Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dva roky. Tak dlouho do roku 1989 trvala – v nezkrácené verzi – základní vojenská služba. Někteří to pamatují jako „nekonečno“. Právem. Zhusta šlo o ztracený čas, který vojíni a potažmo jejich blízcí museli odevzdávat a protrpět. Žádná změna, všeobecně se v něm nic moc nedělo, a vlastně ani dít nemohlo.
Teď uplynuly dva roky od vypuknutí pandemie. A tím pádem i dva roky, co se začalo víc mluvit o tom, jestli moderní civilizace nesešla na scestí a nedostává se jí vážného varování, že se má či musí uskromnit. V myšlení to znamená nahlédnout i odvrácenou stranu umožňování, technooptimismu, který pohání její materiální rozmach a měřitelnou spotřebu.
Stejná otázka, která mohla za covidu působit trochu abstraktně, se v posledním měsíci zpřítomnila ještě víc. Rusko přepadlo Ukrajinu. Různé části světa to – tak jako pandemii – berou s různou civilizační a politickou naléhavostí. Pro střední Evropu je obojí na maximu. Porozumět, proč je užitečné přestat se šponovat donekonečna a místo růstu všeho začít ubírat, je najednou snazší. Komu nestačí kácení pralesů nebo stupidní betonování krajiny, má k dispozici ještě názornější důvod: nepálit a neplatit Putinovy fosilní zdroje.
V sugestivním dokumentu Davida Attenborougha Život na naší planetě se planetární i politická motivace potkávají na výmluvném místě. Legendární přírodovědec prochází postapokalyptickým okolím černobylské elektrárny, památky technologické, politické a nakonec i lidské katastrofy. Že se tu stalo něco proti přírodě, pozná každý hned i beze slov. Když se na konci zimy 2022 vede o Černobyl válka, jde svým způsobem „jen“ o připomenutí a dokreslení stejného nebezpečí. Někde se stala chyba.
Tím nechci říct, že za všechno mohou atomové elektrárny a měly by se zakázat. Ale to, že odvrácená strana umožňování, respektive dostupnosti blahobytu, se podceňuje. A že nás před tím mohou varovat jak tající ledovce, tak zločiny v Putinově jménu. Apely na sebeomezení nebyly k smíchu ani předtím – ale invaze na Ukrajinu nás už přímo nutí vzít návrhy pro všední den vážně: otočit termostatem doleva, jezdit méně autem kvůli pohodlí, snížit rychlost a spotřebu benzínu atd., přinejmenším.
Tak nějak všeobecně „ubírat plyn“.
Někdo za tím cítí planetární ekologickou, pandemickou nebo jadernou hrozbu. Jiný to tolik nerozebírá a prostě jen začne šetřit. Tak nebo tak, v obou případech by ty minulé dva roky a jeden měsíc neznamenaly ztracený čas.
