Článek
Měla se sesypat během týdne, možná dvou. Aktivovaní kolaboranti už oprášili kremelské slabikáře a chystali se před carem rituálně padnout na kolena. Ukrajina ale překvapila ruské dobyvatele i zahraniční cyniky.
Přežila půlrok nelítostné invaze, a co je nejdůležitější, prožila nový příběh, který ji se fakticky stává novou oporou její nové existence.
Ukrajina se z chaotického kotle intrikujících politiků a nad zákonem stojících oligarchů proměnila v zemi společně a urputně bojující. Její armáda působí jako domobranecká milice suverénních, motivovaných občanů, což zvláště vynikne ve srovnání s ruskými tlupami zmatených mladíků a krutých žoldnéřů.
Přečtěte si analýzy Seznam Zpráv k válce na Ukrajině
Ukrajinci se sjednotili pod svou vlajkou, ačkoli nehovoří jedním jazykem. Bojují za vlastní rodiny a osobní svobodu, neutíkají ze zoufalého bezčasí ruské provincie, nevyhlížejí žold. V řadě ohledů tím nynější Ukrajina připomíná Izrael, a to hlavně étosem trvalého ohrožení, (pochopitelnou) militarizací společnosti i důrazem na osobní odpovědnost každého občana za přežití země.
Inspiraci židovským státem přiznává i sám ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Už zkraje dubna vyhlásil, že „v následujících deseti letech bude bezpečnost jednoznačně na prvním místě“. Muži (i ženy) ve zbrani prý budou trvale přítomni „na všech úřadech, v supermarketech a kinech“. Ukrajinci podle něj nemohou v dohledné době počítat s takovou liberální demokracií, jakou znají z Evropy. Prostě proto, že země je a bude v neustálém ohrožení. Řešením ale není ani autoritářská vláda, neboť právě proti ní se teď rovnostářští Ukrajinci vymezili. Zelenskyj pak přímo prohlásil, že si přeje, aby jeho země byla „rozlehlejším Izraelem, ale s vlastní tváří“.
Ukrajinci se od židovského státu učí i ryze praktickým dovednostem. Třeba psychologické válce. Kyjevští vojáci či jejich místní spojenci samozřejmě operují v okupovaných ukrajinských regionech a velmi pravděpodobně i přímo v Rusku. K těmto útokům se ale podobně jako Izraelci nehlásí. Buď mlčí, anebo ještě podpoří (často pravdivé) dohady o diletantství ruských vojáků. Ukrajina se zkrátka rychle sžila s rolí biblického Davida, který účinně vzdoruje neohrabanému Goliáši, čímž získává sympatie všech, kterým zbývá aspoň špetka smyslu pro spravedlnost.
Ano, slyším a vnímám námitky. Celé závěje námitek. Ne všichni Ukrajinci radostně nastupují do armády. Tamní oligarchové své půtky a čachry zřejmě jen odložili. Především na východě země žije řada lidí, kterým není spojení s Ruskem proti srsti. Ukrajina má nezadatelné právo na samostatnost i bez nynější válečné zkušenosti a úprk z ruského světa zahájila nejpozději koncem roku 2013, kdy vyjádřila touhu žít s Evropou. Každé srovnání kulhá, tedy také to s Izraelem, který je obklopen výhradně arabskými státy a vznikl z jiných pohnutek a za odlišných okolností.
Přesto: nová, válčící Ukrajina je suverénní, sebevědomá a podobně jako Izrael se nehodlá vzdát. Její občany tmelí vpravdě mýtický příběh o boji s arogantními, odlidštěnými, fašizujícími hordami zaostalé, o to však barbarštější Moskvy. Nejde přitom jen o jazykové nacionalisty, ale o všechny Ukrajince, kteří si nepřejí návrat imperiálního temna.
Kyjev je dnes zřejmě schopen a ochoten vysílat záškodníky do Ruska, aby tam trestali bestiální vrahy civilistů, mučitele zajatců i profesionální hlasatele nenávisti. Pokud Kreml v brutalitě nepoleví, mstitelé se vydají na cestu ve velkém. Podobně jako Izrael pro operace v Palestině má i Ukrajina pro „ruskou misi“ k dispozici takřka nevyčerpatelné množství vojáků, kteří se na nepřátelském území dokážou pohybovat v utajení.
Rusku teď zbývají jen dvě možnosti. Buď Ukrajinu fakticky vymaže z mapy, což (snad) vyděsí i jeho pragmatické partnery, a Kreml upadne do totální izolace. I potom ale ukrajinský exil se západní pomocí udělá maximum, aby pod ruskými politiky a diplomaty vybuchovala auta. Když ne v Rusku, tak kdekoli na této planetě. Anebo bude Moskva s Kyjevem vyjednávat, což znamená její prohru, tedy ztrátu posledních zbytků mocenské prestiže.
Jinak řečeno, Kremlu nezbývá než vraždit, nebo se ponížit. To první mu jde lépe. To druhé by uklidnilo nejen Evropu, ale i celý svět.
