Článek
Příměří mezi Izraelem a Hamásem má vést k výměně izraelských rukojmí za palestinské vězně, a v pozdější fázi k trvalému ukončení bojů. V Izraeli, u Palestinců i v zahraničí panuje velká skepse, nakolik ke skutečné mírové dohodě dojde, a to kvůli vzájemné nedůvěře, protichůdným požadavkům obou stran i vnitropolitickým kalkulacím izraelského premiéra Netanjahua, jehož radikálně-pravicoví spojenci otevřeně volají po obsazení Pásma Gazy. Je však v zájmu nejen Palestinců, ale i Izraelců, aby se dohoda přetavila v trvalý mír.
Pro Palestince jde o přežití
Trvalé zastavení bojů je naprosto zásadní pro palestinské obyvatelstvo Gazy, které od 7. října 2023 prošlo obtížně představitelným utrpením. Izraelská vojenská kampaň – dle zahraničních expertů jedna z nejničivějších za poslední půlstoletí – poničila či zcela zničila téměř 90 procent všech obytných domů a přes dvě třetiny zemědělské půdy a silnic. V částečném provozu je jen polovina nemocnic, kterým se zoufale nedostává zdravotnického materiálu. Odhaduje se, že odstraňování trosek může trvat přes 20 let a záběry z Pásma Gazy nyní připomínají měsíční krajinu spíše než městskou zástavbu, v níž žily dva miliony lidí.
O přesném počtu obětí se vedou spory, ale střední odhady respektované mezinárodním společenstvím se pohybují okolo 47 tisíc, z nichž 70 procent tvoří ženy a děti. Většina obyvatelstva trpí již přes rok hladem, v severní části panuje hladomor. Zároveň epidemiologové odhadují, že na hlad, nemoci, další nepřímé následky války a nedostatek humanitárních dodávek (zadržovaných na hranicích Izraelem) mohou zemřít desetitisíce civilistů a civilistek; během posledních měsíců zemřelo na podchlazení osm dětí a batolat. Trvalý mír je tedy nutný pro obnovu zcela základních podmínek umožňujících palestinskému obyvatelstvu Gazy jednoduše přežít.
Zájmy izraelské strany
Trvalé zastavení bojů je ale i v zájmu Izraele. V první řadě je jasné, že jinak než prostřednictvím dohody nedojde k propuštění rukojmí držených Hamásem od masakru 7. října. Izraelská armáda dokázala ve vojenských operacích osvobodit pouze osm rukojmí - a zároveň tři uprchlá rukojmí minulý rok izraelské jednotky zastřelily, ačkoliv se dotyční vzdávali a mávali bílou vlajkou.
Samy armádní zdroje uvádějí, že řada dalších rukojmí byla s velkou pravděpodobností zabita v leteckých úderech, a izraelští experti konstatují, že vojenské akce nedokážou přivést izraelská rukojmí zpět. Dá se očekávat, že Hamás je bude držet, dokud bude hrozba pokračování války reálně na stole. Mírová dohoda je jediným způsobem, jak zajistit, aby se přeživší vrátili domů.
V mnoha českých médiích se mluví o tom, že propouštění teroristů výměnou za rukojmí povede k zásadnímu ohrožení izraelské bezpečnosti. Tyto názory ale opomíjejí dvě skutečnosti. Za prvé, Palestinci usvědčení z terorismu tvoří menšinu mezi těmi, kdo mají být propuštěni. V izraelských vězeních jsou momentálně drženy více než tři tisíce osob v tzv. „administrativní vazbě“, což je eufemismus pro držení podezřelých bez řádného soudního procesu a přístupu k právní reprezentaci, a to i po dobu několika let. Mezi propuštěnými má být celá řada žen a nezletilých, mezi jejichž přestupky patří například členství ve studentských protiokupačních organizacích nebo účast na nenásilných protestech.
Za druhé, pokud jde o Palestince usvědčené z terorismu, izraelské bezpečnostní složky je budou i po propuštění dále monitorovat. Izraelské armádě nic nebrání v opětovném zadržení bývalých vězňů, pokud by existovaly informace o jejich znovuzapojení do teroristické činnosti. Řada z nich navíc má být propuštěna do Gazy nebo třetích zemí.
Dalším argumentem proti mírové dohodě je, že válka nevedla ke zničení Hamásu, což byl deklarovaný cíl Netanjahuovy vlády po 7. říjnu. Jak ale od takřka samotného začátku války varovali mezinárodní experti a expertky, tento cíl se ukázal být nedosažitelným. Na tom se teď shodují i izraelské bezpečnostní elity a armádní představitelé, kteří již veřejně říkají, že Hamás není možné porazit čistě vojenskými prostředky.
Existují odhady, že se do ozbrojené větve hnutí přidalo zhruba tolik členů, kolik jich bylo zabito Izraelem za posledních 15 měsíců. Vojenská struktura, vedení a výzbroj Hamásu byla zároveň zásadně narušena a nepředstavuje pro izraelský stát hrozbu, která by ospravedlňovala pokračování války.
Nutnost politického řešení
Navzdory těmto skutečnostem Izrael až do začátku příměří pokračoval v rozsáhlé vojenské operaci na severu Pásma Gazy, kterou už i bývalý izraelský ministr obrany označil za „etnickou čistku“ - a přitom v ní kromě bezpočtu palestinských civilistů zemřely za poslední čtyři měsíce i desítky izraelských vojáků. Tisíce izraelských členů ozbrojených složek po jejich službě v Gaze trpí traumatem a dalšími psychickými poruchami. Sebevražda se stala v roce 2024 druhou nejčastější příčinou úmrtí v izraelské armádě po zabití v bojové akci.
Výzvy po „zničení Hamásu“ jsou ve výsledku voláním nejen po dalším zabíjení palestinského obyvatelstva a zničení i zbývající civilní infrastruktury v Gaze, ale i vyjádřením ochoty tomuto cíli obětovat izraelské brance a rezervisty.
Jakkoliv je tedy mírová dohoda nutná pro obě strany, je zcela pochopitelné, že Izrael odmítá, aby u vlády v Pásmu Gazy zůstal Hamás. To ale znamená, že izraelská vláda musí souhlasit s alternativním uspořádáním, jako je mezinárodně preferované předání Gazy palestinské samosprávě, která je rivalem Hamásu a která teď kontroluje část okupovaného Západního břehu.
Netanjahu a ministři extrémně-pravicové koalice ale tento i další plány odmítají kvůli svým mesianistickým plánům na kontrolu Gazy, její znovuosídlení izraelskými osadníky a vyhnání palestinského obyvatelstva. Je tedy nutné tlačit nejen na Hamás, ale i izraelskou vládu, aby ke kýženému míru skutečně došlo, a to kvůli palestinskému i izraelskému obyvatelstvu.
