Komentář: Trump žene Ameriku do pasti multipolárního světa

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po spektáklu z minulého týdne v Bílém domě začali někteří lidé přemítat, jestli snad Trumpův kabinet nepřeběhl k Putinovi na opačnou stranu barikády. Ve skutečnosti se stalo něco zásadnějšího. Nová Trumpova administrativa zavrhla celé dosavadní americké strategické a bezpečnostní paradigma, které zaručovalo relativní klid, když ne přímo mír, ve velké části světa po celé dlouhé tři čtvrtiny století. Místo toho přistoupila na geostrategický manévr, jenž jí šikovně podstrčili její odpůrci, s minimální šancí na úspěch.

Po druhé světové válce, respektive po začátku války studené, vybudovaly Spojené státy alianční systém, který měl odradit případného agresora, v té době hlavně Sovětský svaz, od další expanze, především v Evropě. Jádrem tohoto systému, často přezdívaného Pax Americana, se stalo NATO jako výraz kolektivní obrany sdílených hodnot. NATO se pak stalo nejsilnější a nejúspěšnější vojenskou aliancí v dějinách, ani ne tak skutečnými vojenskými operacemi, těch bylo pomálu, ale samotnou odstrašující silou vzájemné solidarity celého bloku, jíž by musel čelit potenciální útočník.

Studená válka skončila – nebo jsme si to aspoň mysleli – v letech 1989-1991. Během několika desetiletí ji však vystřídalo její přepracované a rozšířené vydání. Po bezprecedentním hospodářském a mocenském vzestupu komunistické Číny po jejím přijetí do WTO v roce 2001 se po někdejším Sovětském svazu vynořil dále na východ nový vyzyvatel mezinárodního řádu s globálními ambicemi.

Čínu navíc pojí od začátku tisíciletí stále pevnější „partnerství“ s post-komunistickým Ruskem. Peking je v obnovené pseudo-alianci obou jaderných mocností tentokrát silnějším „partnerem“, Moskva v tuto chvíli agresivnějším. Čína představuje sama o sobě kvalitativně novou výzvu pro globální bezpečnost; v kombinaci s Ruskem téměř neřešitelnou.

Spojeným státům začalo po několika desetiletích iluzí o „zapojování“ (Engagement) Číny a resetů s Ruskem konečně na přelomu Obamovy a první Trumpovy administrativy docházet, v jak hluboké bezpečnostní krizi se Amerika a její spojenci ocitli. Trump reagoval ne zcela domyšlenou celní válkou, ale teprve Bidenova administrativa se pokusila o systémovou, byť ne vždy zcela systematickou odezvu.

Bidenova taktika stavěla na tradičním zdroji amerického vlivu ve světě, aliančním systému budovaném od konce druhé světově války. Spojenecké svazky se staly v současné krizi pro USA ještě důležitějšími než během (původní) studené války: na mohutně zbrojící Čínu, notabene v partnerství s Putinovým Ruskem, Amerika už prostě sama nemá. Zatímco v minulém století byla základem americké vojenské doktríny schopnost vést dvě separátní války najednou, dnes by takovou situaci s velkou pravděpodobností sama neutáhla.

Biden reagoval na tuto podvojnou hrozbu Ruska a Číny posilováním existujícího aliančního systému a jeho rozšířením dále na východ směrem k Číně, ať už v podobě geostrategických konceptů jako Indo-Pacifik nebo konkrétních obranných uskupení jako AUKUS (či po jistém váhání Quad), jež měly v této oblasti alespoň částečně nahradit absenci celoplošné vojenské aliance typu NATO. V zásadě šlo o rozšíření úspěšného modelu kolektivní obrany, který se tak osvědčil v Evropě, do Indo-Pacifiku, ve snaze vybudovat věrohodný zastrašovací prostředek proti asertivní Číně.

