Článek
Pokud jste se narodili v 90. letech 20. století nebo později, narodili jste se – například v Česku – do demokracie a relativně vysoké míry prosperity. Dějiny jako by vás zachytily ve fukuyamovské utopii o konečném vítězství liberální demokracie, která v konkurenci jiných způsobů ekonomicko-politického uspořádání nenalezla konkurenci, a dospěla tak k „věčnému vítězství“. Jako byste se narodili skutečně až poté, kdy historie skončila.
A najednou, ze dne na den, možná dokonce zcela bez předchozího povědomí, žijete ve válce. V digitálním věku nemáte příliš šancí z ní uniknout, ačkoliv se bojuje relativně daleko. Kdesi na Ukrajině. První okamžiky samotné jsou překvapením, často emočně vysoce vypjatým. To skutečně ti lidé, které dennodenně potkáváme v obchodech, na stavbách, lidé, kteří jsou součástí našeho světa, dnes čelí masivní agresi Ruska? Umírají ve svých domech, na ulicích, schovávají se ve sklepech před bombardováním, utíkají do bezpečí s tím nejnutnějším, co mají? Je to šok.
Jenže to není vše, seznamujete se – navzdory školnímu dějepisu – s dějinnými souvislostmi. Začíná se nahlas mluvit o tom, že Putin vystavěl Rusům i světu stejnou lež, která vedla k zabrání československého pohraničí nacisty v roce 1938 a k okupaci Sovětským svazem prostřednictvím Varšavské smlouvy v roce 1968. To je ta historie, která přece skončila, najednou se však otevírá před vašima očima na digitálních displejích v podobě záběrů na útočící ruské vrtulníky a prezidenta Ukrajiny Zelenského ve vojenském mundůru v pouličním bunkru.
Zřejmě máte strach. Jaderná rovnováha je pro vás nový, ale ne tak úplně jistý pojem. Ostatně Putin nařídil vojenskou pohotovost k použití jaderných zbraní. Lidé okolo vás mluví o tom, že by se taky ruské tanky mohly zastavit až v Praze, vždyť přece chce obnovit impérium Sovětského svazu. Nejste si možná jisti, zda za chvíli nebudeme ve stejné situaci, jako jsou Ukrajinci.
Ten strach je zcela v pořádku, je na místě. Situace, do které jste se narodili, byla zcela výjimečná a zavádějící v tom smyslu, jak velký pocit jistoty a bezpečí vám dávala. Takový, že jste si pravděpodobně nedokázali představit svět jinak. Že jste si nekladli otázku, jestli existuje nějaké ohrožení, které by mohlo tento svět, svět 150 druhů chleba a milionu her nějak změnit. Bez obav, nejde o vaši chybu, ani ti starší toho zhusta nebyli schopni, protože konejšivý pocit nadbytku a zdánlivé kontinuity zbaví po čase mnoho lidí pocitu, že je třeba tu jistotu živit a udržovat. Že jistota demokratické i materiální samozřejmosti je závislá na tom, zda o ni dbáme.
Ten strach je užitečný v tom, že aktivizuje. A českou společnost aktivizoval skutečně masivně. Blízkost a historická reminiscence vedou nejen k obrovskému vzedmutí podpory lidem na Ukrajině, ale také k uvědomění si toho, jak křehká může být skořápka komfortní každodennosti. A odkud může být naše jistota ohrožena, kdo útočí na naše hodnoty, kdo je chce znásilnit či pohřbít. Pro mnoho lidí do 30 let je to „wake up“ moment, který napravuje chyby, které jsme jako společnost těch posledních 30 let dělali ve výchově a vzdělávání a které ve finále vedou ke stejné letargii, k jaké dospěli jejich rodiče a prarodiče s postupným zahříváním jejich dobrého bydla v podobě materiálního nadbytku a představy jeho neohroženosti.
Nyní máme možnost vidět, jak rychle může dojít k ohrožení našich základních jistot, od nichž odvozujeme naši svobodu a blahobyt. Jak blízko je strach bytí v tmavém sklepě v očekávání výbuchu bomby. Jak blízko je nejistota, jestli se zítra probudíme nebo jestli se probudíme sami, bez svých blízkých nebo jestli se budeme probouzet do zlého snu okupace, o jejímž konci můžeme buď mlčet, nebo klást otázky s pohledem do nabité hlavně.
Máme možnost velmi rychle zhodnotit relativismus posledních dekád a položit si znovu otázku, jestli skutečně neexistuje krystalické zlo, které je třeba odmítnout, jemuž je třeba se postavit. A můžeme si na tuto otázku také okamžitě odpovědět: existuje. Zbabělý válečný zločin Kremlu vůči Ukrajině nám dává po dlouhé době možnost ujasnit si, kde chceme stát a za co chceme v ohrožení bojovat. Nám i celé Evropě a celému transatlantickému společenství dává možnost sjednotit se proti ohrožení, jehož oběti na sebe bere Ukrajina.
Považujme současnou situaci nikoliv jen za možnost projevit naši humanitu vůči obětem agrese, ale i naše odhodlání ukázat, že si naši vlastní svobodu a demokracii nenecháme vzít. Považujme současnost za memento pro ty, kdo historii zažili a příležitost tvořit historii pro ty, kdo se narodili po jejím domnělém konci.
