Článek
Těžko se ze „srdce Evropy“ odhaduje, kolik pravdy je v tvrzení, že je možné zvyknout si na válku. Během práce v Organizaci pro pomoc uprchlíkům jsem se setkal se stovkami lidí, kteří v Praze nalezli útočiště. Při líčení pokusů o sžití se s totální válkou se shodovali zejména v tom, na co se nelze připravit ani si zvyknout. Klienti popisovali pocit náhlé ztráty všednosti. Vysvětlovali tím i únavu, která je okolo výročí ruské invaze skloňována stále naléhavěji.
Když mluvím s Čechy o náhlé ztrátě všednosti, často se zarazí. Všednost je přece stav, z něhož se snažíme po celý život vymanit. Pro Ukrajince je ale po posledních letech nezbytná a snaží se navodit si ji i v cizině. Vybavuji si reakci ženy, které jsem tlumočil během schůzky s realitním makléřem. V pražském bytě, který si prohlížela, si všimla pračky a spustily se jí slzy. Později vysvětlila, že měla doma v Chersonu úplně stejnou. Další prohlídky zrušila. Byt si pronajala z platu kurýrky pro rozvoz jídla.
Lidé, které v životě stihla vážná nemoc či odchod blízkého, znají únavu, jak ji znají Ukrajinci. Vladimir Putin, viník nové války v Evropě, opovrhuje klidem skýtaným všedností. Loni v prosinci se jasně vyjádřil na výroční tiskové konferenci: „Víte, když se máme klidně a stabilně, nudíme se. Stagnujeme! Chceme vzrůšo. Když je vzrůšo, jen to sviští u ucha. Vteřiny i střely, ty teď taky sviští. Bojíme se hrozně. Hrůza, hrůza. No, hrůza. Není to horor. Vše se měří ekonomikou…“ Ukrajina, již uvyklá ruským střelám, varuje Evropu: Nenechte Putina krátit si čas na váš účet.
Co ovšem znamená zvyknout si na střely? Spisovatelka Viktorija Amelinová v květnu 2022 píše: „Raketový poplach po celé zemi / jako by naráz vedli na popravu / Všechny / Ale zamíří jen na jednoho / Většinou na toho, kdo je zkraje / Dnes to nejsi ty, pohov“. V létě 2023 byla nakonec Viktorija právě ta „zkraje“. Zabita ve věku 37 let.
Pokud nepřijmeme ukrajinskou věc jako věc evropskou a nepřestaneme vyčleňovat ty „u kraje“, může se únava proměnit v letargii, v níž národy porobené kremelským režimem pouze přežívají. Kupříkladu Čečensko, které bylo za pokus o osamostatnění přetvořeno dvěma zničujícími invazemi ze zavilého odpůrce režimu ve výspu ruského vojenství. Únavu pociťují také Češi, podle nejnovějšího výzkumu ústavu STEM narůstá z informování o konfliktu.
George Orwell v Ohlédnutí za španělskou válkou uvádí coby příčinu vítězství fašismu na Pyrenejském poloostrově vůli velmocí: Francie, Británie, Itálie a Německa. Závěrečná esej končí řádky, jež Orwell věnoval italskému antifašistovi dva roky po náhodném setkání vprostřed války. Jsou věnované obyčejnému člověku, který podle Orwella dříve či později musí získat navrch: „Co by ti svět vrátil? Vždy méně, než jsi dal.“ Svobodné Španělsko padlo půl roku po Mnichovské dohodě, předdveří světové války.
Ukrajina předchází svému „měli jsme se bránit“, brání se. I v čase všeobecné únavy a kolabující spolupráce se Spojenými státy. Co v tomto stavu věcí zmůže „Orwellův“ obyčejný člověk? Odpověď můžeme hledat třeba na instagramu ukrajinské básnířky a vojačky Jaryny Čornohuzové: „V současné situaci cítím klid a relativní lhostejnost ke zprávám, protože jsem v armádě, na pozici s širokým polem působnosti, která nezávisí na vůli našich spojenců dodávat nám méně nebo více zbraní, protože je postavena na ukrajinské technologii. Na kvalitní (…) ukrajinské technologii, která by fungovala, i kdybychom zůstali sami. Dává mi to pocit bezpečí a kontroly nad svým životem. Vlastně ani nemám čas se bát. (…) Tento druh klidu doporučuji všem.“
Nebo u dobrovolnice Tiny z charkovské skupiny Piatykhatky BAM, která od začátku vpádu ruských vojsk zásobuje obránce a evakuuje civilisty. Spolu s ní dobrovolničí také Pražanka Alice Mirovská. Na jaře roku 2023 jsem doprovázel Tinu s jejím partnerem Šalykem na jejich obvyklé zásobovací trase do jedné z vesnic v pohraničí. Na cestě zpátky se rozhodli zastavit se v odpočinkovém kempu na osvobozeném území. I přes minové nebezpečí se Tina a Šalyk vydali po zarostlé stezce borovým hájem k rybníku, kam se dříve uchylovali před shonem velkoměsta. To bylo před válkou. V témže roce Tinin partner padl při evakuaci civilistů.
Tina ve svém úsilí nepolevila. Stejně jako Češka Alice a zbytek charkovského týmu. Jejich únava se neodvíjí od rozhodnutí velmocí, ale od počtu proježděných kilometrů a odnošených krabic s humanitární pomocí pro další obyčejné lidi, kteří přišli o všednost. Snad jim to někdy svět bude s to vrátit.
