Článek
Poslední týdny tráví většina bezpečnostních expertů pozorováním ruského chování vůči Ukrajině. Jak kvůli kumulaci ruských sil k možné invazi, tak z hlediska ruských požadavků vůči USA a NATO, pokud jde o budoucí geopolitickou pozici Ukrajiny. Jednání ruských diplomatů a vojáků s Američany a později s NATO dokumentuje, že se Kreml spíš dohodnout nechce. Jednáním jen formuluje ultimátum, aby mohl legitimizovat použití vojenské síly. Vyvrcholení krize pátečním masivním kybernetickým útokem na Ukrajinu přivedlo vývoj těsně pod bod varu.
Sankce jako prevence
Kreml v jednáních dostal varování před případnými sankcemi mířenými i přímo na Vladimira Putina. Nezdá se ale, že by napětí polevilo. Z vývoje v posledních letech se spíše ukazuje, že když po agresivním útoku Ruska následovaly sankce, Kreml je postupně vstřebal, otupil a okupovaná území si ponechal. Nabízí se proto úvaha, zda v dnešní situaci nesáhnout k sankcím ještě před útokem – například k odříznutí Ruska a Rusů od finanční infrastruktury, což by hodně bolelo zejména kremelské oligarchy. Pak by šlo o sankce preventivní. Nicméně na takovém postupu se stěží najde mezinárodní shoda.
Kreml možná jen vyvíjí vojenský nátlak na spuštění plynovodu Nord Stream II, kterému brání německé soudy. Anebo vážně chce vojensky podpořit své územní a geopolitické požadavky vůči Ukrajině a Západu. Taková situace ovšem nepříjemně připomínající nátlak hitlerovského Německa na Francii a Anglii ve věci území a obyvatelstva Sudet v roce 1938.
Pokud jde o plynovod, rozhodne se brzy nejen justiční cestou. Nová německá koalice v této agendě není jednotná a poslední ruské excesy patrně dávají oponentům spuštění plynovodu za pravdu.
Územní požadavky a geopolitický diktát
Nějaká územní expanze nejspíš je v kremelských mapách naskicována a probíhá. Vzpomeňme brutální potlačení výsledků voleb v Bělorusku ve prospěch poraženého diktátora Lukašenka, a to v duchu nejprimitivnějších afrických standardů tupou vojenskou silou včetně mnoha mrtvých a více jak tisícovky uvězněných. Běloruský diktátor neodvratně míří na soudní lavici do Haagu. Ale ví, že pokud bude Putinovi sloužit, bude jej Kreml držet vojensky nad vodou a Bělorusku nehrozí ukrajinský vývoj ani Majdan, po němž musel loutkový ukrajinský prezident uprchnout i se svým zlatým pokladem do Ruska.
Viktor Janukovyč, uprchlý ukrajinský prezident, přitom nebyl jen Putinovou loutkou. Byl ruským slouhou se vším všudy, který se podle pokynů Kremlu podílel na cíleném rozkládání vlastní armády a obranyschopnosti včetně rozložení tajných služeb – a to do té míry, že Ukrajina nakonec nebyla s to bránit se ruské agresi. Státní moc byla zcela prolezlá ruským vlivem a rozkladným úsilím vlastního prezidenta. Tento moment je třeba si pamatovat, protože je významný.
Rusko doprovodilo svou ukrajinskou agresi masivní desinformační ofenzivou o „občanské válce“ a „důkazy“ o odhodlání ruskojazyčných Ukrajinců připojit se k Rusku a bojovat proti západní orientaci Kyjeva se zbraní v ruce. Co to ve skutečnosti bylo za lidi, se ukázalo, když profesionálně cvičená vojenská posádka, která musela vědět, nač střílí, zavraždila 170 pasažérů civilního letu MH-17 na rozkaz vojenských slouhů Kremlu na okupovaných územích.
Ostatně leccos vidíme a slyšíme i dnes i u našich soudů s českými občany v ruském žoldu. A bylo zajímavé si všimnout, kdo všechno byl ochoten dezinformace o „ukrajinské občanské válce“ papouškovat. Český prezident je dokonce vytáhl až na úroveň summitu NATO, kde ze sebe udělal užitečného idiota a dotazoval se spojenců na důkazy přítomnosti ruské armády na Ukrajině.
Posledním případem „konsolidace“ ruského imperiálního vládnutí se stal Kazachstán, kde také došlo k vzedmutí sociálních a občanských protestů. „Pozvání“ kremelské vojenské pomoci bylo součástí obratu od demokratického dialogu ke střelbě ostrými náboji s více než 200 mrtvými civilisty. Prudký vstup ruských výsadkových divizí do Kazachstánu možná na chvíli uvolnil bezprostřední sevření Ukrajiny, ale jistě neoslabil chuť Kremlu územně expandovat a konsolidovat své impérium západním směrem.
Nejen díky československým zkušenostem z roku 1938 vědí dnes mezinárodní bezpečnostní experti, že Ukrajina, její nezávislost a vlastní geopolitika, jsou klíčem k bezpečnosti přinejmenším střední a severní Evropy. Situace pokročila tak daleko, že tradiční evropští „neutrálové“ jako Finsko a Švédsko zvažují – pod ruským tlakem – vstup do NATO.
Nejen respekt k právu
Klíčem ale zůstává Ukrajina. Ukrajinci sami jsou dnes již ze dvou třetin rozhodnuti pro Západ a podporují vstup země do NATO a EU, což výzkumy opakovaně dokazují. Dnes již zřejmě nejde jen o reakci na nátlak Kremlu, ale o vědomé zacílení na demokratické, právní a bezpečné poměry v Evropě. Tuto perspektivu jsou dnes Ukrajinci zřejmě rozhodnuti aktivně a tvrdě obhajovat i bránit. Vidí totiž ve střední Evropě, že obrat k lepšímu je možný.
