Článek
Na sociálních sítích koluje výmluvná koláž dvou fotografií. Snímek opery v Oděse obestavěné protitankovými zátarasy a pytli s pískem z roku 1942 stojí vedle snímku stejné budovy se stejnými zátarasy i pískovým obložením z posledních dní. Na první pohled se obě fotografie liší jen černobílým provedením té starší z nich. Působí skoro až groteskně, jak se obrana proti nacistickým agresorům z doby druhé světové války znovu kopíruje proti očekávanému náporu ruských jednotek o 80 let později.
Oděská opera přitom není výjimkou. Většina fotografií přicházejících z Ukrajiny by se v případě, že by byly v černobílém provedení, dala zaměnit za výjevy z druhé světové války. Vesnice i města srovnaná se zemí, ohořelá nákladní auta, tanky stojící opuštěné ve škarpách a lidé tísnící se v protiletadlových krytech jsou výjevy, které vyvolávají šok a hrůzu z brutálního vedení války, které známe snad jen z historických dokumentárních filmů. Panuje přitom všeobecná shoda, že válka se zdaleka ještě nevyčerpala a v následujících týdnech, možná i měsících, bude podobných výjevů přibývat. Neúspěch původních ruských plánů na bleskovou „speciální operaci“ dále vygraduje použitím hrubé síly, která bude mít pravděpodobně za důsledek evropský ekvivalent situace v Sýrii, kde ruská armáda vydatně přispěla k absolutní destrukci země. Ruská armáda i politika však cestuje v čase mnohem dál než jen do roku 2016, kdy srovnala se zemí syrské Aleppo.
Když se svět řítil v létě 1914 do první světové války, spoléhali západní spojenci na ruskou armádu jako na rozhodující faktor, díky kterému musí zvítězit. Nejpočetnější armáda tehdejšího světa s více než čtyřmi miliony vojáků měla jako parní válec projet střední Evropou a zadupat německého i rakousko-uherského rivala. Ruské velení tehdy v souladu s panující vojenskou doktrínou sáhlo k prvnímu útoku, který měl zlomit německý odpor a připravit půdu pro hladké vítězné tažení. Tento útok však fatálně selhal a ani ne měsíc po vypuknutí války zaznamenala ruská armáda ohromné fiasko v srpnové bitvě u Tannenbergu (ve Východním Prusku, v dnešním Polsku). Většina jednotek zde upadla do zajetí a vrchní velitel celé operace, generál Samsonov, se místo ohlášení katastrofálního výsledku carskému dvoru zastřelil.
Debakl u Tannenbergu výrazně přispěl k dalšímu průběhu války, která oproti původnímu očekávání trvala mnohem déle a Rusko bylo v jejím průběhu nuceno sáhnout k ohromné mobilizaci lidských i hospodářských zdrojů. Zároveň se stal i mementem pro ruské vojenské plánování, jež odvrhlo doktrínu prvního úderu jako potenciálně neúčinnou a ve výsledku zbytečně riskantní. Právě toto poučení z tannenberské porážky stálo zčásti i za váhavým postojem Stalina vůči německé agresi v roce 1941. Stalinova důvěra v pakt s Hitlerem a neochota čistkami zdecimovaných ruských generálů zažít si svůj Tannenberg tak nechaly Sovětský svaz zcela nepřipravený na německý vpád. Výsledkem byla druhá totální válka, ve které museli Sověti znovu sáhnout až na dno svých lidských a hospodářských možností.
Společným jmenovatelem ruského, potažmo sovětského angažmá v obou těchto válkách bylo naprosté podcenění logistické přípravy první fáze války, nedostatečné využití nejnovějších technologií, stejně jako naivita ruských generálů. V roce 1914 byla sice ruská armáda největší bojovou silou světa, avšak nedokázala pro svoji mobilizaci efektivně využít železnici, neuměla vzájemně koordinovat různé jednotky ani dostatečně utajeně komunikovat. Ostatně ke smrtícímu obklíčení většiny ruských jednotek u Tannenbergu došlo po odposlechnutí tajné konverzace ruského velení. V roce 1941 nebyla Rudá armáda schopná zpočátku vzdorovat německé invazi nejen kvůli technické převaze německého nepřítele, ale i kvůli paralýze velení, které znovu nedokázalo vzájemně koordinovat jednotky, když někteří velitelé dokonce zakazovali sovětským vojákům opětovat palbu.
