Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Australské úřady oznámily, že se ještě letos chystají stanovit minimální věkovou hranici pro přístup na sociální sítě. O přesném věku zatím rozhodnuto není, předpokládá se, že bude někde v rozmezí 14 až 16 let. V případě té nižší hranice by to bylo stejné jako ve Španělsku nebo v Jižní Koreji. Vyšší hranice by asi byla zatím nejpřísnějším opatřením vůbec (ačkoli třeba právě ve Španělsku se už rovněž mluví o 16 letech).
Je to složité téma. Na jedné straně by se dalo předpokládat, že kolem 15 let by už mladý člověk měl rozhodovat o trávení svého času z drtivé většiny sám. A že stát by měl k regulaci jeho chování přispívat jen málo, ideálně spíš vůbec.
Stejně tak je zcela jasné, že zakázané ovoce bude i v Austrálii chutnat nejlépe a jakýkoli zákaz dopadne tak, že se ho budou snažit všichni obejít. My mladší si můžeme sáhnout do svědomí, kolikrát jsme před dosažením plnoletosti odklikli větu „potvrzuji, že je mi 18 let“ na serverech se specifickým videoobsahem, ačkoliv jsme věděli, že to je „zakázané“.
Technologické problémy stranou – zákaz pornografie pro neplnoleté má své opodstatnění, třebaže je často skutečně spíš symbolický: zkrátka jsme se jako společnost dohodli, že pro zdravý rozvoj nezletilých není nejlepší, když se dostanou ke specifickému obsahu, který může deformovat jejich představy.
Jedním dechem je samozřejmě třeba dodat, že sociální sítě a zmíněný „dospělý“ obsah jsou přece jen dvě odlišné věci.
Jenže i sociální sítě si můžou pohrát s dospívající psychikou. Nekonečné scrollování je zdrojem „levného dopaminu“, na kterém může vzniknout jistá forma závislosti. Děti a dospívající jsou těmto efektům vystaveni nejvíce, což se ještě znásobilo během lockdownů za dob koronaviru. To je mimochodem kontext, jehož následky budeme muset ještě velmi dlouho zkoumat, abychom je pochopili.
A vědci našli i poněkud paradoxní souvislost mezi (nadměrným) užíváním sociálních sítí a dalším problémem: pocitem samoty. Což je opět jev, na nějž jsou zvlášť citliví mladí lidé. V praxi jde především o rozdíl mezi tím, jaký sociální život máme a jaký si ho mít přejeme. To vede spirálovitým efektem k tomu, že se bojíme, nebo jednoduše nechceme vztahy vůbec navazovat.
Je těžké domýšlet všechny důsledky. Lze si ale celkem jednoduše představit, že mladý člověk, „závislý“ na sociálních sítích, a přesto neschopný navázat sociální vztahy, jednoduše sklouzne třeba k videím Andrewa Tatea, která mu algoritmus ochotně nabídne, a nadchne se pro Tateovy misogynní názory. Kdo ví. Tyhle efekty jsou stále tak nové a dynamické, že se o nich sotva dá přemýšlet nějak hluboce systematicky.
Je navíc fakt, že věkové hranice si nastavují i samy sociální platformy. Většinou jde o 13 let. Podle dat z roku 2021 je ale na nějaké sociální síti víc než polovina českých dětí – takže můžeme celkem s klidným svědomím prohlásit, že podobná samoregulace očividně nefunguje.
A teď přichází ono „ale“. Má stát ve vyspělém světě vychovávat děti až do 16 let? A má na to vůbec právo, vezmeme-li v potaz mezinárodní dohody dovolující dětem pohybovat se svobodně v digitálním prostoru?
Argumentace australského premiéra Anthonyho Albaneseho, že chce, aby šly děti místo koukání do mobilů raději na hřiště, je vyloženě komická. Děti půjdou místo TikToku na Reddit; po zákazu Redditu na pochybná fóra. A po krocích k omezení pochybných fór si stáhnou VPN. Dokud budou přítomnost dětí na sítích tolerovat rodiče, libovolná demokratická vláda se může snažit, jak chce, ale ničemu reálně nepomůže.
A i kdyby mohla, přichází další debata – efekt „levného dopaminu“ mají i počítačové hry. Nebo sladkosti. A ohrožení bezpečnosti dospívajících, kterou se návrh také zaklíná, se skrývá po celém internetu. Zapovíme-li sociální sítě, můžeme se stejným zdůvodněním pokračovat dál. Do nekonečna.
Takže: máme se i u nás teď zamýšlet nad podobnou regulací? Spíš ne. To ale zároveň neznamená, že je to téma, nad kterým máme mávnout rukou s tím, že „nějak bude“.
Sociální sítě jsou v poměru ke svému vlivu jen málo regulované a zohledňované ve vzdělávacím systému. Jejich působení na lidskou psychiku, zdá se, je v některých ohledech alarmující. Vlastně máme štěstí, že se krok k jejich regulaci chystá udělat někdo jiný. Můžeme pozorovat, co se stane v Austrálii, a třeba za pár let přijít s vlastním evropským řešením. Anebo také s žádným, když to bude průšvih.
A propos, drobná řečnická otázka na závěr, když už se tímhle zcela bohulibým paternalistickým způsobem snažíme „chránit děti“: Neměli bychom se zamýšlet i nad ochranou jiných skupin, třeba ve věku 60+?