Posun Ruska k agresivní imperiální územní politice změnil roli ukrajinské nezávislosti i z našeho pohledu. Ukrajinská nezávislost už není jen otázkou našeho respektu k právu Ukrajinců rozhodovat o vlastní budoucnosti, ale je i věcí naší vlastní bezpečnosti. Připomeňme, že Francie a Británie byly před Mnichovem také ujišťovány, že žádné další územní požadavky Německo nemá a mít nebude – proto nebojovaly. Je třeba tuto paralelu domyslet. Pokud necháme Ukrajinu padnout a nebudeme se zasazovat všemi prostředky o její nezávislost, dojde i na nás.
Navzdory momentální nedosažitelnosti ukrajinského členství v NATO nikdy nesmíme přistoupit na to, že by osud Kyjeva určoval kdokoli jiný než Kyjev sám. A obdobně jednání o budoucím členství Ukrajiny v EU musejí zůstat v rámci asociační dohody otevřená. Právě tuto pozici musíme jako Česko usilovně bránit, protože to je pozice přímo související s naší vlastní bezpečností.
Nejsme ani náhodou mimo nebezpečí, protože prostě nejsme mimo hru o Ukrajinu. Rusko to samozřejmě ví a chce a potřebuje evropskou podporu Kyjeva zlomit. Používá k tomu všechny dostupné prostředky, některé i zcela ostudné. V souvislosti s potřebou legitimizovat střílení do demonstrantů v Kazachstánu už Rusko sáhlo přímo k „sovětským“ vlivovým prostředkům a zřejmě donutilo maďarského premiéra Viktora Orbána podpořit zabíjení kazašských civilistů. A Orbán v tom nemohl zůstat sám. Bylo pozoruhodné vidět, jak se po tvrdé kritice a výzvě maďarským voličům z úst předsedkyně české sněmovny ozvali kremelští zbrojnoši na české politické scéně a museli vyložit své karty na stůl. Ano, Kreml dnes už bez váhání dělá ze svých sympatizantů nepokrytě své slouhy.
Co musíme udělat
Mluvíme-li o Rusku z perspektivy naší bezpečnostní a zahraniční politiky, je třeba brát na vědomí vážnost situace i trvající ohrožení. Lze celkem jasně formulovat některé imperativy pro naši bezpečnostní politiku.
1. Není čas na „refresh“ nebo oživování bilaterálních vztahů s Moskvou. Nejenže na to nemáme vnitropoliticky ani svou geopolitickou vahou, ale Rusko je v pohybu, v němž nejsme relevantní partner. Našimi prostředky jsou především NATO a EU. Nehrajme si ale se sirkami v prachárně, prosím.
2. Klíčová je podpora Ukrajiny. Tam je prostor nejen pro naši aktivitu skrze obě západní uskupení, ale rovněž v rámci bilaterálních vztahů a přímou podporou jak ukrajinského státu, tak Ukrajinců jako občanů, kteří dojíždějí pracovat i k nám.
3. NATO i EU v letošním roce dokončí své nové strategické doktríny a dokumenty. Půjde o koncept obrany svobodného západního světa v novém globálním prostředí, jemuž dominuje geopolitická obrana vůči expanzi Číny. Případne nám větší odpovědnost za obranu Evropy. Ví to naše nová politická garnitura? Bude naší odpovědností udržet východní perspektivu a naplňovat své obranné povinnosti zejména výstavbou vojenských kapacit a posilováním spolupráce celého východního křídla NATO, což dnes v rámci V4 opravdu není snadné.
4. Jednou z hrozeb, proti které dnes Kreml bojuje přímo i nepřímo (dezinformacemi i cenami plynu), je naše obrana před klimatickou změnou. Moskva stojí a padá s exportem ropy a plynu, tedy se zachováním uhlíkové ekonomiky Západu. Západní zelené tendence se Kreml tvrdě snaží rozkolísat manipulacemi s dodávkami plynu i rozkolísáním cen energií. Bylo by naším opětovným historickým selháním, kdybychom se hysterickým bojem proti klimatickým snahám stali zemí nejen technologicky zaostalou, ale i také idiotsky posluhující Kremlu v jeho boji proti společné šanci přežít klimatickou krizi. Je třeba vidět, jak se prokremelské elementy v české politice zapojují do snahy odtlačit Česko od restrukturalizace energetiky a ekonomiky. I to je pro nás vážná hrozba. Slovy Václava Havla, „nejlépe slouží, kdo neví, že slouží“.
5. Vyšší synergie naší bezpečnostní a zahraniční politiky vyžaduje přímou spolupráci se spojenci. Fakt, že Praha je jednou z mála metropolí bez amerického velvyslance, je významné selhání předchozí vlády. Je to dílo zdiskreditovaného Miloše Zemana a začíná se projevovat i jako deficit společné zahraniční politiky nové vlády. Možná by předsedkyně sněmovny mohla po výzvě maďarským voličům vyrazit s pozitivním poselstvím za moře a přibrat i předsedu Senátu, aby se podíval i tam, kde se západní politika rodí a ne jen obstruuje. Bude trvat, než se dobereme k nové hlavě státu a snad i k pozvání na oficiální návštěvu do Washingtonu po bezmála 20 letech. Přítomnost amerického velvyslance v Praze je ovšem daleko urgentnější a bezpečnostní potřeba.
Jednejme, nečekejme.
