Hlavní obsah

Komentář: Vedeme s Ruskem civilizační konflikt?

Ivan Gabal
sociolog, analytik
Foto: Profimedia.cz

Snímek ze zkoušky na slavnostní vojenskou přehlídku na Rudém náměstí v Moskvě, květen 2022.

Nezkusíme svou vlastní informační „kurskou protiofenzivu“? Když jsme zvládli masivní muniční iniciativu, proč ne iniciativu informační?

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zdá se, že s velkými změnami na bitevním poli začíná i podrobnější debata o Rusku a udržitelnosti jeho válčení. Jak mu rozumět? Co očekávat z hlediska předvídatelnosti chování a racionality rozhodování v Kremlu? Protože jen tam a nikde jinde se může stát něco, co válku buď ukončí, nebo dál nebezpečně eskaluje.

Zda změna přijde pod ukrajinským vojenským vzdorem, pod mezinárodním tlakem, nebo v důsledku vnitřních problémů Ruska, to je otázka, kterou má smysl zkoumat. Je rozhodující i pro to, kdy a jak může válka skončit. Skončí politickou dohodou? Mimořádným vojenským dějem či aktem? Jsou to důležité parametry. Neznámé, u kterých váháme a neodhadneme ani jejich pravděpodobnost. Něco ale máme: své historické zkušenosti.

V sovětské aréně

Česká tradiční (ne)schopnost Rusko realisticky nahlédnout a zkoumat, bez servilnosti či vzteku, je důsledkem extrémních a převážně špatných zkušeností, které s Kremlem máme. Od sporů při vzniku Československa o úlohu legií v Rusku přes drsné utajené spojenectví Moskvy s Hitlerem, které pomohlo Německu na nohy a nám k Mnichovu, přes náš pád do sovětské sféry vlivu Benešovými válečnými chybami až po drsné vnucení sovětského komunismu po vojenském osvobození z německého protektorátu. A nezapomínejme ani na dvacetiletí sovětského ždímání a komunistické devastace země poté, co Kreml vojensky zadusil pokus československých komunistů o reformy v roce 1968 a instaloval nám na léta vlastní československé zupácké poměry.

Musíme si připomenout i nečekané vstřícné kroky. Koncem 80. let nechal Kreml bez pomoci padnout kompromitované lokální komunisty v Maďarsku, Polsku, Východním Německu i Československu. Gorbačov otevřel cestu k odstranění totalitních režimů a k plnému sebeurčení zemí v našem regionu. Přistoupil na okamžitou dohodu o odchodu sovětské armády a rozmontování Varšavského paktu. Tím politicky skončila studená válka a rozdělení Evropy. A bylo to do značné míry naše visegrádské a pražské dílo – i proti odporu budoucích západních spojenců.

Role Visegrádu ve sjednocení Evropy přinesla našemu regionu silnou transformační podporu ze Západu. Moskva z toho moc neměla. Žila ze zbytků zaostalé sovětské podstaty a z brutality ruského bezprávného kapitalismu v rozpadajícím se sovětském impériu. Až do nástupu Vladimira Putina, který si obnovu ruského protizápadního impéria vzal za zdroj své moci a smysl své politiky.

Postsovětská zloba

Dnes už je situace jiná. Rusko se postavilo na nohy, v Kremlu sedí brutální diktátor a válčí. Silou ničí, co může. Jaké je dnešní Rusko, které proklelo Gorbačova a zavrhlo jeho období? Navztekané a plné nenávisti.

Bývalé satelity od Pobaltí až k Rumunsku prosperují a více či méně úspěšně je vstřebal Západ. Rusku zůstala zaostalost, chudoba, země ovládnutá mafií a bezprávný stav. Zopakujme známá čísla: v Rusku žije 38 milionů lidí v domácnostech bez kanalizace, 30 milionů bez tekoucí vody, 23 milionů bez společného vytápění a 49 milionů bez teplé vody. V zemi, která je hlavním exportérem plynu, žije 46 milionů lidí bez plynofikace. Oligarchové se přitom topí v obrovském bohatství, létají v soukromých tryskáčích a jistí si svá práva dodatečným občanstvím jiných, bezpečných zemí.

Divíme se, že obyčejní Rusové závidí všem z bývalých sovětských satelitů víc než komukoli jinému? Stačí příležitost a jdou vybít Gruzínce, Ukrajince a kterékoli další sousedy, kteří se rozhodnou odklonit se od Ruska a přiklonit se k Západu. Nás samozřejmě nevyjímaje. K imperiální nadutosti a pocitu vlastní důležitosti přibyl komplex chudé, vyždímané, zdevastované společnosti. Bez vzdělání, solidarity a ohleduplnosti.

Žoldnéři s vlasteneckou maskou

Nově se rýsuje obraz válčícího Ruska, které se opírá o placené vojáky, kontraktory, kteří bojují pouze za žold. Obchod s vlastním životem a smrtí je pro obyčejné obyvatele Ruska novou příležitostí. Žold ve výši násobků průměrného platu je cestou, jak si pomoci k lepšímu. A v případě smrti získat finanční kompenzaci pro rodinu.

Zupácké metody ruských oficírů pohrdajících životy vojáků, bezohlednost a necivilizovanost velitelů, zlodějiny, korupce a rabování jsou civilizačními rysy ruského vojenství a imperiální armády, která se snaží skrze Ukrajinu dobýt Evropu a „Západ“. K diskusi o ruském „vlastenectví“ a boji se západním ohrožením Ruska nebo s ukrajinskými fašisty lze dodat snad jen to, že v základu této nenávisti je historický imperiální komplex. Ovlivňuje všechno od sportu ke kosmickému výzkumu.

