Článek
Evropská mise zaměřená na boj s teroristy zvaná Takuba, ve které jsou i české speciální síly a která od loňského roku působí v regionu Liptako v africkém Mali, v současné podobě končí – pokusí se přesunout do jiné země v regionu. Takubě, úzce propojené se starší francouzskou protiteroristickou operací Barkhane, se staly osudným události následující po již druhém vojenském puči v Mali za poslední dva roky.
Roztržka vládnoucí junty s Francií dospěla k tomu, že pučisté, nejistí si životaschopností svého pretoriánského režimu, pozvali do země ruskou soukromou vojenskou skupinu Wagner a začali házet evropským vojákům klacky pod nohy. Přítomnost evropských sil soustředěných v Takubě se tak stala obtížně udržitelnou; a když se Francouzi rozhodli k odchodu, tak i nemožnou. Otazník zůstává zatím nad osudem unijní mise EUTM, která pomáhá trénovat malijské vojáky a ve které Česko také zanechalo významný otisk – operaci dokonce už předloni velelo a chystá se k tomu zatím znovu i letos.
S nátlakem Moskvy na Ukrajinu a potřebou NATO posilovat pozice na východním křídle aliance se nabízí otázka: Proč v Sahelu – regionu na pomezí Sahary a subsaharské Afriky, kde se Mali nachází – vlastně Česko působí a co tam nyní může dělat? Neměli bychom soustředit naše omezené prostředky k vyztužení alianční obrany na východě, třeba navýšením zapojení do tzv. předsunutých sil NATO rozmístěných v Pobaltí? Tedy v místech, která jsou nám mnohem blíž a snadněji si dovedeme představit přínosy, které z nasazení českých vojáků pro náš stát plynou?
Nejsou to teoretické otázky. Sněmovna bude letos projednávat mandát k vyslání vojenských jednotek do zahraničí na příští dva roky – tedy základní dokument definující budoucí expediční vojenské operace, které by měly pochopitelně naplňovat české bezpečnostní zájmy. Podle vládního programového prohlášení by prioritami měly být kolektivní obrana a stabilita na východ a jih od NATO, boj s terorismem a řešení migrace tam, kde vzniká, včetně právě subsaharské Afriky.
Asertivní Kreml potřebuje odpověď. Příspěvek k alianční obraně je nejlepší investice do naší bezpečnosti. Proti nátlakové strategii Moskvy budeme potřebovat účinné nástroje odstrašení dlouhodobě. Zapomenout přitom ale na to, co se děje u jižních hranic Evropy, by ale bylo krátkozraké a nebezpečné.
Rozložené a slabé státy
Africký Sahel je dnes jednou z nejméně stabilních oblastí na světě. Propletenec různých místních konfliktů v Mali, který tento rok vstupuje již do své druhé dekády, je jenom vrcholkem ledovce a projevem dlouhodobějších trendů, které pozorujeme i v okolních zemích. Země západního Sahelu (Mauretánie, Niger, Čad, Burkina Faso, Mali) – patří mezi nejslabší světové ekonomiky a dlouhodobě se umísťují na nejspodnějších příčkách indexu lidského rozvoje. Kvůli poloze regionu na rozhraní různých podnebných pásem na něj silně dopadají klimatické změny, které v místních, především zemědělských ekonomikách zvyšují politické napětí mezi různými etnickými a kmenovými skupinami.
Jak se ukázalo v minulých letech, místní spory umí velmi dobře využívat džihádistické bojůvky, některé z nich i s vazbami na globální teroristické skupiny jako al-Káida nebo Islámský stát. Ty neváhají poskytnout své zbraně tam, kde státní složky nezvládají působit a tlumit místní spory, nebo kde má vláda z řady (i velmi dobrých) důvodů u místní populace mizernou pověst. Slabost sahelských států, které nedokážou kontrolovat celé své území a poskytovat na něm základní veřejné statky od bezpečnosti po vzdělávání, radikálním skupinám nahrává a umožňuje jim stavět se do role lepší alternativy vůči nefunkčnímu státu.
Jedním dechem je ale třeba uvést, že nespokojenost se sahelskými vládami je sdílená šířeji a rozhodně ji není třeba omezovat jen na islamistické radikály. Masové demonstrace na podporu malijských pučistů nebo dřívější protesty v Nigeru a dalších zemích ukazují, že místní populace je již unavená z dlouhé a stále rostoucí nestability, korupce a státního aparátu, který jim nedokáže zajistit důstojný život a možná až příliš se zaměstnává bojem proti terorismu na úkor budování stabilních a spravedlivých ekonomik. Tato nespokojenost s sebou nese riziko další a hlubší nestability.
To není dobrá zpráva jak pro Sahel samotný, tak i pro jeho sousedy, kteří sledují vývoj v Mali a okolních zemích s obavami z šíření vlivu džihádistických skupin a neřízené migrace. Ze stejných důvodů je tento vývoj nepříznivý pro Evropu. Skrz Sahel prochází tradiční obchodní cesty, které spojovaly regiony na sever a na jih od Sahary a nyní jsou využívány mimo jiné jako migrační trasy z Afriky do Evropy. Rozvrat států v Sahelu se dříve či později projeví i na evropských hranicích.
