Článek
Nebylo překvapivé, že první zahraniční cesta Volodymyra Zelenského od vypuknutí nového kola války letos v únoru vedla do Spojených států, když je tato velmoc co do objemu vojenské pomoci Ukrajině jasně na prvním místě světového žebříčku. Jenže Zelenskyj nepřijel jen děkovat.
Dorazil s nesnadným úkolem přesvědčit Washington, že výdaje na podporu jeho země musí pokračovat. A hlavně, že to má pořád větší smysl, než aby ty peníze šly třeba na ochranu jižní americké hranice před návalem migrantů nebo na boj s pouliční kriminalitou, prostě na věci, které voliče pálí mnohem víc než válka kdesi za humny, jakkoliv je děsivá.
Jen na dokreslení: Momentálně se každý den pokouší jižní hranici USA nelegálně překonat v průměru na devět tisíc lidí. Přebrodí se třeba přes řeku Rio Grande a pak se vzdají čekajícím imigračním úředníkům v naději, že získají povolení k pobytu. Demokraté přitom zvažují zrušit opatření z éry Donalda Trumpa, na jehož základě bylo možné migranty vracet kvůli obavám z jejich zdravotního stavu, konkrétně toho, že mají covid-19. Ve Spojených státech to je obrovské téma. Jak vyplývá z hojně citovaných historických statistik, do země se od nástupu Joea Bidena k moci snaží den co den nelegálně dostat v průměru dvakrát tolik lidí, než kolik jich přes oceán přijíždělo v roce 1907, kdy vrcholila „zlatá doba“ migrace z Evropy.
Až za pár týdnů složí přísahu nově zvolení kongresmani, budou mít ve Sněmovně reprezentantů převahu republikáni. Někteří z nich, zejména ti blízcí Donaldu Trumpovi, nepovažují další vyzbrojování a financování Ukrajiny zrovna za hlavní prioritu. Republikán Kevin McCarthy, pravděpodobný nový předseda Sněmovny, zhruba před měsícem prohlásil, že by Ukrajinci neměli pořád dostávat od Američanů „bianco šek“, nýbrž by se mělo nejdřív prozkoumávat, na co peníze půjdou, kdo bude čerpání kontrolovat a podobně. Jinými slovy, že by to Spojené státy neměly s pomocí přehánět.
Tomu odpovídaly i čerstvé televizní záběry. Byly fascinující tím, jak vřelého přijetí se ve Sněmovně Zelenskému dostalo. Vypadalo to, že mu všichni nadšeně tleskají. Nebylo tomu tak. Někteří republikáni jen přihlíželi, jiní nedorazili.
„Většina mých voličů nechce, aby byly jejich peníze dál posílány na Ukrajinu, zejména ne bez řádného auditu,“ nechal se před novináři slyšet Thomas Massie, republikánský zákonodárce z Kentucky. „Odmítám souhlasit s posíláním dalších peněz na Ukrajinu, když je naše jižní hranice otevřená pro invazi v režii drogových kartelů,“ zdůraznila Mary Millerová z Illinois.
Pokud jde o Ukrajinu, je Amerika zkrátka mnohem nalomenější než Evropa. Zde s výjimkou proruského Viktora Orbána nebo slepě se neutralitou zaklínajících Švýcarů a Rakušanů snad není nikoho významnějšího, kdo by chtěl narušit dosavadní společný leitmotiv: Ukrajince musíme podporovat, protože umírají i za naši svobodu. Musíme stát za nimi, děj se co děj.
To vysvětluje, proč Zelenskyj musel na svou první cestu právě do USA, a ne za evropskými přáteli. A proč svůj projev v Kongresu směřoval k otázce, jak se mají na všechno dívat američtí daňoví poplatníci. „Vaše peníze nejsou charitou, nýbrž investicí do globální bezpečnosti,“ uvedl Zelenskyj. Tedy investicí, aby se válka nerozšířila i na území dalších amerických spojenců a výdaje nebyly nakonec ještě větší. Kdyby jeho cesta neměla tuto pointu, byla by jen plácnutím do vody navzdory všem poctám a komplimentům, jichž se mu dostalo.
Střet na Ukrajině je soubojem vůlí. Naší a Putinovy. A nutno říct, že ruský vládce jeví známky zákeřné přizpůsobivosti.
Po katastrofálním omylu z února, kdy si myslel, že napochoduje do Kyjeva a po pár dnech bude konec, shledal, že mu nezbývá než se vydat oklikou a vše vsadit na kartu vytrvalosti.
Mobilizuje nové vojáky, kteří sice tu a tam remcají, ale rozhodně nechystají povstání. Buduje vztahy s Běloruskem, kam před pár dny sám zavítal, a s Čínou, kam vyslal svého parťáka Dmitrije Medveděva. Společnou řeč nachází s Íránem. Závádí de facto válečné hospodářství s cílem doplnit obrovské lidské a materiální ztráty. Ale víc než zprávy o tom, kolik jeho vojáků přišlo o život a kolik tanků ruské armády shořelo, ho dost možná zajímá právě to, jak se vyvíjí atmosféra v americké Sněmovně reprezentantů. Ta rozhoduje o penězích a na ní je, aby financovala prezidentova rozhodnutí. Když tak Sněmovna neučiní, má prezident prostě smůlu.
Putin to ví. Doufá, že migrantů u hranic Spojených států bude ještě víc. A že Zelenského mise, jakkoliv byla hvězdná, nakonec vyzní doztracena.
