Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Oba dva vyrobil, zrodil Sovětský svaz. Oba udělali kariéru v komunistické straně. Oba dva byli formováni stejnými geopolitickými představami, ani jeden z nich si nepřál rozpad mnohonárodní totalitní říše známé pod zkratkou SSSR. Říše, která na konci minulého století prohrála studenou válku se Spojenými státy. Přesto se od sebe nemohli lišit víc.
Svět včera opustil celoživotní rudý aparátčík, jediný sovětský prezident, neúspěšný kandidát na ruskou hlavu státu, žalářník i osvoboditel národů. Také osobně vřelý člověk, který oddaně a veřejně miloval svoji manželku až do její smrti a vlastně i po ní. Michail Gorbačov byl ale především zastáncem myšlenky, že násilí je přijatelné jen do jisté, i když jistě bolestné, míry. A že osud planety i jejích obyvatel je v posledku důležitější než přežití ztrouchnivělého molochu s opršelými srpy a kladivy ve znaku.
Patrně není smutnějšího údělu než sledovat smrt vlastního dítěte, jakkoli jde pouze o politický projekt. Gorbačov takového údělu nebyl ušetřen. Dnešní ruský prezident zcela vymazal a zahodil vše, oč se Gorbačov jako lídr snažil – a to na dlouhé roky dopředu.
Studený, chladnokrevný, v osobních záležitostech výsostně tajnůstkářský a v gestech i projevech až komicky nepřátelský Vladimir Putin vyhlásil barbarské tažení za obnovou Sovětského svazu. Všem na západ od Moskvy vyhlásil válku, když jim předtím po středověkém způsobu nabídl možnost zcela se podvolit Rusku.
Doma nastolil hrubě autoritářský, fašizující režim, který drakonickými tresty postihuje už jen prosté odmítnutí válečné agrese jako takové. Planetě i Bohu pak suše oznámil, že bez silného, panujícího Ruska tato planeta nemusí, ba vlastně ani nemá existovat.
Většina Gorbačovových nekrologů připomíná tanky a ozbrojence, které zesnulý komunistický lídr vyslal do Litvy, do Gruzie i jinam na (tehdejší) sovětskou periferii. Tekla krev, umírali lidé, rodily se nově nezávislé státy. Gorbačov ale tehdy stěží mohl jinak: jednal podle manuálu, který mu do mozku vypálily desítky let tvrdé stranické výchovy. Vedly jej ale také instinkty ruského cara, neboť na obou trůnech – sovětském i carském – v té době fakticky seděl. Sovětský svaz plně přijal klíčový princip ruského impéria. Ten, zjednodušeně řečeno, hlásá, že expanze je podmínkou přežití a ústup začátkem rozpadu.
Gorbačov v obrazech
Mimochodem málokdo dnes připomíná patrně nehranou „sovětskost“ Michaila Gorbačova, který odmítal nacionalismus a apeloval na vytvoření dobrovolného svazku demokratizujících se sovětských států. Což by znamenalo udržení nejen velmocenského postavení, ale i ohromného společného trhu.
Naštěstí pro Čechy i jejich postkomunistické sousedy Gorbačov odmítl takzvanou Brežněvovu doktrínu. Podle ní měl rudý Kreml právo intervenovat v těch zemích někdejšího sovětského tábora, které by se pokusily opustit prostor jasně vymezený ostnatými dráty. V jednom z pozdějších rozhovorů Gorbačov odmítl výtky, že „odevzdal sovětské satelity“. Konstatoval tehdy, že je sice odevzdal, ale pouze jejich obyvatelům.
Koncem 80. let jsem měl možnost jako velmi mladý pobývat v Moskvě a osobně dosvědčuji, že tehdy se Rusko probouzelo, nadechovalo, tvořilo a žilo v naději. A to i proto, že Gorbačov se uměl usmívat, že z Kremlu sestoupil na moskevské chodníky a že znal cenu lidského života, ačkoliv také on rutinně překračoval mrtvoly.
Vladimir Putin je Gorbačovovým opakem, i když pocházejí z podobné líhně. Zavřený v mramorové kleci imperiálních představ plýtvá životy a talenty svých „poddaných“ i Ukrajinců. Jen proto, aby vzkřísil říši, která i v dobách největší slávy směřovala k zániku.
