Konec jedné války a šance pro přírodu. I to jsou dobré zprávy roku 2022

Rok 2021 přinesl vůbec největší nárůst produkce solární energie v historii. Statistiky za rok 2022 zatím nejsou k dispozici, pravděpodobně ale přinesou další rekord.

Už na jaře informovala agentura Bloomberg o tom, že solární panely instalované po celém světě jsou už schopny vyrobit jeden terawatt energie, což je množství, které by pokrylo energetickou spotřebu celé Evropy.

Samozřejmě ale kvůli omezením vyplývajícím z distribuce a zejména skladování energie je vyrobená sluneční energie stále jen zlomkem toho, co svět spotřebovává. V EU nyní solární panely pokrývají jen 3,6 procenta spotřeby, v roce 2040 už by to ale měla být celá pětina.

Solární elektrárny nevznikají už jen na polích a střechách, ale i na vodě. Příkladem je 12 tisíc solárních panelů, které nově plují na přehradě Alqueva v jižním Portugalsku. Jejich kapacita je 7,5 GWh za rok. Elektrárna je největší svého druhu v Evropě.

Americké úřady odhadují, že energie z plovoucích solárních elektráren bude v budoucnu tvořit až desetinu spotřeby. Instalace panelů na vodě je sice o něco dražší, panely ale brání vypařování vody a díky ochlazování vykazují vyšší účinnost.

Další dobrá zpráva pro planetu přišla v prosinci z Kanady z konference OSN o biologické rozmanitosti COP 15: Minimálně 30 % plochy naší planety se do konce desetiletí dočká ochrany. V současnosti je přitom podle agentury AP chráněno asi 17 % pevniny a 10 % moří.

Kromě toho se celkem asi 200 zemí shodlo na financování projektů pro ochranu biodiverzity v chudších zemích bohatšími státy, přičemž bohaté země mají do roku 2025 tímto způsobem přispívat 20 miliardami dolarů ročně (podrobněji jsme o dohodě psali zde).

Nevýhodou je, že dohoda neupřesňuje, jakým způsobem se dojde do cíle a navíc není právně vymahatelná. I tak je ale považovaná za průlom. „Dopadlo to lépe, než se čekalo,“ řekl Seznam Zprávám environmentální expert Vojtěch Kotecký.

Fakt, že se 200 zemí poprvé shodlo na společné cestě za ochranou přírody, je podle Koteckého důležitý sám o sobě. Summit potvrdil, že se živá příroda stává jedním z úkolů globální diplomacie.

Solidarita. Slovo, které se skloňuje celý rok a bez kterého by se rozhodně neobešlo letošní jaro. Prokázala ji celá Evropa a západní svět, zejména ale středoevropské národy, jako jsou Poláci a také my – Češi.

Ještě na začátku února jsme psali, že „černým scénářem“ je pro polskou vládu při ruské invazi na Ukrajinu příchod jednoho milionu uprchlíků. Realita tenhle odhad nakonec mnohonásobně převýšila. Jen během prvního týdne války se dal na útěk milion lidí.

Z Ukrajiny kvůli válce odešlo kolem osmi milionů uprchlíků. Jen přes ukrajinsko-polskou hranici přešlo od 24. února 8,4 milionu lidí (číslo zahrnuje i opakované překročení hranic a nejen uprchlíky).

Na přelomu listopadu a prosince v Polsku registrovali 1,5 milionu uprchlíků a v Německu milion. V Česku to bylo téměř půl milionu, na Slovensku 100 tisíc a v Maďarsku 30 tisíc běženců.

Zprávu zařazujeme mezi ty dobré, protože střední Evropa – navzdory své pověsti z předchozí migrační krize, doznívající pandemii a všem novým socioekonomickým problémům kvůli Putinově válce – zvládla přijmout miliony lidí bez větších obtíží. Problémy, hlavně ty logistické, byly a jsou, ale nedošlo k nacionalistickým bouřím ani kolapsu společnosti a systému.

Je to vlastně jenom kus neobydlené skály v Arktidě. Přesto se o Hansův ostrov 50 let vedla válka, tedy aspoň se tak přezdívalo v podstatě úsměvnému škádlení mezi Dánskem a Kanadou. Konkrétně se o něm mluvilo jako o whiskové válce.

Kořeny sporu mezi zakládajícími členy NATO sahají do 70. let 20. století, kdy se Kodaň a Ottawa dohodly na vytyčení vzájemné hranice mezi Grónskem, které spadá pod Dánsko, a kanadskými ostrovy. Vyjednávání ale nevyřešilo otázku správy 1,3 kilometru čtverečních rozlehlého Hansova ostrova, vzdáleného 18 kilometrů od pobřeží obou zemí.