České angažmá má cenu
Evropská unie si tato rizika uvědomuje a v Sahelu se angažuje prostřednictvím široké palety různých aktivit od zmíněného výcviku malijských vojáků, přes výcvik policie a pohraniční stráže až po podporu administrativních kapacit sahelských ministerstev a rozvojové a humanitární aktivity. Česko v poslední dekádě k tomuto úsilí účinně přispívá: zapojením do budování malijské armády, příspěvkem k boji proti teroristickým skupinám, financováním drobných humanitárních projektů a účastí v koordinačním mechanismu Aliance pro Sahel.
Dává to smysl.
Neřešené problémy budou nevyhnutelně znamenat rizika i pro nás, protože otevírají prostor pro působení zmíněných teroristických sítí a zločineckých skupin s transregionálními vazbami a ambicemi. Jejich činnost má potom dopady i na neřízenou migraci i na politiku návratu migrantů zpět do zemí jejich původu. Ti se mohou (a budou chtít) vracet jen tam, kde je bezpečno a kde mají naději na lepší budoucnost. Nejde tu přitom o budování států po západním vzoru, jehož úspěšnost je v podobných případech prokazatelně přinejmenším sporná, ale krátkodobou i dlouhodobější stabilizaci s využitím palety vojenských i nevojenských (hlavně rozvojových) nástrojů.
Působením v Sahelu jednoznačně, viditelně a konkrétně přispíváme k evropské bezpečnosti. Vybudovali jsme si díky tomu v oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky jméno. Po větší odpovědnost Evropanů za stabilitu ve svém sousedství dlouhodobě volá i Washington a vzhledem k současným změnám v globální geopolitice je zásadní pro dlouhodobě udržitelnou a funkční vazbu mezi Evropou a Spojenými státy.
Budujeme si tím i vztahy s Francií jako klíčovým hráčem na poli evropské bezpečnosti. Vnímavost k dlouhodobým bezpečnostním zájmům Paříže se nám může vyplatit i v získávání Francouzů pro naše vidění hrozeb vycházející ze středoevropské perspektivy a zkušenosti. Koneckonců, podobnou strategii nevolíme sami – v Mali se angažují například také Estonci.
Vyklizením pole nakonec jenom otevíráme prostor, v tuto chvíli pro Moskvu. Té na stabilitě a prosperitě Sahelu nezáleží. Klíčové je pro ni naopak vytěžení obav místních režimů o své politické přežití pro své partikulární, zejména ekonomické zájmy. A to, aby EU dostala přidány další starosti. Podobně jako jinde jde o lacinou, obloukovou a asymetrickou strategii, která neztrácí čas moralizováním o demokratických volbách a dobrém vládnutí. Ani budováním udržitelného a stabilního politického systému.
V Mali potřebujeme strategickou trpělivost
Současná situace nás i zde působící evropské spojence – nejen Francii, ale třeba i Švédsko nebo zmíněné Estonsko – staví před složitá dilemata.
Vojenská junta plukovníka Goity nechce hrát podle evropských not. Bez podpory hostitelské země se protiteroristické i obecně stabilizační činnosti realizují těžko. Podobně nezastupitelná je vedoucí úloha Francie – a vztahy mezi Paříží a Bamakem jsou teď na bodu mrazu. Situace využívá prostřednictvím soukromé skupiny Wagner jako své prodloužené ruky Moskva.
Mise Takuba končí, aspoň prozatím a v současné podobě. Neměli bychom ale balit všechny kufry, vyklízet pole v Sahelu obecně, ani v Mali jako takovém, ale spíš se obrnit strategickou trpělivostí a pragmatismem. A dál hájit – v míře, v jaké je to možné – naše konkrétní bezpečnostní zájmy a současnou politickou nepřízeň překonat.
To znamená udržet, třeba omezeně, stávající unijní komplexní angažmá (včetně mise EUTM). Zároveň je třeba rozvážit, jak do budoucna nastavit váhu jeho jednotlivých prvků – vojenských, politických, ekonomických nebo rozvojových – v sahelské strategii tak, aby společně a v souladu vedly k naplňování realistické a udržitelné strategie.
Silný důraz na vojenské potlačení teroristických a povstaleckých hnutí bez dostatečné pozornosti věnované lidskoprávní, rozvojové i komunikační dimenzi evropského působení v Mali se ukázal jako krátkozraký. Na druhé straně nelze přehlížet, že základní stabilita, kterou je možné v současných podmínkách zajistit jenom expedičními vojenskými prostředky, je nezbytná. Vytváří totiž základy, na nichž lze teprve stavět udržitelné a spravedlivé ekonomiky a budovat prostředí, ve kterém se dobře cítí především lidé, kteří tu mají žít.
