Článek
Jihokavkazskou Gruzii čekají v sobotu ostře sledované parlamentní volby, ve kterých se bude rozhodovat o pokračování současného autoritářského a protizápadního směřování představovaného Gruzínským snem pod kontrolou Bidziny Ivanišviliho.
Že se o víkendu hraje na další čtyři roky o mnoho, je jasné všem pozorovatelům postsovětských zemí i znalcům evropské zahraniční a bezpečnostní politiky, kteří si našli cestu k poslednímu prohlášení evropských lídrů tvrdě kritizujícím poměry v zemi a zároveň odsuzujícím chování gruzínských vládních představitelů.
Z diskuzí se zástupci opozice, médií i občanské společnosti je ovšem patrné i očekávání vyplývající z víkendové volební příležitosti srazit podporu vládnoucího Gruzínského snu na minimum, které by zamezilo nejhorším výstřelkům politické formace vedené oligarchou Ivanišvilim. Část elit však jde ještě dále, když poukazuje na možný zvrat vycházející z poměrného volebního systému, v rámci kterého měly opoziční strany již v minulých volbách převahu. Nicméně tím celý příběh, který je značně komplikovaný vysokou koncentrací moci v rukou současných elit, zdaleka nekončí.
Současné poměry v Gruzii
Gruzie se již od roku 2012, a zejména pak po roce 2020, začala ubírat směrem k velmi silným vnitřním autoritářským tendencím a nezdravé koncentraci moci, které vyvrcholily před několika měsíci přijetím zákona o transparenci zahraničního vlivu. Lidé mu začali říkat ruský zákon po vzoru starší normy přijaté Moskvou v roce 2011. Na začátku září vstoupil v platnost a ohraničil zásadním způsobem a pod pohrůžkou vysokých pokut fungování neziskového sektoru v zemi.
Celý proces měl však daleko hlubší a složitější povahu a zasáhl již dříve velkou část veřejného prostoru, včetně politiky, justice, veřejných institucí i médií, z nichž musela odejít vůči vládě kritická část zaměstnanců. Ti současní jsou tam přitom na dlouhé roky – v případě justice často až do konce života – zabetonováni a ani možná změna vlády či vytvoření křehké alternativní koalice by na tom pravděpodobně nic nezměnilo.
V médiích došla situace tak daleko, že představitele těch kritických začala vláda stíhat. Šlo například o jednoho z dnešních vůdců politické opozice Niky Gvaramii, kterého vláda uvrhla do vězení oficiálně za zneužití moci a finančních prostředků, mimo jiné naprosto absurdně za používání firemního automobilu pro osobní účely. V jiných případech, včetně bývalého prezidenta Michaila Saakašviliho, se možná historicky jednalo o podstatnější právní delikty, nicméně o to hůře bylo s kritiky Gruzínského snu nakládáno.
O povaze a snaze o prosazení absolutního modelu moci prosazovaného svérázným Ivanišvilim však nic nevypovídá lépe než příběh gruzínské prezidentky Salome Zurabišviliové. Vláda ji chtěla donutit k odstoupení formou impeachmentu, když si dovolila vyjádřit své vlastní názory během zahraničních cest, přičemž má oficiální reprezentování své vlasti přímo v popisu práce.
Evropský postoj ke gruzínskému dění
Podobně jako v případě moldavských prezidentských voleb a referenda o budoucím vstupu země do EU se dají očekávat zásahy ze strany Moskvy a kremelských agentů i v Gruzii. V Moldavsku přesáhly všechna očekávání, když na ně bylo ze strany Kremlu vynaloženo podle odhadů více než 100 milionů dolarů. To v jedné z nejchudších zemí Evropy značně zapůsobilo a pravděpodobně snížilo jak volební rating prezidentky Maiy Sanduové, tak vyhlídky na proevropské směřování, které v případě finálního rozhodnutí v referendu dopadlo jen velmi těsně ve prospěch EU.
