Konec války v nedohlednu. Tři experti vysvětlují proč

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od začátku ruské invaze na Ukrajinu už uplynulo více než 16 měsíců. Válka si vyžádala desítky tisíc mrtvých, z toho bylo podle červnových údajů OSN asi 9000 civilistů. Zatím však nejsou žádné známky toho, že by se schylovalo byť jen ke klidu zbraní.

Jak dlouho se ještě bude na východě Evropy válčit? Podaří se Ukrajině osvobodit zabraná území, nebo si je uhájí Rusko? Bude vůbec jasný vítěz a poražený? Za jakých podmínek by obě strany mohly uzavřít alespoň příměří?

Jsou to přirozené otázky, na které se však nedá jednoduše a s určitostí odpovědět. Aspoň nějaké odpovědi si nicméně žádají.

V tomto článku nabídneme tři různé úhly pohledu od odborníků, kteří se ke složitému tématu vyjadřují podle vlastní specializace. Kromě odhadu dalšího vývoje na bojišti přinášíme také mezinárodně politickou perspektivu nebo poučení z vleklého a krvavého konfliktu v minulosti.

Při pohledu na aktuální stav bojů se zdá, že síly na obou stranách jsou spíše vyrovnané. Ohlášená ukrajinská protiofenziva zatím nevyústila v zásadní průlom. Krátká vzpoura soukromé Vagnerovy armády v čele s jejím šéfem Jevgenijem Prigožinem se na bojových schopnostech ruské strany výrazněji nepodepsala.

Podle Zdeňka Petráše z Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně je zatím velmi předčasné mluvit o tom, jestli může ukrajinská protiofenziva vést ke zvratu v celém konfliktu.

„Situace na ukrajinské frontě je závislá na mnoha proměnných a je obtížně předvídatelná. Může se objevit řada faktorů, které budou mít vliv jednak na plánování operace samotné a pak pochopitelně na její průběh,“ uvedl Petráš pro Seznam Zprávy.

Připomněl, že podle dosavadních informací má ofenzivní činnost ukrajinských jednotek probíhat minimálně na čtyřech místech frontové linie – v oblasti Luhanska, západního Doněcka, Záporoží a oblasti levé strany delty Dněpru u Chersonu, přičemž není zcela jasné, s jakými silami a prostředky ukrajinská armáda tyto akci vede.

„Zcela jistě se však nejedná o nasazení kompletního potenciálu sil, tedy více jak 10 brigád pozemních sil, které byly vytvořeny s perspektivou vedení protiofenzivy,“ poznamenal expert.

Na druhou stranu je podle něj pravděpodobné, že hlavní protiútok Kyjeva teprve přijde. Poměrně nízká intenzita nasazení Ukrajinců napovídá, že dosud šlo spíše o takzvaný operační průzkum bojem – ukrajinské velení se snaží najít slabá místa v ruské obraně, na která by se následně dala zaměřit hlavní ofenzivní činnost.

„Dá se předpokládat, že po této fázi Ukrajina zahájí rozhodující fázi protiofenzivy, která se odehraje pravděpodobně pouze na jednom, maximálně na dvou vytyčených směrech. Tato fáze protiofenzivy by mohla být vedena na relativně úzkém, několikakilometrovém pásu frontové linie, který ale umožní rychlý průlom opevněné linie a vklínění se do obranné sestavy protivníka rozštěpením jeho defenzivy,“ popsal možný vývoj Petráš, který je akademickým pracovníkem a zároveň plukovníkem generálního štábu v záloze.

Z dosavadního vývoje situace se podle Petráše zdá, že hlavní defenzivní úsilí Ruska se soustředí na zajištění pozemního přístupu na Krym, což ale může být zároveň i hlavní snaha ukrajinské protiofenzivy, tedy pokud by došlo k průlomu v oblasti západního Záporoží ve směru na Melitopol a dále směrem k Azovskému moři. Pak by Ukrajinci mohli odříznout defenzivní pozice Rusů v centrální části fronty od jejich pozic na jihu, tedy u Chersonu. Ruským jednotkám by se tím zkomplikovalo zásobování jednotek, přesun záloh a dalších sil do této klíčové oblasti. Ukrajinci by tak mohli získat kontrolu nad přístupovými cestami na Krym a snáze obsazovat další okupované oblasti.

Takovýto průlom by však musel být proveden rychle a razantně s patřičným důrazem na moment překvapení, aby ruskému velení nezbyl čas na zformování bránících jednotek a opětovné zaujetí defenzivních pozic. „Ukrajinská strana nebude mít mnoho dalších příležitostí takový manévr opakovat či korigovat,“ zdůraznil Petráš.

I kdyby se Ukrajincům podařilo výrazně postoupit, například jako loni u Chersonu, výsledkem nemusí být mírová jednání a nějaká dohoda. Podle Ondřeje Ditrycha z pražského Ústavu mezinárodních vztahů bude Moskva dál sázet na to, že západní podpora Ukrajině, která je pro ni stěžejní, časem poklesne.

„Pravděpodobně budeme mít na čas zamrzlý konflikt, nebo konflikt malé intenzity,“ uvedl analytik.

Ukrajina by tak zůstala vzdálená svým cílům. Nevstoupila by do NATO, protože i zastánci jejího členství na Západě to připouštějí až po válce. Zřejmě by se jí také nepodařilo obnovit kontrolu nad celým okupovaným územím včetně Krymu.

