Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Po třech letech od přepadení Ukrajiny Ruskem se dávají do pohybu mírová jednání. Je to potřeba. A je to, alespoň z perspektivy střední Evropy, zároveň pohled, který je v posledních dnech obtížné skousnout.
Poté, co se do věci vložila administrativa Donalda Trumpa, je důležité si dokola opakovat: rozhodující bude až výsledek. Ne až tak to, co mu zatím předchází.
Realita naznačuje, že bude zapotřebí oprostit se od „morálních absolutivů“, které by znamenaly, že Rusko bude potrestané za nespravedlivou válku, jak to v podcastu 5:59 nazval analytik Ondřej Ditrych.
Realita: Nejen diplomaté a vyjednávači, ale vlastně každý člověk s kouskem citu v těle, který se vyrovnává s tím, kudy se události ubírají, bude muset z představ o spravedlnosti a zadostiučinění trochu slevit.
Tedy v případě, že má vzniknout věrohodná a naplňovaná mírová dohoda s ruským podpisem.
Tenhle stav se rýsoval dlouho. Ale až nástup Trumpa a jeho lidí ho zpřítomnil. Bohužel v podobě, která se demokratickým Evropanům těžko vstřebává, a která nabízí diskutabilní vyhlídky na faktický úspěch. Což se dá odhadovat už jen z obsahu a tónu slov amerických představitelů – o vlastním americkém mírovém plánu moc určitých zpráv nemáme.
Zato víme, že Američané chtějí s Putinem jednat bez Evropy. A pak zřejmě Evropu, pokud jednání skončí dohodou, nechat za evropskou bezpečnost „převzít odpovědnost“. To nebude fungovat, jak by mělo.
Zato víme, že americký viceprezident se dostavil na mnichovskou bezpečnostní konferenci, aby tu evropským politikům udělil školení ve svobodě slova. Ještě jednou: evropským spojencům, ne ruskému diktátorovi.
Zato víme, že Američané deklarovali ústupky Putinovi (Ukrajina ne do NATO), aniž by za to podle dostupných informací získali (kromě jásotu z Kremlu) nějakou protihodnotu. To je na nejlepšího vyjednávače světa, stabilního génia Trumpa, dost začátečnická chyba.
Více o dění na Mnichovské bezpečnostní konferenci:
„Morální absolutiv“ by například velel, aby země, která v únoru 2022 napadla sousední stát a působí tím ztráty na životech, strádání civilního obyvatelstva, uprchlickou vlnu, i mnohamiliardové škody na majetku, v rámci spravedlivého mírového uspořádání zaplatila této zemi odškodnění.
Ale po „mnichovském“ víkendu je představa ruských válečných reparací vzdálenější než kdy dřív. Ne-li utopická. Vůbec se o nich nemluví. Nejen morální absolutiv, ale i samotný morální kompas zůstává zastrčený v kapsách.
Možná by bylo na čase, aby se mnichovské fórum přestěhovalo do nějakého jiného města a začalo znovu. „Mnichov vibes“, vršení paralel s Mnichovem 1938, odkaz appeasementu atd. jsou sice nesmírně vážným varováním – ale jen těm, kdo jim rozumí a chtějí jim naslouchat. Jsou to teď Američané?
Na Mnichov 1938 doplatil svět v první řadě válečnými hrůzami a v druhé řadě – demokratická část světa – oslabením důvěry v demokratické velmoci. To byl ten Halasův „zrady zvon“, který rozhoupaly „Francie sladká, hrdý Albion“, a „my je tak milovali“.
Rozšířený pocit zklamání z demokratů s koncem druhé světové války zdaleka nezmizel. Zkušenost se slabou mnichovskou chvilkou Západu přispěla k posílení důvěry ve Východ, s poválečnými tragickými důsledky pro svobodu. Střední Evropa tenhle příběh zná až moc dobře.
Jestli budou i mírová jednání a mírová dohoda Putin-Trump v něčem připomínat „Mnichov“, pak to v Evropě může mít dlouhodobé následky pro důvěru ve schopnosti demokracie. K momentu Trump, který se teď kontinentem šíří, se může přidat ještě moment Putin.
