Arménie na křižovatce. Z ruského vlivu ji odvádí celoživotní revolucionář

Naděje arménské politiky po vlně protestů proti zkostnatělým postsovětským úřadům. S takovou tváří nastupoval před pěti lety Nikol Pašinjan do čela vlády v Jerevanu. Veřejnost si získal sliby o rekonstrukci ekonomiky a boji proti korupci.

Dnes je ale jasné, že se na jeho období vlády bude vzpomínat jako na dny, kdy Arménie ztratila Náhorní Karabach.

Krátká ázerbajdžánská vojenská operace z minulého týdne vedla ke kapitulaci karabašských separatistů, kteří dlouhodobě spolupracovali s Jerevanem. Zatímco před třemi lety utrpěly arménské jednotky v oblasti tvrdou porážku, tentokrát Jerevan zasáhnout odmítl. Pašinjan namísto toho vyzval k mezinárodní reakci, která ale doposud zůstala jen v rétorické rovině.

Pasivní přístup premiéra pobouřil veřejnost a u budovy vlády na hlavním náměstí Jerevanu se sešly tisíce protestujících s hlavním požadavkem – rezignací Pašinjana.

Hlasy proti arménskému premiérovi sice znějí ulicemi nadále, narážejí ale na hluchá místa. „To má několik závažných důvodů: Za prvé, opoziční představitelé nepředložili jasnou vizi a postupný plán řešení bezpečnostních problémů, kterým Arménie v současné době čelí. Za druhé, mnoho lidí považuje hlavní představitele opozice, kteří byli u moci před sametovou revolucí v roce 2018, za odpovědné za události posledních let,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy arménský politolog Davit Petrosyan.

Není to přitom poprvé, kdy dnes osmačtyřicetiletý politik čelí výzvám k odstoupení. Právě neúspěch arménské armády, která je významně slabší než ta ázerbájdžánská, a oslabení Arménie v oblasti v roce 2020 vedly také k protestům a později i k předčasným volbám.

Tehdy Pašinjan přistoupil na dohodu zprostředkovanou Moskvou. Ruské „mírové jednotky“ měly podle ní dohlížet na klid zbraní v Náhorním Karabachu a na volný průjezd Lačinským koridorem, jedinou spojnicí mezi Arménií a separatistickým regionem. To jen završilo dlouholetou bezpečnostní závislost Arménů na regionální velmoci.

I z té se ale Pašinjan v posledních měsících snažil vymanit. Bezpečnostní záruky, které Moskva dříve zemi poskytovala, ať už skrze Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), nebo skrze další cesty, totiž začaly ve stínu války na Ukrajině uvadat. Zájem arménské zahraniční politiky se tak přesunul spíše na Západ.

Setkání s lídry Evropské unie i předními představiteli americké politiky začal Pašinjan podnikat stále častěji. Na intenzitě získávala i jeho odsuzující prohlášení směrem k Moskvě a z opatrných výtek se postupně stala jasná slova o selhání ruských sil.

„Arménská bezpečnostní struktura byla z 99,999 procenta napojena na Rusko, a to včetně zajišťování zbraní a munice. Dnes ale vidíme, že Rusko samo potřebuje zbraně a munici (pro svou válku proti Ukrajině), a v této situaci je pochopitelné, že i kdyby Ruská federace chtěla, nemohla by splnit bezpečnostní potřeby Arménie,“ řekl Pašinjan na začátku září italskému listu La Repubblica.

Země pod jeho vedením také minulý měsíc poprvé poslala humanitární pomoc na Ukrajinu. Ostatně do Kyjeva zamířila i Pašinjanova manželka na summit prvních dam a gentlemanů, který organizovala choť ukrajinského prezidenta Olena Zelenská.

Další signál Moskvě vyslal Jerevan i snahou o připojení se k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC), který vydal na ruského prezidenta Vladimira Putina zatykač kvůli obvinění z válečných zločinů.

Snaha o vymanění se z ruského područí je viditelná i v bezpečnostních otázkách. Pašinjan odmítl letos hostit společná vojenská cvičení ODKB, později na manévry ani neposlal své vojáky. Objevily se tak i spekulace o tom, že se třímilionová země možná chystá z uskupení vystoupit.

