další africké země. V pozitivním světle se o Rwandě hovoří především v souvislosti se stabilitou a tamním ekonomickým růstem.

S jeho vládou je ovšem spojeno také mnoho kontroverzí – systematické potlačování opozice nebo rozdmýchávání konfliktu v sousední Demokratické republice Kongo.

„Paul Kagame má totální kontrolu nad státem. V podstatě zlikvidoval jakoukoliv opozici a všechny kandidáty, kteří by ho mohli nějak ohrozit. Ti k volbám nebyli připuštěni…Volby ve Rwandě jsou dlouhodobě zmanipulované a země v tomto ohledu zkrátka není demokratická,“ přibližuje kontext pro Seznam Zprávy politický geograf z Fakulty sociálních věd Bohumil Doboš.

Kagame je ve Rwandě známý už od konce genocidy v roce 1994. Stál totiž v čele tehdy v Ugandě sídlící FPR, která porazila úřady, jež stály za masovými vraždami Tutsiů a umírněných Hutuů, připomíná německá stanice Deutsche Welle.

Po genocidě a občanské válce působil pod vládou prezidenta Pasteura Bizimungu jako viceprezident a ministr obrany. Prezidentem se stal poprvé v roce 2000.

„Když začal Kagame vládnout, snažil se vytvořit funkční společnost a potlačovat rozdíly mezi Hutuy a Tutsii,“ doplňuje politický geograf Doboš.

Britský deník The Guardian vyzdvihl, že právě za Kagameho vlády se podařilo zemi sjednotit, docílit stability a rozvoje.

Rwanda se od jeho nástupu stala jednou z nejrychleji rostoucích afrických ekonomik. Například metropole Kigali se proměnila v moderní město a africký byznysový a technologický hub.

Zpravodajský server Al-Džazíra zase vypíchla, že se Kagame zasadil o fungování sociálních služeb, vzdělávacího systému či zdravotnictví.

„Kagameho rozvojová politika měla smysl. Neupadal do problémů, kterým čelí mnoho afrických vlád – a to, že začnou podporovat partikulární zájmy svých etnických skupin…(Kagame) sice má silné autoritářské sklony, na druhou stranu, když to porovnáme se zbytkem regionu, tak se Rwanda rozvíjí lépe,“ podotýká Doboš.

Právě ekonomický růst Rwandy je jedním z hlavních úspěchů Kagemeho vlády, který rádi zdůrazňují i jeho zahraniční partneři. Příběh o „ekonomickém zázraku“ však má své trhliny, jak před časem pro Seznam Zprávy popsala afrikanistka Iva Sojková (detailně v boxu níže).

Podle dat Světové banky zůstává současná ekonomika pod vládou Kagameho odolná a přizpůsobivá navzdory náročným vnějším i domácím faktorům a v prvních třech čtvrtletích roku 2023 dosáhla 7,6% míry růstu. Je ale významně závislá na zahraničních půjčkách.

V posledních letech také přibývá lidí, kteří žijí v chudobě. DW s odkazem na data britské vládní instituce spadající pod ministerstvo zahraničních věcí FCDO (Foreing, Commonwealth & Development Office) uvádí, že 56,5 procent populace žije za méně než 1,90 dolaru za den. Ceny přitom podobně jako nejen v dalších afrických zemí rostou.

Kagameho vliv sahá i za hranice Rwandy. V letech 2018 až 2019 stál v čele africké obdoby EU, Africké unie.

„Je to velký regionální hráč. Když se chcete bavit s někým, kdo má určitý dopad, musíte se bavit s ním, protože on může s určitými věcmi pohnout. Zároveň se snaží hrát poměrně konstruktivní roli, pokud jde o jiné oblasti, než je Demokratická republika Kongo,“ popisuje dále politický geograf Doboš.

Příkladem uvádí angažmá rwandských jednotek v severním Mozambiku, na které Evropa spoléhá, a finančně je podporuje v boji s místní odnoží Islámského státu. „Pro Evropu je to důležité, protože tam mají evropské firmy své koncese na těžbu zemního plynu, což by zase mohlo vést k diverzifikaci, která je obzvlášť důležitá po začátku války na Ukrajině,“ vysvětluje expert. I touto spoluprací se na mezinárodním poli Kagameho pozice dále legitimizuje.

Jak významnou postavou je rwandský prezident, dokazuje i skutečnost, že jde o klíčového partnera Evropské unie v otázce vypořádání se s migrační krizí. Nutné je též připomenout (dnes již ze stolu shozené) partnerství s Velkou Británií, jejíž předchozí vláda se s Kagamem domluvila na deportaci nelegálních migrantů z Britských ostrovů právě do jeho země.

Vztahy s Rwandou se v poslední době snaží navázat i Česko. Letos v dubnu zemi navštívil jako (první africkou zemi) český prezident Petr Pavel a setkal se i s Kagamem. O rok dříve tu jednal také ministr vnitra Vít Rakušan.

Oba při svých cestách apelovali na důležitosti vzájemných vztahů Rwandy s EU v otázce bezpečnosti, mluvili také o obchodních příležitostech v různých odvětvích, včetně například armádní spolupráce.

Kagame je ale také polarizující postavou. Zatímco v jiných kontextech a částech světa by – z českého pohledu – mohly být některého jeho kroky vnímány jako nepřípustné či minimálně sporné, v případě Rwandy tomu tak není.

