Článek
Její slova sotva mohla být jasnější a Kreml jistě nepotěšila. „Moldavsko je evropskou zemí. Jeho obyvatelé vyznávají evropské hodnoty. Vstup do EU je strategickou volbou, která nám umožní zůstat součástí svobodného světa,“ prohlásila asi před týdnem Maia Sanduová. Prezidentka nevelkého postsovětského státu na východě Evropy pak fakticky vyzvala Západ, aby Moldavsko nenechal znovu zamknout do klece ruského impéria.
Zhruba ve stejné době Kreml utržil v postsovětské aréně ještě citelnější úder. Přišel totiž z nečekané strany. Kazachstánský prezident jako jeden z mála lídrů dorazil na kdysi prestižní, letos bojkotované ekonomické fórum v Petrohradu. Jako kremelský vazal se ale nechoval. Veřejně poníženému ruskému kolegovi Vladimiru Putinovi do očí a před diváky sdělil, že Kazachstán na rozdíl od Moskvy neuzná samostatnost proruských enkláv na východě Ukrajiny, protože existence podobných státečků podrývá globální stabilitu.
Ba co více, kazašský lídr Kasym-Žomart Tokajev pravděpodobně odmítl státní vyznamenání, které byzantinský Kreml s odpovídajícím patosem připíná cizincům „za zásluhy o rozvoj mnohostranné spolupráce“. K servilním nositelům této medaile patří třeba i Aleksandar Vučič, prezident Srbska, kde je náklonnost vůči Rusku a odpor k NATO podmínkou pro výkon libovolné funkce.
Kazachova troufalost je v očích Kremlu neodpustitelná a bylo jen otázkou času, kdy ruská média spustí proti dosud loajálnímu středoasijskému spojenci nebývale zlostnou kampaň. (A také spustila.)
Obecně totiž platí, že Putinův zvrhlý sen o ruské imperiální renesanci neděsí jen postkomunistické státy střední Evropy, ale i republiky, které se od Sovětského svazu odtrhly během jeho agonie. Ukrajinský odpor proti kremelské agresi není třeba připomínat, Kyjev nyní usiluje o členství v EU i NATO. V Moldavsku dnes o spojení s Evropu stojí 60 procent obyvatel. Pobaltí považuje nucený pobyt v SSSR za okupaci, členem kontinentální unie i transatlantické aliance už je a patří k nejaktivnějším oporám Ukrajiny v boji s Kremlem.
Z evropských postsovětských republik vybočuje jen Bělorusko. Přesněji jeho diktátor Alexandr Lukašenko, který se ve strachu z vlastních, po svobodě toužících občanů schoval do Putinova stínu. Tedy jen obrazně, neboť fyzicky by se ruský prezident vešel do běloruského kolegy patrně dvakrát, což už ale není možné říci o jejich neporovnatelně velkých zemích a armádách. Dokonce i Lukašenko ale zjevně hledá a nachází důvody, proč nejít na straně ruského obra přímo do války s Ukrajinou.
Středoasijské republiky pak pokračují v taktice, kterou používají od rozpadu SSSR. S ruským medvědem mluví, protože mu nelze utéct. Je ale možné ho občas odstrčit, ba varovně praštit po čenichu. Vždy je však třeba vyvažovat geopolitické zájmy a nezapomínat na agresivitu kremelské šelmy, která region pořád považuje za vlastní hřiště.
Kavkazský Ázerbájdžán se zase přitulil k tureckým příbuzným a s Ruskem už dnes mluví vcelku sebevědomě. Na rozdíl od sousední Arménie, jež zůstává v kremelském vleku navzdory skutečnosti, že ten se o její zájmy stará velmi liknavě. Politickou schizofrenií trpí Gruzie, která se před 14 lety sama stala obětí ruské agrese. Jakkoli jsou tři čtvrtiny jejích obyvatel pro vstup do EU a 60 procent Gruzínců dokonce horuje pro NATO, vlivná část elit nadbíhá Moskvě.
Nový ruský imperialismus nalakovaný na rudo a provázený atavistickými fašizujícími projevy je každopádně v regionu považován za hrozbu či přinejmenším za problém. Kremelské vzepětí nikdo relevantní nevítá a přihlášky do obnoveného Sovětského svazu vyplňují jen pomatenci či mafiáni z proruských banditských enkláv.
Pokud se Rusko nevzdá touhy po obnovení Sovětského svazu, bude tedy nuceno ničit, vraždit, znásilňovat, prostě dále dobývat. Je bohužel možné, že Západ nakonec připustí rozdělení Ukrajiny a obětuje Moldavsko. Pokud ale nezareaguje na útok proti Pobaltí či Rumunsku, které jsou členy NATO, rezignuje na vlastní důvěryhodnost i čest. A bude pak přirozeně další na řadě.