Ruský válečný stroj bezohledně stravuje tisíce životů nedostatečně vycvičených a místy i špatně vyzbrojených ruských kontraktorů pod zkorumpovaným velením. Je strategicky závislý na finančních příjmech Ruska. Dokud budou peníze, budou i vojáci. Pokud nebudou, stroj se může zadrhnout.

Vysychají penězovody?

Podle dostupných mezinárodních dat má Rusko již od loňska problém s rychle klesajícími příjmy z exportu plynu a nafty. Je to důsledek jak přímých sankcí a odklonu Západu od ruských energetických zdrojů, tak cenových omezení. Z těch těží zejména asijské státy, které ruský export ždímají do takové míry, že dnes už lze o Rusku hovořit jako o zemi přímo závislé na Číně a Indii. Další sankce zejména na technologie či průmyslové a ICT komponenty do zbraní prodražují jejich získávání nelegálními cestami.

Je podstatné si uvědomit, že sankce a jejich dodržování jsou funkčním nástrojem, který Kremlu válčení komplikuje. Důslednost v uplatňování sankcí a v omezování spotřeby ruských ropných produktů a zesilující tlak na obchodní partnery, odběratele i dodavatele Ruska, to vše jsou důležité nástroje omezování válečných možností Kremlu. Proto také Kreml i jeho exponenti sankce zpochybňují a chtějí je odstranit.

Jak se bránit vlivovým operacím?

Zatím ne zcela zvládnutou oblastí je reakce na ruské vlivové operace. Jde jak o dezinformace, tak o přímé ovlivňování veřejného mínění ruskými exponenty a podporu extremistických a nacionalistických stran zejména v Evropě. Ve všech těchto vrstvách je cílem snížení politické podpory demokratických vlád a ovlivňování voleb. Finanční, vlivová i volební podpora ze strany Ruska byla prokázána přinejmenším u německé AfD a s ní spojených partnerů v dalších zemích.

Týká se to i českého veřejného života, a to dlouhodobě. Česko mělo v ruských vlivových operacích obdobnou pozici jako Maďarsko zejména v důsledku působení dvou exprezidentů a s nimi spojených politických stran na nacionalistickém křídle. Byli jsme blízko zásadnímu ruskému vpádu do české jaderné energetiky a průmyslu, který zastavilo až odhalení ruské role ve zničení vrbětického muničního skladu.

Explicitní tlaky proti sankcím, jejich zpochybňování, snaha o diskreditaci například české muniční iniciativy, ale i diskreditační protiukrajinské šovinistické aktivity nepochybně jsou součástí ruských vlivových operací i dnes.

Odolnost, nebo protiútok?

Dezinformace jako téma u nás prochází novou fází hledání adekvátních politik. Zda v obraně zesilovat rozdělení české společnosti podél příkopu postojů k Rusku, anebo naopak hledat strategický dialog, který zvýší naši odolnost a otevře před veřejností možnosti bezpečnostní politiky. Jaké jsou alternativy vývoje, pokud rezignujeme na podporu Ukrajiny nebo na společnou západní politiku vůči ruské agresi? Co nám v historii přinesla smířlivost k imperiálním ruským výbojům? Co nabízejí ti, kteří vidí ruské chování jako legitimní obranu zájmů Kremlu?

Jinou možností je informační protiútok na ruskou veřejnost. Zatím jsme upřednostňovali pasivní či aktivní obranu doma. Rusku jsme jeho recepturu ochutnat nedali. Přitom Rusové velmi dobře vědí, kdo jsme, jak žijeme a oč nám jde. Máme tradičně jejich pozornost, zájem o naši kulturu, historii a zejména životní úroveň. Nezkusíme svou vlastní informační „kurskou protiofenzivu“? Když jsme zvládli masivní muniční inciativu, proč ne iniciativu informační? Možná by stačilo vypsat vládní tendr a počkat si na domácí nabídku. Nebude to nákladné.

Civilizační perspektiva

Válečný konflikt, naše angažmá v západní politice a dopady na naše domácí poměry, to vše bude pravděpodobně tématem volební kampaně. Mimořádná odpovědnost tím padne na bedra expertní, akademické i novinářské komunity, pokud jde o schopnost podporovat faktický obsah diskurzu a korigovat populistické, zkreslené anebo dezinformační poselství vůči veřejnosti a voličům. Nelze asi moc čekat věcnou diskusi alternativ.

Rusko jistě bude mít náš vnitropolitický vývoj ve svém vlivovém repertoáru. Má u nás dost svých exponentů, kteří budou jeho vliv transponovat jako „domácí“ a vnitropolitickou agendu. Perspektiva vzniku vlády, která by se přidala k protizápadním kverulantům a sabotérům sankcí i pomoci Ukrajině, je pro Rusko přímou výzvou.

Pokud Rusko opravdu ve svém barbarském tažení na Ukrajině stojí pouze na žoldnéřském a materiálním motivu (nebo na jeho dominanci podpořené šovinistickým nacionalismem), pak je otázka morální odolnosti západních společností v obraně proti východnímu barbarství stejně zásadní, jako byla v obraně Evropy před Hitlerem.

Chceme bránit dnešní pluralistickou a liberální Evropu před rabovacím nájezdem Kremlu? Pak musíme především stát právě na hodnotách plurality, otevřenosti a věcného dialogu i ve volbách. Je a bude to stále více civilizační konflikt.

Doporučované