Dál by podle Ditrycha záleželo na tom, jak účinné bude zadržování snah Kremlu o  překreslení politické mapy Evropy silou. To by zahrnovalo jednak omezení schopnosti Moskvy vést další „putinovské války“, a to hlavně prostřednictvím sankcí, jednak vybudování obranného systému, který Moskvu pokud možno odstraší od dalších avantýr. Tento systém by měl nějakým způsobem zahrnovat i Ukrajinu, která by měla dostat bezpečnostní záruky.

Na řadu by mělo jednou přijít také jednání s Ruskem, které by i přes omezenou důvěru nastavilo základní pravidla soužití včetně předcházení eskalaci konfliktu s NATO. „Rozhodně to ale nebude nějaké nové uspořádání, které by předpokládalo omezenou suverenitu Ukrajiny jako nárazníku,“ poznamenal odborník na mezinárodní bezpečnost.

Nevylučuje ani málo pravděpodobné, i když zlomové scénáře jako kolaps putinovského režimu v Rusku, ale i Zelenského vlády na Ukrajině nebo odstřižení podpory Ukrajině ze strany budoucí prezidentské administrativy Spojených států, které by Kyjev v důsledku nutilo k hledání kompromisu.

Každopádně podle Ditrycha není pravděpodobné, že by se v blízké budoucnosti podařilo dohodnout nové stabilní uspořádání na evropském kontinentu ani že dojde k „vnucenému“ míru v důsledku oslabení Ukrajiny. Základním předpokladem pro stabilní mír v Evropě je zásadní proměna státní geopolitiky Ruska, kterou si však nelze představit beze změny režimu, a ani to nemusí být podmínka dostačující.

Závěr je tudíž skeptický. „Představa, že bude v Evropě mír ve smyslu absence vojenských operací, ale i nějakého všemi přijatého a dodržovaného souboru norem mírového soužití a řešení sporů beze zbraní, je tak bohužel velmi vzdálená,“ dodal expert.

Ať už jsou vyhlídky brzkého míru na Ukrajině více, či méně pesimistické, s postupujícím časem vystupují čím dál více jako memento hrozivé bilance víceletých mezinárodních válek, které si vyžádaly vysoké počty obětí, devastující hospodářské škody a vedly k zásadním politickým změnám.

Historička Margaret MacMillanová, která je emeritní profesorkou Oxfordské univerzity, v nedávném článku pro časopis Foreign Affairs upozornila na některé podobnosti konfliktu na Ukrajině a 1. světové války. Zkušenost s první velkou válkou v Evropě by nám podle ní mělo připomenout „hrozivou cenu zdlouhavého a ostrého vojenského konfliktu“.

V roce 1914 i 2022 si mnozí státníci nedovedli představit, že vypukne válka, jenže se hořce mýlili. Naopak ti, kteří válku rozpoutali, zase správně neodhadli její vývoj.

Podobně jako v roce 1914, kdy se vláda Rakousko-Uherska po atentátu na arcivévodu Ferdinanda rozhodla zaútočit na Srbsko, došel Vladimir Putin k závěru, že válka je tím správným řešením. A podobně jako němečtí generálové byl ruský prezident přesvědčen, že za krátkou dobu přesvědčivě zvítězí.

Vyhlášení války Srbsku však tehdy vtáhlo do konfliktu mocného soupeře – Rusko – a místo rychlé porážky Francie zabředlo Německo do zdlouhavé a krvavé zákopové války, která zemi nakonec vyčerpala a přivedla k rozkladu.

„I když válka na Ukrajině trvá teprve druhým rokem, vyústila po dlouhých měsících do situace s opevněnými frontovými liniemi a vysokými lidskými ztrátami. Tyto skutečnosti sice nevylučují možnost výrazných nových operací obou stran a následné rychlé změny. Nicméně po více než roce války si postupy nejspíš vyžádají mnohem vyšší daň,“ poznamenala MacMillanová.

Stejně jako v minulosti se podle ní mohou projevit limity v podpoře a soudržnosti obyvatel a schopnosti udržovat v chodu válečné hospodářství. Ukrajinská společnost dokázala ustát mimořádné výzvy a strádání a je více jednotná než kdy jindy. Otázkou ale je, jak dlouho může země vydržet soudržná, když je její infrastruktura neustále ničena a množství jejích obyvatel se uchýlilo do zahraničí. Ukrajina se také může potýkat s nedostatkem zbraní a munice, obzvlášť po zintenzivnění bojů v letních měsících.

Ke srovnání vybízí i vytrvalost, s jakou se válčící strany upínají k dobytí, či naopak ubránění určitých míst, kterým se dává enormní symbolický význam, a to i za cenu obrovských lidských ztrát. Se stejnou sveřepostí, jako se v 1. světové válce německé velení snažilo dobýt francouzskou pevnost Verdun, nyní Rusové bojovali o ukrajinské město Bachmut.

Varující je podle britské historičky také vytrvalé přesvědčení o nutnosti úplné porážky nepřítele. V dlouhých válkách se navíc mění původní cíle, které se označují za vítězství. Z ruského pohledu to původně bylo „osvobození“ Ukrajiny, obsazení Kyjeva a svržení Zelenského vlády, nyní by se Moskva spokojila s připojením okupovaného území. Na druhou stranu ukrajinská vláda se na začátku invaze snažila ustát ruský útok a ubránit zemi, teď chce vytlačit Rusy z celé Ukrajiny včetně, Luhanské a Doněcké oblasti a Krymu.

„Dokud obě strany stále doufají, že dosáhnou něčeho, co mohou nazývat vítězstvím, bude těžké je dostat k jednacímu stolu a prohlubující se propast mezi jejich válečnými cíli ještě více komplikuje možnost dohody,“ uvedla MacMillanová.