Více o volbách v Moldavsku
Mnoho komentátorů přitom poukazovalo na slabou reakci ze strany EU, která sice před volbami oficiálně sankcionovala některé prokremelské představitele a dezinformátory, ve srovnání s Ruskem ale na podporou moldavských prozápadních elit ani zdaleka tak efektivně nevystoupila. Evropské hodnocení na rétorické úrovni sice vyznívá velmi kriticky vůči Kremlu, v praktické rovině však zůstává nejasné, čehož si kremelští představitelé samozřejmě všímají. Opět se opakuje situace, že Putinův režim sice do dění v evropských kandidátských zemí zásadní měrou zasahuje, ale ráznější hlas – když už je vůbec slyšet – zaznívá ze Spojených států a ne z Evropské unie.
Je žádoucí, aby se to samé nedělo nejen v druhém kole moldavských prezidentských voleb 3. listopadu, ale také v případě Gruzie, jejíž budoucnost musí Evropany také zajímat. Vzhledem k tomu, že jde o kandidátskou zemi a dřívějšího favorita proevropského vektoru stále podporovaného valnou většinou ve společnosti, musí Evropa postupovat mnohem razantněji a ve vnitřních poměrech angažovaněji.
V tuto chvíli se čeká na nadcházející parlamentní volby a také hodnocení jejich průběhu, protože výsledek může být ze strany místních elit značně ovlivněn, možná až masivně zfalšován, jak někteří odhadují. Evropa a její jednotlivé státy prozatím podpořily rozšíření počtu volebních pozorovatelů, kteří mají na regulérnost volebního klání oficiálně dohlédnout. Klíčový moment přijde až později, zejména pokud se Gruzínský sen skutečně uchýlí k rozsáhlejším falzifikacím.
Pak by totiž již nic nemělo stát v cestě sankcionování nejen vládních představitelů, ale také technologů moci a loutkářů v pozadí, mezi kterými jednoznačně vyčnívá oligarcha Bidzina Ivanišvili. Pokud by to jako v minulosti neprošlo na evropské, potom alespoň na národní úrovni. Je totiž zřejmé, že to byl právě on, který – s největší pravděpodobností na popud Moskvy – spustil celý proces iniciování ruského zákona, i když bylo předem známo, že ho většina gruzínské společnosti odmítá a pouze vyvolá další polarizaci země.
Co Ivanišviliho, který v 90. letech vydělal velké peníze obchodováním v Rusku, k tomuto kroku vedlo, o tom můžeme jen spekulovat. O silném odporu proti proruským tendencím současné vlády uvnitř společnosti však musíme být přesvědčeni.
Právě proto musí být Evropská unie a Západ jako celek připraveny konat, a to jak v případě masového ovlivnění voleb, tak také demokratického otevření, které může pro EU představovat okno příležitosti. To však nemusí být otevřeno dlouho, protože jak domácí, tak zahraniční vlivy půjdou zřejmě proti zásadnějšímu přeskupení domácí politické scény.
Evropská nabídka obnovení produktivních bilaterálních styků i přístupových rozhovorů, ale také odblokování dříve zmrazených finančních zdrojů, musí být na stole a jasně vysvětlovány dovnitř gruzínské společnosti i politiky. Velmi otevřeně v tomto smyslu vystoupilo 13 ministrů evropských záležitostí včetně těch z Německa, Francie, Polska nebo Česka.
Pokud by výsledek voleb přinesl pokračování současného stavu, musí EU využít zbývajících pák a vlivu na vykompenzování moci centrální vlády ještě rezolutnější podporou proevropských hráčů na místní i regionální úrovni. Zároveň ale také v rámci občanského sektoru a nezávislých médií, které se Gruzínský sen snaží finančně zlikvidovat, a to rovněž prostřednictvím pokut a zákona o zahraničním vlivu. Kreml by si za takových okolností jistě mnul ruce, proto musí EU vystoupit – i na základě nedávno spuštěného mechanismu sankcí – i vůči němu a jeho prodlouženým rukou a agentům přímo v Gruzii.
