Článek
Nejhorší, co by se Ukrajině mohlo stát, by samozřejmě byla totální porážka vedoucí k likvidaci nejen její samostatnosti, ale i k rozšlapání její národní svébytnosti. Leč to druhé nejhorší, co ji může potkat, by byl mír v té podobě, jak jí ho chce naordinovat prezident USA. Po záběrech, jak Donald Trump a Volodymyr Zelenskyj sedí na židlích proti sobě ve velkolepém prostředí baziliky sv. Petra ve Vatikánu a při hovoru mezi čtyřma očima se takřka dotýkají koleny, si sice kdekdo asi řekl, že přece jen svitla naděje na lepší, spravedlivější vyústění – přesně jak by si to jistě přál i samotný papež František, ležící nedaleko v rakvi.
Ano, dojemné, silné. Následný Trumpův příspěvek na sociální síti, že Vladimir Putin „válku možná nechce zastavit,“ a že asi bude nutné přitvrdit a zavést „bankovní a sekundární sankce“, to ještě přikrášlil. Jenže šéf Bílého domu stále neřekl nic, co by mohlo naznačovat, že se rozhodl změnit názor. Tedy že už nebude nutit Kyjev, aby poklekl před agresorem a dobrovolně se vzdal okupovaných území.
To je to, oč tu jde. Na mysli vytane souvislost s Versailleskou smlouvou, která ukončila první světovou válku za okolností pro Německo natolik ponižujících, že se brzy staly živnou půdou pro štvavou ideologii zvanou nacismus. Jistěže Německo v roce 1919 nebylo obětí, zatímco dnešní Ukrajina jí je. O to horší to ale je. Ukrajinci by se s takovým mírem už vůbec nikdy neztotožnili, což by také nebylo příliš překvapivé. Demokracie v jejich zemi by nepochybně ustoupila ve prospěch radikálů, kteří by jen hledali způsob, jak napravit křivdu. A jak se pomstít zejména za pachuť danou tím, že když Spojené státy o „míru“ jednaly s Ruskem, Ukrajina u toho nebyla.
Nezapomínejme, že Ukrajina je stále – přestože Trump o Zelenským řekl, že je diktátorem, a potěšil tak i proruskou pátou kolonu v Česku – demokracií. Usiluje o vstup do EU a do aliance NATO. A navzdory každodenním ruským zvěrstvům provádí kroky směrem k omezení korupce.
Po pokoření v podobě kapitulace by se však nepochybně stala teráriem, které by Kremlu samozřejmě dobře posloužilo k ospravedlňování dalších imperiálních výpadů – včetně těch zamířených třeba i někam jinam. Či jinak: Stejně jako lze Versailles považovat za jednu z původních příčin druhé světové války, i Trumpova dohoda by se mohla zapsat do dějin jako odrazový můstek pro ještě větší neštěstí. Tleskat americkému prezidentovi za jeho snahu, jak to činí někteří evropští politici, je trestuhodně krátkozraké – což lze říct i o náhlém optimismu vyvolaném několikaminutovým, vizuálně působivým společným posezením v sakrálním prostředí.
O americkém prezidentovi netřeba mít iluze. Je egomaniak, posedlý svým velikášstvím. Cítí nutkavou potřebu být každý den uctíván a veleben až do nebes. Už proto ale není až tak neřízenou střelou, jak se o něm traduje. Chaotický způsob jeho vládnutí sice takový dojem umocňuje, ale i tak lze vyčíst zřetelné schéma, po němž se myšlenkově pohybuje. Se silnými se domluv a slabší šikanuj. Protivníky vychvaluj, spojence urážej. Jdi v co nejvíce věcech opačně než všichni dosud, i když si budou lidé ťukat na čelo. Nikdo nebude vědět, jak tě zastavit – a právě to se bude tvým voličům líbit. Vyhostil jsi muže, jenž se neprovinil kriminalitou, a nechal ho deportovat do drsné protiteroristické věznice v Salvadoru? Nespravedlivé a kruté. Když ale počty imigrantů pokoušejících se překonat hranici do USA klesají, co potom?
Podobně Trump uvažuje i o Ukrajině. Vůči Vladimiru Putinovi učinil ústupky, které dosud nikdo nepřipouštěl. Nechal by Rusku vše, co zabralo silou, čímž by porušil základ, na němž dnes Evropa stojí. Zavázal by se, že Ukrajinu nikdy nenechá vstoupit do NATO, i když jí to slíbili všichni jeho předchůdci, počínaje Georgem W. Bushem. Hlavní je, aby momentálně slízl smetanu, že zavládl mír, tedy spíš příměří, před další, tedy třetí vlnou invaze, ale to už ho nemusí zajímat. Hlavní je ten potlesk, ten opojný pocit štěstí, protože přinesl světu dočasný klid. Jako ve Versailles.
