Článek
Věru není těžšího úkolu pro komentátora než hledat v americké politice vůči Ukrajině logiku. Zmocněnec prezidenta USA pro Ukrajinu Keith Kellogg v sobotu prohlásí, že Spojené státy nepočítají s účastí svých evropských spojenců na mírových rozhovorech o ukončení války na Ukrajině. Jenže v neděli si vezme slovo ministr zahraničí Marco Rubio a vše je najednou jinak. „Pokud dojde ke skutečným jednáním, bude se muset zapojit Ukrajina, protože to oni byli napadeni, a budou se muset zapojit Evropané, protože uvalili sankce proti Putinovi a Rusku a také přispěli k tomuto úsilí,“ prohlásí Rubio.
Ledaže by tento nedůstojný, a dalo by se říct tragikomický, chaos byl záměrný. Ve smyslu - budeme mluvit jednou tak, jindy jinak. Kašleme na všechnu po dekády budovanou spojeneckou důvěru, diplomatické zvyklosti a přátelskost vyplývající se sdílení společných hodnot. Uvidíme, co způsobí tohle, nebo naopak tohle. A budeme se pak rozhodovat ad hoc.
Jenže vtip, který Donald Trump asi nechápe, je v tom, že mu hokynářský přístup založený na nepředvídatelnosti možná mohl přinášet ovoce, když byl newyorským developerem. Teď ale proti němu sedí Vladimir Putin a s ním ruský diplomatický aparát v čele s protřelým Sergejem Lavrovem. Jistěže je New York tuze dravé prostředí, leč tohle jsou krapet zatvrzelejší borci.
Přesně řečeno, jsou to borci, jimž chaos vyhovuje. Je součástí jejich propagandy, která má za cíl šířením polopravd, lží a zavádějících podvrhů dosáhnout toho, aby lidé po světě mávli rukou, že stejně nikdo neví, co je správné, a co ne. A kdo je na Ukrajině oběť, a kdo ne.
Setkání v Rijádu, kde Rubio jednal s Lavrovem, mohl Trump zamýšlet jako neotřelý krok, který všem vyrazí dech svou smělostí. Prostě jako způsob, jak vykročit z kruhu, začít se s Rusy bavit jinak a jen sledovat, jestli se v jejich zavřených dveřích objeví nějaká skulina, do níž by pak vrazil nohu. Jenže Rusové jsou agresoři, nikoli developeři. Nic neprodávají ani nekupují, tedy kromě času, ale to je samozřejmě jen vedlejší věc. Věděli, že odejdou ze sálu jako vítězové ještě předtím, než do něj vkročí. Hlavní meta byla dosažena už tím, co kuriózně navrhl sám Trump, tedy aniž by se oni museli nějak namáhat: Zástupci Kyjeva nebyli přizváni.
Jestli něco, pak přece právě to způsobí chaos ve světovém nahlížení na dosud jasné postavení Ukrajinců coby oběti s morálním právem na silné slovo při určování podoby budoucího míru.
Věc je o to horší, že Lavrov – opět ještě před vstupem do sálu – dostal příležitost, aby mohl celému světu vmést písek do očí. Pokud by se měla vést debata o teritoriálních ústupcích, pak dle něj pouze o těch, které učinilo sovětské vedení při vytváření SSSR „ve prospěch toho, čemu se dnes říká Ukrajina“. A ještě dodal, že Rusko nepřistoupí na teritoriální ústupky, jež by mohly ohrozit „ruskojazyčné obyvatelstvo“. Obojí je samozřejmě lež. Rusko se v roce 1994, po rozpadu SSSR, smluvně zavázalo, že bude respektovat územní integritu Ukrajiny. A ruskojazyčné obyvatele nikdo na Ukrajině nepronásledoval. Jejich „ochrana“ zkrátka není nic než dost průhlednou záminkou pro ospravedlnění krvelačného imperiálního ruského tažení.
Trump uvedl do chodu chaos v naději, kterou nelze nazvat jinak než pitomá. Chtěl docílit „něčeho velkého“, jak často zdůraznil. Jenže do dveří teď vráží nohu Rusové, nikoli on.