Například afrikanistka Sojková popisuje Rwandu jako „vysoce represivní diktaturu“ a v případě Kagameho mluví o „agresorovi s excelentně vybudovaným příběhem ekonomického zázraku v Africe a oběti genocidy“.

Podobný názor sdílí mnoho dalších expertů na Rwandu i lidskoprávní organizace. Například podle dat Freedom House, která se zaměřuje na míru svobody a lidská práva v jednotlivých zemích, lze Rwandu označovat za „nesvobodnou“ zemi.

Lidskoprávní organizace Human Rights Watch zas popisuje vládnoucí RPF jako stranu, která se zaměřuji na ty, kteří představují hrozbu pro tamní vládu. Organizace Novináři bez hranic zase v souvislosti s Rwandou hovoří o „mediálním prostředí, které je desítky let podkopáváno útlakem“ nebo existencí televizních stanic pod kontrolou vlády.

Součástí praktik rwandské vlády je také utlačování politického disentu prostřednictvím všudypřítomného sledování, zastrašování, svévolné zadržování, mučení a v některých případech dokonce podezření z vražd, jak uvádí organizace.

Dalším problematickým aspektem Kagameho vlády je angažování Rwandy v sousední Demokratické republice Kongo. Přestože to Kagame dlouhodobě popírá, existují důkazy, že Kigali podporuje rebely z M23. Ti na východě DRK vraždí civilisty, vyhání místní z domovů a důsledkem vleklého konfliktu dochází k destabilizaci DRK i rozsáhlé humanitární krizi.

Zásadním motivem, proč se Rwanda do konfliktu zapojuje, je mimo jiné mocenský boj o zlato, jak popsal před časem pro Seznam Zprávy afrikanista Jakub Zbýtovský z Univerzity Hradec Králové.

Kontroverzní je také postoj Kagameho vlády k samotné historii rwandské genocidy. Zatímco si tamní společnost připomíná především tutsijské masakry, naprosto ignoruje masakry, kterých se na civilním obyvatelstvu dopouštěla vládní RPF při „osvobozování“ v letech po genocidě. Téma je v tamní společnosti tabu.

Kigali veškerá obvinění z nedemokratického jednání, včetně likvidace opozice, popírá. Mluvčí tamní vlády Yolande Makolová pro německou stanici Deutsche Welle uvedla, že se pod Kagameho vládou zemi daří lépe než kdykoliv předtím.

„Jsme většinově úspěšní v nejdůležitějších věcech, kterých jsme chtěli dosáhnout, což znamená bezpečnost a ochrana Rwanďanů, návrat uprchlíků domů, sjednocení Rwanďanů, spravedlnost a pokrok v poskytování pomoci Rwanďanům,“ uvedla v červenci.

Západní partneři pak kritiku vůči Kagamemu jednoduše – přehlíží.

Například prezidentská kancelář Petra Pavla uvedla na otázku Seznam Zpráv, jak vnímají kontroverzní postavu Kagameho v návaznosti na návštěvu Rwandy, že „si je prezident Petr Pavel vědom kritických reakcí vůči prezidentu Kagamemu v řadě oblastí“. „Rwanda však za 30 let od genocidy ušla velký kus na cestě ke stabilitě, ekonomickému a sociálnímu rozvoji i národnímu usmíření. Vybudovat znovu společnost, v níž vedle sebe musí žít lidé, kteří se ještě před nedávnem nenáviděli doslova k smrti, je velmi obtížný úkol.“

„Když se snažíte spojit problematiku, jak efektivně působit v Africe a zároveň klást důraz na lidská práva, tak jsme strašně limitovaní, jak jednat,“ podotýká politický geograf Doboš. „Zapojujeme se v Senegalu, Ghaně, JAR, kde tyto problémy nejsou, ale v mnoha částech kontinentu to tak není. Ano, bylo by dobré trvat na principech, ale musíme si říct, kde si stanovíme hranici. Jsme připraveni opustit celou střední Afriku? Je to složité a chápu hlasy z obou strany.“

„Pokud máme zájmy v Africe, měli bychom se s Kagamem bavit, protože jde jednoznačně o relevantní osobu… Když tam máme prosazovat místní zájmy, tak jim musíme nabídnout něco, o co je zájem. Pokud je to spolupráce v oblasti bezpečnosti, tak buď můžeme zůstat irelevantní, nebo s nimi můžeme obchodovat. Jde ale především o politickou otázku,“ dodává.

Jestliže vítězství Kagameho nebylo žádným překvapením, bude nesporně zajímavé sledovat, co se bude dít, až se prezident rozhodne odejít.

„Pak se bude řešit, kdo ho nahradí, zda proběhne tranzice moci v poklidu, zda proběhnou volby a budou panovat obavy, aby nedošlo k nějaké destabilizaci,“ předvídá geograf Doboš.

Kdy se tak stane, je otázkou. Kagame sice tvrdil, že už ani v těchto volbách nebude kandidovat, následně svůj názor přehodnotil. A co víc: zasadil se o zrušení omezení délky prezidentského mandátu, čímž si připravil půdu pro vedení země až do roku 2034.

„V souvislosti s Kagamem se poukazuje na demokratický deficit, ale na druhou stranu, pokud nefunguje stát, pak ani demokracie. To už je vyzkoušené. Uvidíme, co tedy bude dál,“ říká dále Doboš.