Článek
„Putin! Putin!“ skandovali fotbaloví fanoušci na stadionu istanbulského klubu Fenerbahce, který ve středu hostil tým ukrajinského mistra Dynama Kyjev. Ne, opravdu nešlo o upřímnou podporu ruské invaze k sousedům. Příslovečně emotivní turecké publikum se prý jen nechalo vyprovokovat ukrajinským gólem. A pokusilo se vzýváním Putina co nejbolestněji ublížit kyjevským.
Za křik ochozů se ihned omluvili jiní Turci. Že prý fotbalové hlediště není univerzitní posluchárna a kremelský boss údajně nemá sympatie celé země. Budiž.
Incident ale o tureckém přístupu k ukrajinskému konfliktu přece jen leccos vypovídá. Přecitlivělí hoši v hledišti se do provolávání Putinova jména pustili s nebývalou lehkostí. Nikdo z jindy upovídaných vládních televizí jim dostatečně nevysvětlil, kdo je agresor, s kým soucítit a proč si jejich prezident potřásá rukou právě s Vladimirem Putinem. (Jakkoli jej k pobavení celé planety viditelně ponížil, když ho na sebe nechal čekat.)
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan totiž ruskou invazi na Ukrajinu zjevně pojal jako jedinečnou příležitost. Coby zkušený kupec z orientálního tržiště hodlá zobchodovat ukrajinskou nouzi, ruskou izolaci i západní bezradnost. Jeho akcie na globálním trhu po kremelské invazi dramaticky stouply.
Aby taky ne. Jeho země kontroluje strategicky klíčový přístup do Černého moře i jeho jižní pobřeží. Je a bude přirozeným mediátorem budoucích dohod Kyjeva s Moskvou. Fakticky kontroluje vývoz ukrajinského obilí, jehož nedostatek už leckde na zeměkouli vyvolal hladové bouře.
Do budoucna to navíc bude právě Turecko, přes nějž do Evropy poputují dodávky plynu i ropy nahrazující suroviny z Ruska, se kterým už na starém kontinentu nikdo nechce mít nic společného.
Erdogan teď proto jako skutečný sultán kráčí imaginárním geopolitickým tržištěm a vybírá zboží. Chci americké stíhačky, jinak nepřipustím rozšíření NATO o severoevropské státy! A přihoďte k tomu disidenty, kteří se přede mnou ve Skandinávii schovali! A o tom, kdo z nich je zločinec, budu rozhodovat já. Povolte mi zaútočit na Kurdy při jižní hranici Turecka a mlčte, až k jejich zničení použiju západní zbraně! A vůbec, milé Spojené státy, z tohoto koutu světa zmizte. Tady budu šerifem já!
Západ zatím přikyvuje, i když slyšitelně skřípe zuby. Hlavně američtí kongresmani sotva chápou, proč mají autokratovi odkudsi ze Středomoří vydávat moderní vojenskou techniku chvilku poté, co se objímal s íránským prezidentem – jinak hlavním nepřítelem USA a Izraele. A současně kritizují Erdoganovo domácí počínání, které lze západní optikou sotva označit za demokratické.
Jinými slovy: Erdogan teď vliv i strategickou polohu Turecka prodává krajně nevybíravým způsobem. Ještě několik požadavků a Západ se začne cítit jako oběť vydírání. V zájmu všech (s výjimkou Ruska) lze jen doufat, že v Ankaře sedí opravdu zkušení obchodníci z orientálních tržišť. Ti totiž nejlépe vědí, že cenu nelze šponovat donekonečna. Že někdy už obchod není mravný, ba ani výnosný, neboť okamžitý zisk zapříčiní budoucí ztráty.
Jistě, Turecko se s Ruskem může na nějaký čas dohodnout. Dlouhodobě se ale jejich mocenské i obchodní zájmy tvrdě kříží. Na Balkáně, na Kavkaze, na Blízkém východě, ve Středomoří, o Černém moři nemluvě. Turci navíc v drtivé většině i navzdory Erdoganovým úkrokům vyznávají podobné hodnoty jako jejich středomořští bratranci a Evropané vůbec.
Omšelé teze o mostech spojujících Západ a Východ, které se v Istanbulu zhmotnily i fyzicky, navíc mají jednu odvěkou vadu. Ano, je možné na nich vybírat přemrštěné mýtné a neslevit vůbec nikomu – což ale také znamená nemít vůbec žádné opravdové přátele. Vždy ale nakonec přijdou okamžiky, kdy se po těchto mostech s gustem, z obou směrů a v co nejtěžších botách projde každý, kdo k tomu dostane šanci. A pak se „výběrčí“ nemá o koho opřít.