Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Sumy a okolí patří k nejkrásnějším koutům Ukrajiny. Odlehlá oblast, vesnice s úrodnými poli, ve městě nádherně upravený park na nábřeží. Loni jsem tam strávil několik dní, místní bojovníci z 32. zvláštní brigády a 117. brigády teritoriální obrany mě vzali na nedalekou hranici s Ruskem, která v té doba tvořila i frontovou linii. Bylo to několik týdnů před nečekanou ukrajinskou ofenzivou přes tuto hranici, do ruské Kurské oblasti. Nad kruhovým náměstím u řeky vlála obrovská ukrajinská vlajka. Lidé chodili do restaurací i obchodů, byť se několikrát za den ozvala siréna varující před ruským útokem.
Můj „vztah“ se Sumy má přitom zvláštní historii. Měl jsem koupený lístek na vlak z Kyjeva do Sumy na 24. února 2022 na pátou hodinu ráno. Chtěl jsem tam odjet, protože město leží blízko Ruska. Dalo se očekávat, že tam Rusové něco podniknou, jelikož v okolí je několik zbrojních továren. Nestihl jsem už nastoupit: Rusko ráno zaútočilo letecky na Kyjev a po zemi na Sumy: Vlak už neodjel a já strávil první dny invaze v metropoli. Sumy ale vydržely, Rusům se nepodařilo do města dostat a na začátku dubna se z celé Sumské oblasti stáhli.
Letos na Květnou neděli dopadly na centrum dvě rakety Iskander. Přes třicet mrtvých, z toho dvě děti. Před týdnem Iskander zasáhl na opačné straně země Kryvyj Rih: dvacet mrtvých, z toho devět dětí. Dohromady stovky zraněných. A v noci na pondělí znovu masivní útoky na Charkov, Oděsu. Rozhovory, které vede s Vladimirem Putinem Donald Trump a jeho lidé, jako by kremelského vůdce přiměly k ještě větší agresivitě a touze ukázat Ukrajincům a celému světu: My můžeme a budeme vraždit. Nezabráníte nám v tom ani silou, ani návštěvami Kremlu, ani sankcemi. Postavte se klidně na hlavu, ale my jsme mocná země a dáváme to najevo vražděním lidí. Lámáním jejich kostí a zaléváním jejich těl krví.
Na Ukrajinu jezdím pravidelně skoro dvacet let, občas i do Ruska. V posledních třech letech jsem v mnoha diskuzích, debatách a článcích zdůrazňoval jedno: ruské elity – politické i armádní – jsou naprosto posedlé Ukrajinou. V tom smyslu, že Ukrajina nesmí být neutrální, nezávislá a už vůbec ne patřit na Západ. Musí patřit Rusku, ať už formálně jako Bělorusko nebo přímo jako součást Ruska. Tato imperiální posedlost jde daleko za hranice nějakých racionálních bezpečnostních nebo ekonomických úvah. Putin a jeho lidé jsou přesvědčení, že Ukrajina nemá právo se od Ruska odtrhnout, a tečka. Konec diskuze. Zničená města na Donbase a desítky tisíc mrtvých – nebo dokonce stovky –, to všechno za to stojí.
Tento rys v rozhodování ruského vedení trochu přehlížíme, když říkáme, že Rusko vede válku proti Západu, NATO nebo že chce znovu vládnout v celé východní Evropě. Ano, to vše chce. Touží být velmocí, která si respekt zjednává strachem. Když se nás bojíte, to znamená, že nás uznáváte. Ale především chce zničit Ukrajinu, protože v očích mnoha Rusů zradila.
Více o útoku se dočtete zde:
Kdysi jsem dělal rozhovor s ruským filmařem Vitalijem Manským, který se kvůli kritizování ruského režimu uchýlil do exilu v lotyšské Rize. Jeho definice mi přišla velmi přesná: Putin neuznává Ukrajinu jako nezávislý stát, a tudíž jí ani nepřiznává nárok nebo právo se tak chovat. Jeho pohled na svět je pohledem absolventa školy KGB a Ukrajina je v tomto pohledu oblastí Ruska podobně jako třeba Voroněžská oblast. Na Ukrajinu se Putin dívá jako na třetí ženu, která se rozhodla opustit harém. Nejde jen o ztrátu image a prestiže, je to něco naprosto neodpustitelného a nepřijatelného. Taková žena nemá právo na svůj hlas nebo na to, aby sama změnila svůj život.
Vzpomínáte si, jak byl Putin ve svém živlu v rozhovoru s americkým komentátorem Tuckerem Carlsonem, když mu jako důkaz propojení Ukrajiny s Ruskem ukazoval listinu ze 17. století? Nebo jak kdysi Putin žádal od Ukrajiny kompromisy a prohlásil: „Líbí, nebo nelíbí, nedá se nic dělat. Trp, krasavice“?
Válka obnažila obrovský rozdíl, který existuje mezi Evropou a Ruskem. V tom, že ruská strana absolutně nebere ohledy na lidský život. Na Ukrajince ani na vlastní vojáky. Když mladý Rus zemře na frontě, kde ho velitel pošle na zteč na jistou smrt, pláče po něm jeho matka někde na Sibiři nebo v Burjatsku. Jinak to nikoho nezajímá. A co se týká útoků na civilisty, v minulosti to ruská armáda dělala stejně v Čečensku nebo v Sýrii. Jen jsme to neměli tolik na očích, protože to nebylo v Evropě.
Nevím, nakolik bude Donald Trump schopen přimět Putina zastavit válku. Jeho názor je ovšem takový, že jde o spor o podobu hranic než o nějaký boj, ve kterém ruské elity naprosto nepřipouštějí jakoukoliv možnost porážky. Rád bych skončil tento komentář nějak optimisticky, ale nejde to, novinář nemá lhát.