Spor v roce 1984 „eskalovala“ Kanada. Na skále se vylodily její jednotky, vyvěsily tam vlajku s javorovým listem a zakopaly bednu s kanadskou whisky, psala letos ve své zprávě BBC.

To nemohl dánský ministr pro záležitosti Grónska nechat bez odpovědi. O několik týdnů později se sám na ostrov vydal, aby pobuřující kanadskou symboliku nahradil dánskou vlajkou, dopisem se slovy „Vítejte na dánském ostrově“ a lahví kvalitní dánské pálenky.

A o zábavu na následující roky bylo vystaráno. Do rituálu se zapojily desítky Kanaďanů i Dánů a návštěvníci Hansova ostrova popisovali pobřeží poseté natrženými vlajkami a vzkazy.

Letos ale vlády v Kodani a Ottawě tuto kratochvíli dobrodruhů utnuly. V červnu uzavřely dohodu, podle které si Dánsko a Kanada ostrov rozdělí na půl - hranice nově vede uprostřed ostrova. Vyřešení sporu přineslo také jednu perličku, kterou ocení fanoušci zeměpisných kvízů. Díky dohodě přestaly být Dánsko i Kanada státy, které mají pevninskou hranici pouze s jednou další zemí.

Je to věc, která na jednu stranu rozděluje, ale rozhodně jí nelze upřít, že život mnoha lidem zpříjemní a zjednoduší. Manželství pro osoby stejného pohlaví není pro tyto lidi „jen“ symbolem, ale představuje také život bez některých byrokratických překážek, nabízí zkrátka řešení praktických záležitostí. A od letoška je tento institut legální už ve 33 státech světa.

Na seznam se v tomto roce přidaly čtyři země. Zatímco v Chile a ve Švýcarsku vstoupily v platnost změny přijaté už o rok dřív, Kuba a Slovinsko platí za úplné nováčky a oba státy jsou navíc svým způsobem průkopníky.

Slovinsko je vůbec první zemí v postkomunistické Evropě (pokud nepočítáme bývalou NDR), která sňatky osob stejného pohlaví legalizovala. Tamní ústavní soud v červenci rozhodl, že zákon umožňující manželství jen lidem opačného pohlaví je v rozporu s ústavním zákazem diskriminace.

Oproti tomu Kuba je z regionálního hlediska spíš pozadu, protože prakticky nemine rok, aby některý ze států Latinské Ameriky manželství pro všechny nelegalizoval. Po zářijovém potvrzujícím referendu se ale karibský ostrov stal první komunistickou zemí, která k tomuto kroku přistoupila.

Co zlepšovat ve vztahu k LGBT+ komunitě je často i v zemích, kde jsou už sňatky osob stejného pohlaví legální. Například Kanada začátkem roku postavila mimo zákon takzvanou konverzní terapii.

Tento pojem zahrnuje snahy změnit sexuální orientaci, genderovou identitu nebo genderový projev osoby, která je k této domnělé změně motivovaná nejčastěji svým okolím. Praxe vychází z velmi zjednodušujících představ o tom, co je sexuální lidská rozmanitost, sexualita a pohlaví/gender.

Kanada nejen, že teď takové praktiky zakazuje, ale zároveň trestá i nucení k takzvané konverzní terapii, aby z ní někdo profitoval nebo ji propagoval. Za porušení hrozí viníkům trest odnětí svobody až na pět let.

V průběhu roku 2022 se k tomuto zákazu přidaly i další země - Nový Zéland, Francie, Řecko, Izrael, Vietnam a Švýcarsko. Podobné praktiky jako „konverzní terapie“ se stále místy vyskytují i v Česku a jak pro Seznam Zprávy v lednu přiblížil Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví, živnou půdu mají v Evropě třeba v Polsku nebo Moldavsku.

Ani 132 let od jeho smrti není dost na to, aby galeristé nemohli najít nový obraz Vincenta van Gogha. A restaurátoři Národní umělecké galerie Skotska neobjevili jen tak ledajaké dílo, ale přímo autoportrét věhlasného holandského malíře, jak oznámili v červenci.

Až 100 let byl tento autoportrét skrytý pod vrstvou kartonu a lepidla na zadní straně jednoho z van Goghových raných děl - Hlava rolnické ženy. K nálezu - jak už to bývá - přispěla náhoda. Galerie chystala obraz na novou výstavu, a když ho restaurátoři ohledávali pomocí rentgenu, narazili na skrytý poklad, který rozhodně nečekali.