Tento přístup jakž takž fungoval, ale Trump se rozhodl ho radikálně přehodnotit, respektive přímo negovat. Namísto aliančního systému a koordinace se spojenci přechází jeho administrativa ke hře na vlastní pěst v triangulární partii USA - Rusko - Čína. Spojenci jsou dle nich jen přítěží, jež Americe svazuje ruce.

Trump a jeho MAGA stratégové jako Elbridge Colby si rovněž uvědomují, že na tandem Rusko-Čína už Amerika nestačí. Namísto společného postupu se spojenci však chtějí nevýhodný poměr sil zvrátit odlákáním Ruska od Číny. Pokusy o „obráceného Kissingera“ byly patrné již během první Trumpovy administrativy, tehdy se však proti nim postavili příčetnější členové jeho kabinetu. Teď už mu to nemá kdo rozmluvit.

Nixon a Kissinger mohli začátkem 70. let uspět s „odtržením“ Číny od SSSR, protože obě mocnosti byly v té době samy od sebe již celé desetiletí odtržené natolik důkladně, že si navzájem hrozily atomovým útokem.

Dnes je situace diametrálně odlišná. Rusko a Čínu pojí smluvně zakotvené „partnerství bez hranic“ a hlavně pevné osobní pouto mezi oběma „vůdci“; to je v diktaturách důležitější než skutečné národní zájmy, jež jsou přinejmenším v dlouhodobém horizontu u obou zemí skutečně odlišné.

Gambitem k triangulární hře na „obráceného Kissingera“ Trump v podstatě akceptoval logiku „multipolárního světa“, kterou už delší dobu prosazuje Rusko a hlavně Čína (a u nás lidé jako Petr Drulák či Jan Zahradil). Výslovně se k ní již také přihlásil Marco Rubio, jehož dosavadní pohled na zahraniční politiku byl přitom přesně opačný. V zásadě jde o návrat do imperiálních dob, kdy ve světě koexistovaly velké říše („póly“) se svými sférami vlivu. Pro malé státy jako Česko by byl takový světový pořádek likvidační.

Hlavně je ale celý konstrukt iluzorní. Spojené státy se samy vzdávají svého výsadního postavení v čele svobodného světa, aby se staly jedním z „pólů“ v ne právě vybrané společnosti. Na rozdíl od imperiálních časů je současný globální konflikt nejen mocenský, ale hlavně systémový. Stojí tu proti sobě dva nesmiřitelné pohledy na svět a na roli jednotlivce a státu v něm. Trump by zjevně rád přiblížil americký politický systém svým autoritářským protipólům. To ovšem nebude v Americe snadné prosadit, byť se mu to zatím, nutno uznat, docela daří.

Domácí politika přitom do velké míry motivuje i Trumpův zahraničněpolitický kotrmelec. Dobrovolně zavrhnout systém mezinárodních aliancí, který Američané sami vytvořili a po desetiletí úspěšně využívali, a nahradit ho fantasmagorickými konstrukcemi s mlhavou šancí na úspěch, naznačuje silnou vedlejší agendu.

Trump útočí na mezinárodní systém ze stejných ideologických pohnutek, z jakých rozvrací domácí politický systém ve své zemi. Obojí je pro něj výrazem progresivismu, politické korektnosti a wokismu. Spojenců v Evropě se chce zbavit nejen jako přítěže pro americkou státní kasu, ale i jako zdroje zhoubného „liberálního radikalismu“. Proto jeho ideologové vytvářejí z Evropy překroucenou karikaturu, kde se lidé s gustem přiživují na Američanech, neumí pořádně poděkovat a nemohou ani svobodně promluvit o politice.

Trumpův a Vanceův teatrální útok na Zelenského je třeba brát jako zástupný rituál. Zelenskyj musí být nevděčný a Ukrajina zkorumpovaná, pokud má fungovat jejich vidění světa doma i v zahraničí. Tým Trump musí ukázat svým voličům i celému světu, proč odvrhují tradiční spojence a vrhají se do náruče dosavadním odpůrcům v divokém experimentu, který prostě nemůže dobře dopadnout.