ODKB je obranná a bezpečnostní aliance v čele s Ruskem, jejímiž členy jsou další postsovětské státy – kromě Arménie také Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. V neděli Pašinjan označil současné zahraniční bezpečnostní aliance, jichž je Arménie součástí, za „neefektivní“ a „nedostatečné“.

„Parlamentní opozice obviňuje Pašinjana ze zhoršení rusko-arménských vztahů, což je podle ní hlavní příčinou těchto katastrof. Naproti tomu jiné opoziční skupiny, zástupci občanské společnosti a odborníci jsou hluboce přesvědčeni, že tato selhání souvisejí především s tím, že Jerevan zůstává loajální vůči Kremlu,“ popisuje nálady ve společnosti Petrosyan.

Přestože Arménie jasně projevuje, že se její vztahy s Ruskem zhoršily a jejich spojenectví se pomalu rozpadá, závislost na Moskvě zůstává. Po rozpadu Sovětského svazu totiž Jerevan delegoval velkou část kontroly nad železnicemi, energetickým sektorem, a dokonce i vlastními hranicemi právě na Rusko.

Najít funkční řešení, které by Arménii této závislosti zbavilo, bude složité. Jediná sousední země, se kterou ji pojí opravdu dobré vztahy, je Írán, u něhož se dá ale zase těžko očekávat, že by šel proti Rusku.

Relativně dobré jsou i vztahy s Gruzií, která má ale vzhledem k proruským separatistům na svém území vlastní problémy. Vztahy s Ázerbájdžánem a Tureckem se dají dokonce označit za nepřátelské, obě země blokují arménskou hranici. Pomoc západních států pak zůstává spíše rétorická – Arménii pořád do značné míry vnímají jako součást ruské sféry vlivu.

Trnem v oku Vladimiru Putinovi a Kremlu je i cesta, jakou se Pašinjan dostal k moci. Do premiérského křesla ho parlament zvolil poté, co stál v čele několikatýdenních masových protestů proti vládnoucí straně, a změnil tak politickou scénu v zemi.

Arménská sametová revoluce se vymezovala proti desetileté vládě Serže Sargsjana a vládnoucí Republikánské straně, která byla skrz naskrz prorostlá korupcí a zakládala si na dědictví postsovětského zkostnatělého aparátu. Sargsjan se s pomocí ústavních změn pokoušel udržet dál u moci.

Rusové tehdy proti revoluci nezasáhli. Pašinjan je uchlácholil slibem, že na vztazích s Moskvou se nic nezmění.

Revolučního ducha měl v sobě ovšem Pašinjan vždy. Při studiích na Jerevanské státní univerzitě byl vyloučen za články, v nichž kritizoval režim. Od roku 2009 si ve vězení odpykával dvouletý trest na základě obvinění z pokusu o převzetí moci a vyvolání nepokojů při povolebních násilnostech v roce 2008.

V roce 2004 Pašinjanovo auto, zaparkované přímo před redakcí listu The Armenian Times v centru Jerevanu, po explozi vzplálo. Pašinjan prohlásil, že výbuch byl pokusem o atentát, který zosnoval bohatý podnikatel a politik Gagik Carukjan. To se ale nikdy neprokázalo.

Během jeho premiérství arménské úřady zahájily několik významných politických a protikorupčních trestních řízení. Mezi vyšetřovanými jsou i dva bývalí prezidenti Robert Kočarjan a Serž Sargsjan a jejich blízcí příbuzní.

„Úspěšné dokončení demokratické transformace bylo a stále je jednou z hlavních výzev, kterým Pašinjan čelí na domácí scéně. Posílení demokratických institucí a provedení účinných reforem v politické, soudní, ekonomické a dalších společenských sférách. To jsou oblasti, které současná vláda zdědila,“ přibližuje Petrosyan hlavní otázky, se kterými se premiér potýká.

Většina pozornosti nicméně podle odborníka bude v blízké době směřovat k zahraniční politice, která bezesporu ovlivní i další stabilitu Arménie.