Podle skotských expertů přidává objev další díl do skládačky tajů umělcova života. Autoportrét totiž zřejmě vznikl v době, kdy se van Gogh přestěhoval do Paříže, a patří do série experimentálních portrétů, kterých existuje dalších pět. Na druhou stranu jiných obrazů je slavný malíř maloval pravděpodobně, aby ušetřil.

15 let po malířově smrti si obraz zapůjčilo amsterdamské muzeum Stedelijk. Právě tam nejspíš došlo k tomu, že bylo plátno před zarámováním přilepeno na karton. Stranu s van Goghovým autoportrétem pravděpodobně zakryli, protože byla méně hotová. Před zaměstnanci skotské galerie stojí náročný úkol: sundat z plátna lepidlo, aby obraz nepoškodili.

Dobrou zprávou je nepochybně i jeden z velkých vědeckých objevů - potvrzení spouštěče roztroušené sklerózy. Onemocněním postihujícím bílou hmotu centrálního nervového systému, tedy mozku a míchy, v Česku trpí přibližně 20 tisíc lidí a celosvětově více než dva miliony.

Nemoc byla popsána už před asi 150 lety a lékaři od té doby pozorovali, že pro její rozvoj je rozhodujících zřejmě několik faktorů. Ohroženější jsou například ženy spíše než muži (v poměru cca 2:1), vliv mají i genetické faktory (v určitých rodinách je častější) nebo výskyt jiných autoimunitních poruch (cukrovka, lupénka). Protože výskyt je vyšší v zemích středního pásma, spekulovalo se i o vlivu hladiny vitaminu D.

V posledních několika desítkách let se spekulovalo i o možném vlivu viru Epstein-Barrové (EBV). Tímto herpes virem se ale v mládí nakazí téměř každý na světě a u většiny nákaza nevyvolá žádné pozorovatelné příznaky. Ověřit souvislost bylo právě kvůli širokému rozšíření viru náročné.

Velmi přesvědčivé potvrzení letos přinesla studie, v rámci níž vědci z Harvardovy univerzity dostali přístup k databázi se zdravotními záznamy 10 milionů příslušníků amerických ozbrojených sil. Vojákům se musela pravidelně brát krev kvůli testům na HIV, což vědcům zajistilo „biologický materiál“, ze kterého mohli zjistit, v kterém roce se u vojáků objevil důkaz infekce virem EBV (protilátky proti tomuto viru).

Ukázalo se, že v podstatě všichni vojáci, u kterých se rozvinula roztroušená skleróza, se v předešlých několika letech nakazili virem EBV.

Souvislost byla extrémně silná, takže už nikdo nepochybuje o tom, že virus hraje roli. Zatím se sice neví, proč u drtivé většiny lidí virus nemoc nevyvolá a u někoho naopak ano, objev nicméně otevřel cestu k novým výzkumům a potenciálně i vakcíně.

U australského pobřeží objevili rostlinu, kterou vědci nyní považují za největší známou na Zemi. Jde o „podmořskou trávu“, která se pravděpodobně vyvinula z druhu posidonia australis. Pomocí genetických testů odborníci zjistili, že velká část podmořského porostu ve skutečnosti sestává z jedné rostliny (podrobněji zde).

Vědci se domnívají, že se rostlina rozšířila z jediného semene, do současné velikosti podle nich dorostla v průběhu posledních 4500 let. To z ní také dělá jednu z nejstarších dosud živých a lidstvu známých rostlin, napsal web Science.

Podle vědců z University of Western Australia mořská tráva pokrývá plochu téměř 200 kilometrů čtverečních (což je o něco méně než celé Brno) ve Žraločí zátoce, která leží asi 800 kilometrů severně od Perthu. Stébla rostliny jsou na některých místech dlouhá pouhých 10 centimetrů, jinde však dosahují délky až jednoho metru.

Tým vědců na počátku nasbíral po celé zátoce mnoho vzorků rostliny. Cílem projektu bylo zjistit, z kolika individuálních rostlin se flóra u australského pobřeží skládá.

„Odpověď nás ohromila – byla jen jedna! Je to tak, jen jedna rostlina se v Žraločí zátoce rozšířila na více než 180 kilometrů, což z ní činí největší známou rostlinu na Zemi,“ uvedla Jane Edgeloeová, hlavní autorka výzkumu, který byl publikován v odborném časopise Proceedings of the Royal Society B.