To, co vidíme na ukrajinských bojištích v posledních dnech, tak vypadá jako ruské déjà vu. Původní plány na bleskovou „speciální operaci“ kopírující západní vzor selhaly. Stejně jako na úsvitu dvou světových válek nebyla ruská armáda schopna efektivně nasadit nejmodernější techniku, tentokrát v podobě přesných střel odpalovaných ze země či ze vzduchu, nezískala ani rychlou vzdušnou převahu a ruské velení znovu dramaticky podcenilo koordinaci jednotlivých oddílů a základní logistiku. Zvěsti o starých čínských pneumatikách, které nechávají ruská vozidla nepojízdná u kraje silnice, o naprosté neinformovanosti ruských vojáků, kde a proč jsou, i o nedostatku jídla, vody a paliva ukazují na selhání podobná těm z let 1914 a 1941.
Ruské velení proto musí opakovat vzorec obou světových válek. Po prvotním šoku z neúspěchu dochází k masivnímu nasazení hrubé síly. Samotný způsob válčení uplatňovaný ruskými jednotkami na Ukrajině přitom kopíruje to nejhorší ze zastaralého válečnictví 20. století. I několik dní trvající souvislá kanonáda bez přesnějšího zaměřování cílů jako prostředek pro oslabení morálky nepřítele odpovídá doktríně první světové války. Tvrdé střety obrněné techniky a snaha o podlomení morálky obyvatelstva cíleným vyřazováním civilní infrastruktury odráží přístup generálů světové války druhé. Nerespektování rozdílu mezi vojenskými a civilními cíli, v mnoha případech dokonce ani mezi vojenskými a civilními osobami, je bohužel dědictvím obou světových válek 20. století.
V obou těchto válkách nestálo Rusko, respektive Sovětský svaz osamoceně. V první světové válce by se po úvodním debaklu ruská armáda stěží udržela další tři roky, nebýt masivní ekonomické a vojenské pomoci západních zemí. Stejně tak i druhou světovou válku by Sovětský svaz těžko vyhrál bez velkorysé podpory západních spojenců. Jen americká vojenská pomoc přesáhla mezi lety 1941–1945 hodnotu 11 miliard tehdejších dolarů, což odpovídá zhruba 180 miliardám dolarů dnešních.
Jakkoli se zdá, že s ničím podobným Rusko v současnosti počítat nemůže, prozatím tomu tak bohužel není. Podle dat evropského think-tanku Bruegel se ruské příjmy z odběru plynu evropskými zákazníky v březnu v porovnání se začátkem roku více než ztrojnásobily. Každý den tak přichází na ruské účty jen za plyn přes 650 milionů dolarů. Zisky z prodeje ropy budou patrně ještě vyšší. Ale i kdyby byly stejné, netrvalo by ani půl roku, aby Rusko dostalo ze Západu v přepočtu stejnou sumu, jakou Sovětskému svazu poskytly Spojené státy během celé druhé světové války. Stejně jako během první i druhé světové války tak Západ výrazně pomáhá udržet ruskou bojeschopnost. Tentokrát však se zásadním rozdílem, když Rusko není spojenec, ale zjevný nepřítel.
Dochází tak k absurdní situaci, kdy zejména evropské země posílají Rusku horentní sumy umožňující vést brutální útok, aby na druhé straně zásobovaly Ukrajinu vojenskou pomocí, která má pomoci tento útok odrazit. Ruská armáda se tak mohla od neúspěšných experimentů s vedením hypermoderní a hyperdrahé války 21. století vrátit do své komfortní zóny století minulého. Finance pro klasické vedení války v duchu 20. století poskytuje tak jako vždy z velké části západní svět.
Feudální ruský stát nápor první světové války i přes tuto podporu nevydržel a zhroutil se. Stalinův Sovětský svaz nápor druhé světové války vydržel a vyšel z něj mnohonásobně posílen. Co se stane v důsledku rusko-ukrajinské války s putinovským Ruskem, bude záležet nejen na vývoji na ukrajinských bojištích. Mnohem důležitější pravděpodobně bude, zda se západní svět skutečně odhodlá nejen ruskou válku, ale celý ruský stát přestat platit. Vzhledem ke klíčovému postavení Ruska jako dodavatele strategických surovin to není rozhodnutí jednoduché. Avšak jakkoli řada zemí západního světa ruské suroviny v současnosti potřebuje, nepotřebuje je víc než ruské vojáky v letech 1914–1917 a 1941–1945. Během obou světových válek Západ přispíval Rusku na zachování vlastní lepší budoucnosti. Dnes si od něj kupuje jen hrozivou přítomnost a možná ještě děsivější budoucnost.
