Článek
Amerika v těchto dnech předvádí, jak snadno se demokracie může stát disfunkční. Stačí, aby se několik zákonodárců rozhodlo otočit zády ke zdravému rozumu a ústavním zvyklostem.
Dvacítka republikánských kongresmanů blokuje zvolení svého stranického kolegy do funkce předsedy Sněmovny reprezentantů, dolní komory Kongresu. Dokud ale předseda nebude zvolen, nemůže sněmovna fungovat. A tedy ani schválit například další financování chodu státu. A věc se protahuje.
Pár slov na vysvětlenou. Post předsedy Sněmovny reprezentantů celkem logicky náleží straně, která má ve sněmovně převahu. Touto stranou jsou po listopadových kongresových volbách republikáni. Jejich stranická grémia se proto koncem minulého roku sešla a do funkce nominovala Kevina McCarthyho.
Leč pak, místo aby samotná volba byla pouhou formalitou, se vše zvrtlo. Paradoxně ani ne proto, že by nějak zásadně vadil McCarthy osobně. Důvodem je spíš vyhrocená, zaslepená snaha několika republikánů vlepit Washingtonu i své vlastní straně políček. Postavit se systému.
Proto to mají novináři v Evropě dost těžké, když chtějí záležitost zjednodušit a vysvětlit. Takže ta dvacítka kongresmanů chce do funkce předsedy někoho jiného? Ano, ale nedokážou se shodnout na jednom jménu. A když se v jednu chvíli na jistém kolegovi přece jen usnesli, tak dotyčný řekl, že on sám jejich favoritem být nechce a podporuje McCarthyho. A jsou to trumpovci? Inu, jsou, ale ve svém tažení pokračují i přesto, že je Donald Trump vyzval, aby McCarthyho podpořili. Co ty americké „Lubomíry Volné“ spojuje? Kromě snahy zlobit a škodit vlastně už jen máloco. Mají tedy nějaké konkrétní požadavky? Mají, ale ne všichni stejné.
Někteří jsou ideologové osekávání „státní rozpínavosti“, což znamená, že volají po plošném odbourávání „byrokracie“, aniž by ovšem měli plán, jak potom zvládat a kočírovat důsledky takových rozhodnutí. Jiní zase říkají, že se nehnou, dokud stát – nejlépe po vojensku – nezajistí hranici s Mexikem, přes niž proudí do USA migranti. Další rovnou vyznávají konspirační teorie. Ti jsou tak nějak v principu proti všemu.
Jestli je vůbec něco spojuje, pak snad vyzdvihování chaosu coby ideální politické normy.
Konkrétně od nich zaznívá třeba požadavek, aby mohl i jen jeden jediný kongresman uvést do chodu proceduru k odvolání předsedy sněmovny. U republikánů teď platí, že pro takovou proceduru je zapotřebí souhlasu poloviny jejich zákonodárců. Jenže McCarthy už řekl, že dvacítce potížistů vyjde vstříc a radikální snížení tohoto prahu podpoří, jakkoli je to považováno za zhovadilý a nestátotvorný krok. Stejně mu to zatím nepomohlo.
V obecné rovině se dá k tomu všemu podotknout, že v americké Republikánské straně probíhá občanská válka, a to silně opotřebovávacího rázu. Její počátek se datuje minimálně k éře vlády demokrata Baracka Obamy.
Tehdy začalo napříč konzervativní částí Ameriky sílit hnutí Tea Party neboli Čajový dýchánek. (Název je odvozen od události z druhé poloviny 18. století, proslulého útoku na bedny s čajem přivezené na britských lodích do Bostonu, pro nějž se vžil název Boston Tea Party, česky Bostonský čajový dýchánek nebo Bostonské pití čaje.)
Tea Party nebyla hnutím s nějakým ústředím. A neměla jednoho jasného vůdce, byť se leckdo snažil té role zhostit.
Spojovala ale Američany naštvané na praxi upřednostňování černochů nebo příslušníků sexuálních menšin třeba při udělování stipendií pro studium na univerzitě. „Dýchánkářům“ vadilo politické zavírání očí nad kriminalitou v ulicích. Kritizovali snahu státních institucí zamezit rodičům, aby se mohli vyjadřovat k tomu, co se jejich děti budou v dějepisu či občanské výchově učit ve škole.
Jak to u populistických hnutí bývá, některé jejich frustrace měly své opodstatnění. Což si zejména americká levice včetně Obamy nikdy nechtěla připustit a od rána do večera je škatulkovala jako rasisty a šovinisty.
To ale není pro nynější drama ve sněmovně ani tak podstatné. Důležitější je, že podle stoupenců Čajového dýchánku se i republikánští zákonodárci na těchto neblahých trendech podíleli, protože se jim příliš ochotně přizpůsobovali.
Hnutí si pak svého mluvčího přece jen našlo. Donalda Trumpa. A nejničivější epizoda příběhu se nakonec odehrála přesně před dvěma lety – při útoku na Kapitol 6. ledna 2021.
Hněv vůči establishmentu je zajisté fenoménem, který znají lidé i jinde na světě. Jenže Amerika teď zrovna zažívá jeho „revival“ v opravdu velkém stylu. Předseda Sněmovny reprezentantů bude sice dříve či později jistě zvolen, ale celá věc je připomenutím, že vítr politického vzteku zdola neztrácí v USA na intenzitě. A to přesto, že politická hvězda Donalda Trumpa už pohasíná.
